ECLI:CZ:US:2019:1.US.2228.19.1
sp. zn. I. ÚS 2228/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Brno, se sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 224/2018-125 ze dne 24. 4. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a sice právo na majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se žalobkyně - společnost 1. brněnská investiční, a. s., domáhala nahrazení projevu vůle stěžovatele jakožto žalovaného ohledně uzavření nájemní smlouvy k pozemkům ležícím v k. ú. Město Brno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu podáním ze dne 26. 2. 2018 v celém rozsahu zpět, Městský soud v Brně usnesením č. j. 46 C 79/2015-111 ze dne 29. 5. 2018 řízení podle §96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výrok I.). V návaznosti na to soud zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení v částce 5 421 Kč, které měla zaplatit jednak stěžovateli (výrok II.) a jednak vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (výrok III.). Ve výroku IV. pak nalézací soud rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobkyni.
Proti nákladovým výrokům II. a III. brojila žalobkyně odvoláním, na jehož podkladě krajský soud usnesením č. j. 19 Co 224/2018-125 ze dne 24. 4. 2019 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v dotčených výrocích tak, že žádný z účastníků, včetně vedlejšího účastníka, nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Žádnému z účastníků, včetně vedlejšího účastníka, krajský soud nepřiznal poté ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Krajský soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně zavinila zpětvzetím žaloby, že řízení muselo být zastaveno, a tedy by měla nést náklady řízení. Odvolací soud nicméně současně zohlednil závěry vyslovené v ustálené judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, dle níž nelze u statutárního města náklady jemu vzniklé v souvislosti se zastoupením advokátem pokládat za účelně vynaložené, neboť je u něj možné zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů. V daném případě měl krajský soud za to, že základní podstata sporu byla přehledná a jasná. Žalobkyně pro nahrazení projevu vůle stěžovatele žádný podklad neměla (ani jej nedokládala), pouze tvrdila, že smlouvu chce, což není dostatečné. Od počátku řízení tudíž bylo zřejmé, že se žalobou nemůže uspět, přičemž takto vymezený spor mohl stěžovatel vést za pomoci svého početného odborného právního aparátu. Odvolací soud proto s odkazem na §150 o. s. ř. rozhodl, jak shora uvedeno.
Stěžovatel se s postupem odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti poukázal na postupný vývoj judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu týkající se otázky účelnosti nákladů vynakládaných statutárním městem na zastoupení advokátem, která klade důraz na potřebu vážit konkrétní okolnosti případu. Původní úvahy Ústavního soudu byly podle stěžovatele vysloveny v kauzách, ve kterých statutární město vystupovalo na straně žalobce a byla řešena jeho běžná agenda (např. stočné a další poplatky). Nebylo počítáno s variantou, že statutární město může čelit většímu množství žalob spekulativních, které ve svém souhrnu budou představovat pro něj velkou zátěž pracovní i finanční, přičemž zasáhnou do několika právních odvětví. Stěžovatel poznamenal, že právě taková situace nastala v projednávané věci, neboť podaná žaloba byla zjevně šikanózní, což konstatoval sám odvolací soud. Tentýž soud současně ovšem pominul přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně a osoby s ní majetkově propojené využívají obdobné žaloby opakovaně, kdy řízení vedou vždy několik let (konkrétně v dané věci řízení trvalo od roku 2015 do roku 2019), s cílem vyvinout na stěžovatele tlak a vytvořit iluzi jakéhosi rozsáhlého reálného právního sporu. Množství, provázanost a povaha sporů dle mínění stěžovatele dokládá důvodnost jeho advokátního zastoupení. Krom toho se jedná ze strany žalobkyně o zneužívání justice a judikatury Ústavního soudu, v souladu s níž jí, prohraje-li spor, nákladová povinnost nehrozí. Stěžovatel proto vyjádřil přesvědčení, že v podobných případech by bylo namístě náklady řízení statutárním městům přiřknout, aby ten, kdo takto právo zneužívá, byl povinen nést důsledky svého jednání. Stěžovatel závěrem dodal, že nebyl krajským soudem poučen o procesní povinnosti argumentovat ve prospěch účelnosti právního zastoupení, resp. nebyl upozorněn na to, že krajský soud se hodlá odchýlit od své obvyklé praxe, kdy mu náklady řízení přiznával.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V reakci na argumentaci stěžovatele je třeba připomenout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem věci. Ústavní soud může zasáhnout až v případě, že by dané posouzení mohlo být označeno jako svévolné, tedy pokud by nebylo ústavně souladným způsobem zdůvodněno, eventuálně bylo postaveno na zjevně irelevantních důvodech, kdy by se věcné posouzení jevilo skutečně "extrémní". Pochybení takového rázu ovšem Ústavní soud v souzené věci nezjistil. Jak je z obsahu napadeného usnesení krajského soudu zřejmé, jmenovaný soud se otázkou náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a žalobkyní zabýval zcela dostatečně, jeho úvahy jsou přesvědčivé, řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické. Současně také plně korespondují s judikaturou Ústavního soudu, reprezentovanou zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), na který navázaly např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715), sp. zn. III. ÚS 532/17 ze dne 10. 5. 2017 (N 75/85 SbNU 317) a ve vazbě ke statutárním městům pak nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449).
Stěžovateli lze přisvědčit v tom ohledu, že při posuzování účelnosti vynaložených nákladů může být zohledněna i existence dalších souvisejících sporů a z nich vyplývající vyšší komplikovanost příslušné kauzy, nicméně to neznamená, že by ve všech "větvích" takového širšího sporu měla být automaticky uznávána nezbytnost zastoupení advokátem. Naopak je třeba přihlédnout k tomu, nakolik je příslušná "větev" sporu zapojena do komplexu dalších vztahů, a jedná-li se o případ právně i skutkově zcela jednoznačný, jako tomu bylo v nyní projednávané věci, pak odvolací soud nijak nepochybil, jestliže stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení nepřiznal. V této souvislosti neobstojí ani námitka stěžovatele, že se jednalo o žalobu šikanózní a že by měla být žalobkyně "potrestána" povinností hradit náklady řízení. Ačkoliv v obecné rovině není vyloučeno, aby obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení přihlédly i k této skutečnosti, nelze pominout, že příslušné posouzení se bude vždy nutně odvíjet od okolností konkrétního případu, a je proto především věcí obecných soudů, jak v rámci své volné úvahy situaci vyhodnotí. Skutečnost, že odvolací soud rozhodl odlišným způsobem, než stěžovatel požadoval, sama o sobě porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nezakládá.
K námitce stěžovatele ohledně překvapivosti rozhodnutí krajského soudu pak Ústavní soud podotýká, že odvolací soud zde nebyl povinen poskytovat poučení, neboť důvody, které jej vedly k nepřiznání náhrady nákladů zastoupení advokátem, vyplývají z nálezové judikatury Ústavního soudu, jež je obecně závazná [čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky; srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191) nebo nález sp. zn. III. ÚS 495/05 ze dne 30. 10. 2007 (N 174/47 SbNU 323)], veřejně přístupná a její znalost jak advokáty, tak dotčenými subjekty, je presumována. Důvody pro aplikaci závěrů obsažených v příslušných nálezech Ústavního soudu tu nadto byly od počátku řízení, když vyplývaly ze specifického procesního postavení stěžovatele, který je statutárním městem. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení nezjistil.
Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu