ECLI:CZ:US:2019:1.US.2117.18.1
sp. zn. I. ÚS 2117/18
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jakuba Zelinského, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze, Mendíků 1396/9, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 34/2018-71 ze dne 11. dubna 2018, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1. Home Credit, a. s., IČO 26978636, se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem, se sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, 2. JUDr. Igora Olmy, soudního exekutora, se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 53/59, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 34/2018-71 ze dne 11. dubna 2018 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 34/2018-71 ze dne 11. dubna 2018 se ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Na návrh vedlejší účastnice byla dne 17. 5. 2011 nařízena exekuce na majetek stěžovatele podle rozhodčího nálezu ze dne 7. 2. 2011. Stěžovatel dne 26. 9. 2017 navrhl zastavení exekuce. Tomu soudní exekutor s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5 2011, č. 121/2011 Sb. NS, vyhověl, protože rozhodčí nález jako exekuční titul nikdy nedisponoval vlastnostmi, pro něž by mohl být považován za materiálně i formálně vykonatelný. Exekutor tedy unesením č. j. 111 EX 5013/11-59 ze dne 11. 10. 2017 exekuci zastavil (výrok I), nepřiznal si další náhradu nákladů exekuce (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok III).
2. Proti rozhodnutí exekutora se stěžovatel odvolal, neboť nesouhlasil s výroky II a III o náhradě nákladů exekuce a nákladů řízení. Argumentoval tím, že v době zahájení exekučního řízení si vedlejší účastnice měla být vědoma nevykonatelnosti exekučního titulu. Jelikož pokračovala v řízení i po sjednocení judikatury ze strany Nejvyššího soudu, měla by hradit náklady řízení, neboť zastavení exekuce se musel domoci stěžovatel sám. Ve vztahu k náhradě nákladů exekuce pak je třeba rozhodnout o všech nákladech exekuce znovu, tedy i o těch, které stěžovatel již v průběhu exekuce uhradil.
3. Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 20 Co 309/2017-67 ze dne 15. 12. 2017 potvrdil výrok III usnesení exekutora, zrušil výrok II tohoto usnesení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Veden byl přitom tím, že je třeba znovu rozhodnout o všech nákladech exekuce tam, kde došlo k jejímu zastavení. Právo na náhradu nákladů exekuce exekutoru náleží a povinnost k náhradě je třeba uložit stěžovateli podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2860/15 ze dne 19. 7. 2016 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť není důvod, pro který by tyto náklady měl nést exekutor či je měla hradit vedlejší účastnice.
4. Soudní exekutor následně usnesením č. j. 111 EX 5013/11-66 ze dne 5. 1. 2018 uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 14 338,40 Kč. Dle soudního exekutora oprávněný podal návrh na zahájení exekuce ještě před změnou rozhodovací praxe týkající se rozhodčích doložek dne 11. 5. 2011, z čehož ve spojení s citovaným usnesením sp. zn. IV. ÚS 2860/15 vyplývá, že stěžovatel je právě tou osobou, která by měla hradit náklady exekutorovi. Stěžovatel následně podal odvolání i proti tomuto usnesení. Argumentoval tím, že náklady exekuce by měla hradit vedlejší účastnice, neboť navrhla zahájení exekuce a pokračovala v ní i přes známost judikatury o nevykonatelnosti rozhodčích nálezů obdobných tomu vydanému ve věci stěžovatele.
5. Toto rozhodnutí soudního exekutora Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 20 Co 34/2018-71 ze dne 11. 4. 2018 k odvolání stěžovatele změnil tak, že snížil náklady exekuce o 10 Kč z důvodu nesprávného výpočtu. S argumentací stěžovatele o povinnosti vedlejší účastnice hradit tyto náklady se soud vypořádal odkazem na své předchozí rozhodnutí, na odůvodnění předchozího usnesení a judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Soud rovněž konstatoval, že beze změny skutkových okolností není možné, aby svévolně změnil právní názor, který dříve ve věci vyslovil.
II. Ústavní stížnost
6. Proti usnesení krajského soudu č. j. 20 Co 34/2018-71 stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že exekuce na základě nevykonatelného rozhodčího nálezu pokračovala i poté, co byla judikatura v obdobných věcech Nejvyšším soudem sjednocena. Dle názoru stěžovatele muselo být vedlejší účastnici řízení jasné, že exekuce je vedena na základě nicotného rozhodčího nálezu, a tvrdí, že právě vedlejší účastnice řízení je ta, kdo měl iniciovat zastavení exekuce, neboť se jedná o osobu s odbornými znalostmi a lze mít za to, že takový subjekt, jako je právě vedlejší účastnice řízení, musí mít o vývoji judikatury přehled. Právě proto je stěžovatel názoru, že je vůči němu nespravedlivé, aby soudnímu exekutorovi hradil náklady, které vlastně ani pro nedůvodnost exekuce neměly vzniknout a kterým mohla vedlejší účastnice řízení předcházet zastavením exekuce. Jelikož bylo dle stěžovatele krajským soudem rozhodnuto navzdory uvedeným skutečnostem, a to v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, bez náležitého odůvodnění, bylo zasaženo do právní jistoty stěžovatele a předvídatelnosti práva, do legitimního očekávání a principu formální spravedlnosti.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Krajský soud k ústavní stížnosti sdělil, že rozhodl v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2860/15 ze dne 19. 7. 2016, a rovněž též zdůraznil, že oprávněná vedlejší účastnice nemohla vědět o usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 starém šest dní, jímž Nejvyšší soud v obdobných věcech sjednotil judikaturu. Proto je dle názoru soudu nespravedlivé přičítat náklady exekuce oprávněné, neboť i přes nezachování potřebné míry pečlivosti oprávněné při vymáhání splnění povinnosti není namístě očekávat, že by oprávněná věděla o rozhodnutí, které bylo přijato těsně před zahájením exekuce.
8. Soudní exekutor k ústavní stížnosti sdělil, že nelze spatřovat zavinění na straně oprávněné vedlejší účastnice, neboť to byl právě povinný stěžovatel, který otálel s podáním návrhu na zastavení exekuce. Soudní exekutor rovněž vyjádřil názor, že Ústavní soud by měl stížnost odmítnout, jelikož napadené rozhodnutí se týká bagatelní částky, a není tak způsobilé porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
9. Vedlejší účastnice řízení k ústavní stížnosti sdělila, že příčinou vedení exekuce bylo neplnění povinností stěžovatele, jež vyplývají z úvěrové smlouvy. Tím se stěžovatel dopustil protiprávního jednání. Vedlejší účastnice postupovala tak, jak mohla, a na zákonnost exekuce měl dohlížet soudní exekutor, a protože sama jako oprávněná neporušila žádnou povinnost, kterou ve vztahu mezi jí a povinným měla, tudíž jí nelze přičítat náklady soudního exekutora k tíži. Dále odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu (konkrétně usnesení sp. zn. III. ÚS 86/16 ze dne 19. 5. 2016) s tím, že je ústavně akceptovatelné, aby oprávněný náklady exekuce nehradil, neboť povinný je tím, kdo zapříčinil exekuci a kdo mohl různými instituty zabránit exekuci či ji zastavit dříve, a snížit tak celkové náklady soudního exekutora. Vedlejší účastnice nezavinila zastavení exekuce, neboť ji iniciovala ještě před vydáním přelomového rozhodnutí Nejvyššího soudu.
10. Stěžovatel v replice k výše uvedeným vyjádřením uvedl, že vedlejší účastnice řízení měla proces exekuce po sjednocení judikatury zastavit. Tím, že tomu tak neučinila, dále rostly náklady řízení, které jsou nyní stěžovateli přičítány k tíži. Stěžovatel jako právní laik nemohl o sjednocení judikatury v dané věci vědět, a proto to měla být právě vedlejší účastnice, která jako profesionálka mohla a měla o rozhodnutí Nejvyššího soudu vědět. Jelikož však i přes to pokračovala v exekuci, není dle názoru stěžovatele nyní vhodné, aby byla náhrada těchto nákladů požadována po něm. K tomu stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 237/87 SbNU 841) a dodal, že judikatura uváděná ve vyjádření krajského soudu a vedlejších účastníků byla zmíněným nálezem překonána.
IV. Formální předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, advokátem zastoupeným a oprávněným stěžovatelem (byl účastníkem řízení před Krajským soudem v Hradci Králové), který vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
12. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
V. Vlastní posouzení
13. Posouzení, zda je uložení povinnosti stěžovateli uhradit náklady exekuce ústavně akceptovatelné, závisí na dvou otázkách: zda lze věc stěžovatele označit za bagatelní, čemuž by odpovídalo odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, a zda lze právní závěry krajského soudu akceptovat ve světle dosavadní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
14. Blíží-li se sporná částka bagatelní výši, případně ji nepatrně přesahuje, věc zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou budou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti případu (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve vztahu k bagatelnosti je tedy třeba hodnotit kvantitativní a kvalitativní rovinu věci, tj. výši sporné částky a ústavní přesah věci nad rámec jednotlivého případu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
15. Ústavní přesah nad rámec případu stěžovatele dán není: stěžovatel nepředložil žádnou otázku zásadního ústavněprávního významu, která dosud nebyla Nejvyšším či Ústavním soudem judikována. Veškeré otázky rozhodné pro posouzení věci již byly judikovány opakovaně (srov. judikatorní odkazy níže), jak ostatně plyne z argumentace samotného stěžovatele. Případné odchýlení obecných soudů od těchto závěrů v individuálním případě nemůže samo o sobě založit ústavní přesah věci; při opačném náhledu by totiž přesah věci byl představován právě působením v jedné jediné věci, což je nejen zjevný protimluv, ale také v rozporu s kritérii kvalitativní roviny bagatelnosti vytyčenými v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13. V tomto smyslu je tedy třeba vykládat závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018 (N 4/88 SbNU 69), jichž se stěžovatel dovolával: zájem na respektování judikatury Ústavního soudu je sice okolností způsobilou dovodit nutnost meritorního posouzení ústavní stížnosti i v případě bagatelní částky, ale pouze tam, kde je dán přesah jednotlivého případu (kauzy). Jde-li tedy o odchýlení od již judikovaných závěrů Ústavního soudu v jednotlivém případě, může být přesah dán pouze v případech kolize se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (srov. bod 33 nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13; jiné tam uvedené případy nepřichází do úvahy).
16. Z hlediska výše sporné částky a jejího dopadu do práv a povinností stěžovatele se věc hranici bagatelnosti objektivně zjevně blíží (srov. 10 000 Kč podle §202 odst. 2 občanského soudního řádu). S ohledem na obsah exekučního spisu však nelze s jistotou říci, že jde o věc bagatelní z hlediska subjektivního, tedy ve vztahu k sociálním a majetkovým poměrům stěžovatele, vůči kterému byla dlouhodobě vedena exekuce, kterou nebyl schopen ze svých příjmů po tuto dobu uhradit. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že není namístě věc hodnotit jako bagatelní a ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Obecná východiska
17. Posouzení, zda bylo možné uložit stěžovateli úhradu nákladů exekuce, vychází především z výkladu podústavního práva. Ústavní soud se však k jednotlivým ústavním aspektům opakovaně vyjadřoval. Ve věci je nesporné, že rozhodčí nález nebyl vykonatelným exekučním titulem. Pro takové situace Ústavní soud konstatoval, že rozhodný okamžik z hlediska sjednocení rozhodovací praxe ohledně absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy nebo doložky neobsahující konkrétní určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení pro rozpor se zákonem představuje 11. květen 2011, kdy bylo přijato usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 [nálezy sp. zn. I. ÚS 1274/16 ze dne 27. 6. 2017 (N 114/85 SbNU 861) a sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017].
18. V případě pozdějšího nařízení exekuce, jejího následného zastavení z důvodu nepřípustnosti založené na nezpůsobilosti exekučního titulu je potřebné náležitě zkoumat a odůvodnit zachování potřebné míry pečlivosti ze strany oprávněné při posuzování otázky zavinění nákladů exekuce. Jestliže soudní exekutor či exekuční soud dospějí k závěru, že náklady exekuce a exekučního řízení má nést povinný, pak je třeba, aby tento svůj závěr odklánějící se od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu dostatečně fundovaně podložili. Neučiní-li tak, resp. založí-li svoji argumentaci na poukazech na nepřiléhavou rozhodovací praxi Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jehož integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2728/17 ze dne 12. 11. 2018 (N 184/91 SbNU 279), který souhrnně popisuje relevantní judikatorní závěry].
19. Je tomu tak proto, že předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků jsou dílčí součástí práva na soudní ochranu [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457) či sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59)]. Předvídatelnost soudního rozhodnutí je významným principem soudního rozhodování v demokratickém právním státě a ústavně chráněnou zárukou spravedlivého procesu [nález sp. zn. I. ÚS 1663/16 ze dne 30. 11. 2016 (N 230/83 SbNU 583)]. Z těchto principů nicméně nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva obecnými soudy, nýbrž požadavek, aby změna interpretace či aplikace práva byla s ohledem na konkrétní okolnosti předvídatelná, resp. aby tato změna byla alespoň transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody. Pouze takto transparentně vyložené úvahy, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, vylučují libovůli při aplikaci práva [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne 25. 11. 1999 (N 163/16 SbNU 203) či sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)].
20. Jde-li o problematiku rozhodování o nákladech exekuce a o nákladech řízení o návrhu na zastavení exekuce v případech, kdy je takový návrh podáván povinným za situace, že rozhodčí doložka, na jejímž základě byl následně vydán rozhodčí nález (v dané věci exekuční titul), je - byť jen zčásti - absolutně neplatná, je třeba připomenout dosavadní závěry vyslovené v tomto směru Ústavním soudem.
21. Obecně platí, že východiskem při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, je určení a hodnocení důvodů, pro něž byla exekuce zastavena [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. Je tedy na obecných soudech, aby se touto otázkou zevrubně zabývaly, a to jednak v souvislostech celého případu a rovněž s ohledem na ustálenou judikaturu v dané oblasti. Nabízejí se přitom v zásadě tři subjekty, jimž mohou být náklady exekuce uloženy k tíži: exekutor, oprávněný a povinný, přičemž na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů měla být přenášena pouze ve výjimečných případech [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3929/16 ze dne 17. 10. 2017 (N 190/87 SbNU 147)]. Jedním z těchto výjimečných případů je situace, kdy jde o vztah mezi spotřebitelem (povinným) a podnikatelem (oprávněným) a kdy byla exekuce zahájena na základě nezpůsobilého titulu, v kontextu absolutně neplatné rozhodčí doložky ke spotřebitelské smlouvě (citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2728/17).
22. Dojde-li k zastavení exekuce, protože titul pro exekuci od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (např. proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce zásadně oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl, ledaže zachová potřebnou míru opatrnosti (citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2728/17).
Aplikace obecných východisek na věc stěžovatele
23. Ve světle těchto obecných závěrů Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
24. Závěry krajského soudu o tom, že náklady exekuce má hradit stěžovatel, nelze za stávajícího stavu řízení přijmout. Rozhodčí nález ve věci stěžovatele byl nezpůsobilým exekučním titulem ex tunc. Podle nálezové judikatury Ústavního soudu závazné dle čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány a osoby je rozhodným datem pro posouzení sjednocení rozhodovací praxe 11. květen 2011. Exekuce ve věci stěžovatele byla nařízena až následně dne 17. května 2011, vedlejší účastnice tak již měla vědět o tom, že exekuce je vedena na základě neplatného exekučního titulu. Přesto v ní pokračovala. Vedlejší účastnici tedy lze oprávněně vytýkat, že jako profesionálka v oblasti poskytování úvěrů vědomě udržovala protiprávní stav, v důsledku něhož následně musel stěžovatel vynaložit prostředky na hrazení nákladů exekuce.
25. Je tedy namístě konstatovat, že typicky bude náklady za takovou exekuci hradit ta strana, která je v daném vztahu silnější a vystupuje jako profesionál v daném oboru. Taková osoba s odbornými znalostmi měla o usnesení Nejvyššího soudu a o sjednocení judikatury vědět. Lze dodat, že je nutné zohledňovat i fakt, zda smlouva byla uzavřena ve vztahu spotřebitel-podnikatel. Pokud však taková silnější smluvní strana v exekuci setrvá, a to i přesto, že ví, že je konáno na základě neplatného exekučního titulu, který vznikl na základě neplatné rozhodčí doložky, která byla v úvěrové smlouvě obsažena právě na popud vedlejší účastnice řízení, je namístě této straně vytýkat, že vědomě udržovala protiprávní stav, v důsledku čehož by musela slabší strana následně vynaložit prostředky na náhradu nákladů exekuce.
26. Za toho stavu není z rozhodnutí krajského soudu zřejmé, jaké konkrétní okolnosti a právní úvahy jej vedly k odchýlení od výše uvedených závěrů o tom, že zastavení exekuce je zásadně zaviněno oprávněným, tedy zde vedlejší účastnicí, nikoliv povinným stěžovatelem. Kladl-li krajský soud v této souvislosti důraz na to, že stěžovatel nijak nezpochybňuje, že vedlejší účastnici skutečně dluží a dluh nesplácí (a exekuce tedy byla materiálně namístě), nejde o skutečnost podstatnou pro uložení povinnosti hradit náklady exekuce, kterou vedlejší účastnice zahájila a udržovala při vědomí její protiprávnosti. Protiprávní jednání stěžovatele může být významné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce vynaložených stěžovatelem jako povinným (bod 52 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2728/17), ty však v souzené věci ani přiznány nebyly (výrok III usnesení č. j. 111 EX 5013/11-59 ve spojení s výrokem II usnesení č. j. 20 Co 309/2017-67).
VI. Závěr
27. Krajský soud v Hradci Králové porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, jejíž integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo, tím, že se bez zřejmého důvodu odchýlil od stěžovatelem výslovně uváděné judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž je zásadně na vedlejší účastnici, aby nesla náklady zastavené exekuce [k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 387/18 ze dne 17. 8. 2018 (N 138/90 SbNU 259) a důvody citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17]. Procesní povaha pochybení krajského soudu vylučuje možnost konstatovat v nynější fázi porušení ústavně zaručených hmotných práv podle čl. 11 Listiny.
28. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, konstatoval porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 34/2018-71 ze dne 11. 4. 2018.
29. V dalším řízení je Krajský soud v Hradci Králové právním názorem Ústavního soudu vázán: povinnost nahradit soudnímu exekutoru náklady exekuce může uložit stěžovateli pouze tehdy, pokud shledá a přesvědčivě vyloží, proč se právě případ stěžovatele konkrétními okolnostmi odlišuje od stávajících judikatorních závěrů o povinnosti vedlejší účastnice nést tyto náklady. Bude přitom vycházet z toho, že vedlejší účastnice měla vědět o zásadních vadách exekučního titulu, neboť k nařízení exekuce došlo až po sjednocení judikatury dne 11. května 2011.