ECLI:CZ:US:2019:1.US.224.19.1
sp. zn. I. ÚS 224/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EFES, spol. s r.o., Třebonice 110, ulice K Betonárně, Praha 5, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 22 Cdo 2439/2018-575, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 1. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 68 Co 456/2017-436.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila své přesvědčení o její přípustnosti, neboť kasační rozhodnutí dovolacího soudu vyřešilo otázku (ne)přípustnosti aplikace §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů definitivně a s konečnou platností a jiná ochrana vlastnického práva stěžovatelky k budově již reálně v dalším řízení není možná.
II.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10, ze dne 12. 9. 2012). Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy. Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
V předmětném případě nastala situace, kdy stěžovatelka brojí proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu. Z jeho odůvodnění je přitom zřejmé, že Městský soud v Praze se bude žalobou stěžovatelky ještě zabývat. Je sice pravdou, že aplikace shora citovaného ustanovení §135c na daný případ byla Nejvyšším soudem vyřešena, nicméně to neznamená, že by právní názor odvolacího soudu nemohl být modifikován jinými právními či skutkovými okolnostmi případu. Z toho důvodu považuje Ústavní soud za nezbytné, aby o právech stěžovatele bylo rozhodnuto nejprve v soustavě obecných soudů.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj