infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.2019, sp. zn. I. ÚS 2153/18 [ usnesení / SLÁDEČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:1.US.2153.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:1.US.2153.18.1
sp. zn. I. ÚS 2153/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti AREAL SLATINA, a.s., se sídlem Tuřanka 122/115, Brno, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné nám. č. 1464/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 6087/2017-150, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2017 č. j. 49 Co 45/2016-122 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2015 č. j. 34 C 285/2014-89, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod II Městský soud v Brně napadeným rozsudkem v právní věci žalobkyně ("dále jen "stěžovatelka") proti žalovanému Tomasi Dimovicovi (dále jen "žalovaný") zamítl žalobu o určení, že stěžovatelka je vlastnicí ve výroku označeného pozemku (dále jen "nemovitost"). Soud po obsáhlém dokazování konstatoval aktivní legitimaci stěžovatelky a pasivní legitimaci žalovaného a dále dovodil, že stěžovatelka nemohla předmětnou nemovitost pro rozpor se zákonem nabýt. Stejně tak nemohla nemovitost nabýt vydržením, a to pro nedostatek dobré víry právní předchůdkyně stěžovatelky. Soud konečně uvedl, že nabývací titul žalovaného (rozhodnutí státního orgánu) je platný, neboť v tomto řízení nelze přezkoumávat předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu, které (navíc) učinil soud v řízení sp. zn. 112 C 109/2014. Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Po přezkoumání námitky stěžovatelky konstatoval, že status oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému nemovitému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), byl žalovanému přiznán pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 198/2006, ze kterého vycházel také pozemkový úřad, který se žalovaným jednal jako s osobou oprávněnou a jako s osobou povinnou jednal po zániku státního podniku Slatina s jeho právním nástupcem. Dále zdůraznil, že ke dni účinnosti zákona o půdě byla předmětná nemovitost ve vlastnictví státního podniku Slatina, a když právní předchůdce žalovaného tento podnik podle §13 odst. 1 citovaného zákona vyzval k jeho vydání, nemohl předmětnou nemovitost převést do vlastnictví jiného. Tím, že to přesto učinil, porušil nejen zákon o půdě, ale také §3 odst. 2 a §6 odst. 1 písm. e) zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podmínkách převodu majetku státu"). Jeho právní úkony vztahující se k předmětné nemovitosti byly neplatné (srov. §5 odst. 3 zákona o půdě) a neplatná byla také jeho privatizace. Soud uzavřel, že osobám jednajícím za Slatina, st. p. a Roučka-Slatina, a. s. muselo být s ohledem ke všem okolnostem případu známo, že nemovitost je předmětem řádně uplatněného a nevypořádaného restitučního nároku a nelze proto dovodit dobrou víru. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §237 o. s. ř. a §243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil, že úvaha odvolacího soudu, že stěžovatelka nemohla být v dobré víře, jež by svědčila o oprávněnosti držby předmětného pozemku, odpovídá judikatuře a není ani nepřiměřená zjištěným skutkovým okolnostem. Nejvyšší soud v kontextu souzené věci v prvé řadě poukázal na judikatorně postižený rozsah dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele (srov. např. sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, 28 Cdo 364/2013 a 28 Cdo 2026/2017). Dále dovodil, že za situace, kdy dotčené statutární orgány právnických osob věděly o včasném uplatnění restitučního nároku k předmětnému pozemku právním předchůdcem žalovaného a o jejich vzájemné personální provázanosti, není dána dobrá víra stěžovatelky, že je vlastnicí pozemku. Na dobrověrnost držby nemovitosti stěžovatelkou zjevně nelze usuzovat ani z jí akcentovaného umístění pozemku v prostorách uzavřeného areálu. Soud proto konstatoval, že ustanovení §134 odst. 1 o. z. i jeho vlastní rozhodovací praxi zcela odpovídá právní závěr odvolacího soudu, že stěžovatelka vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla vydržením. Tento právní závěr je souladný i se závěry rozhodovací praxe, která restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, přičemž zdůraznil, že opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými. Nejvyšší soud konečně poukázal na to, že na vyřešení ostatních stěžovatelkou předestřených otázek pak rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť bez ohledu na způsob jejich zodpovězení by žalobě o určení vlastnického práva stěžovatelky, dovolávající se neúspěšně jeho vydržení, nebylo lze vyhovět. III Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti, která je svým obsahem podobná dovolání, velmi podrobně popsala dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci. Současně poukázala především na nepřiléhavost soudy popsaného personálního propojení jednotlivých subjektů (právnických osob), chybějícího náležitého posouzení uzavřeného (areálového) charakteru celého komplexu pozemků a jeho vlivu na souzenou věc, závaznosti a významu rozhodnutí pozemkového úřadu pro souzenou věc, jakož i statusu žalovaného jako pasivně legitimovaného restituenta a účastníka řízení ve věci. IV Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Pouhá polemika stěžovatelky se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu a poukázaly na známou a obsáhlou judikaturu. Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky o diskriminačním postupu soudů, neboť z odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů lze dovodit, že soudy stěžovatelčiny připomínky neignorovaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. V této souvislosti nemůže mimo jiné nepřipomenout civilními soudy dostatečně prokázanou skutečnost, že k předmětné nemovitosti byl právním předchůdcem žalovaného v září 1991, tj. ve lhůtě dané ustanovením §13 odst. 1 zákona o půdě, uplatněn podle tohoto zákona (pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu posléze uspokojený) restituční nárok, a tedy v procesu privatizace podle zákona o převodu majetku nemohlo dojít k převodu předmětného pozemku na nabyvatele (viz §3 citovaného zákona). Argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti -nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu v judikatuře. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, obsáhlá, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2019 JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:1.US.2153.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2153/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 6. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 6. 2018
Datum zpřístupnění 8. 7. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - M SBrno
Soudce zpravodaj Sládeček Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1992 Sb., §4, §4a, §11
  • 40/1964 Sb., §134
  • 89/2012 Sb., §1091
  • 92/1991 Sb., §3 odst.2, §6 odst.1 písm.e
  • 99/1963 Sb., §237
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík pozemkový úřad
pozemek
dobrá víra
restituční nárok
dovolání/přípustnost
vlastnické právo/nabytí
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2153-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 107599
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-07-14