ECLI:CZ:US:2019:1.US.2527.19.1
sp. zn. I. ÚS 2527/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Společenství vlastníků domu Dr. Bureše 1-9, České Budějovice se sídlem České Budějovice, Dr. Bureše 1189/9, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu České Budějovice č. j. 19 Co 762/2019-252 ze dne 20. 6. 2019 a rozsudku Okresního soudu České Budějovice č. j. 30 C 332/2018-200 ze dne 6. 3. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod včetně čl. 1 Dodatkového protokolu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě stěžovatele na zaplacení částky 30 478,54 Kč z důvodu bezdůvodného obohacení žalovaných, spočívajícím v neoprávněném užívání společných částí domu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozhodnutí krajského soudu z opatrnosti podal dovolání, a to i když má Nejvyšší soud formální důvod pro jeho odmítnutí.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že z opatrnosti napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Je tedy zřejmé, že je subjektivně přesvědčen, že se jedná o opravný prostředek, který je způsobilý zajistit ochranu jeho právům. Nejvyšší soud o dovolání dosud nerozhodl, a tudíž je namístě závěr, že stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svého práva nevyčerpal. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž znamená nejen uplatnění procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Pokud jde o stěžovatelem vyjádřenou možnost odmítnutí dovolání z formálních důvodů, Ústavní soud podotýká, že je zcela na rozhodnutí stěžovatele, jakým způsobem bude o ochranu svých práv usilovat. Otázka přípustnosti dovolání bude teprve předmětem posouzení ze strany Nejvyššího soudu a bylo by v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů, jakož i principem právní jistoty, aby ji Ústavní soud řešil paralelně s Nejvyšším soudem či rozhodoval ve věci samé, aniž by bylo skončeno dovolací řízení. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že podle §239 o. s. ř. je výhradně věcí Nejvyššího soudu, do jehož kompetence v této procesní situaci nemůže Ústavní soud nijak zasahovat, jakým způsobem dovolání stěžovatele posoudí.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal řádně podané dovolání nepřípustné), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Deklaruje-li tedy nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je opožděná, což ostatně plyne i z jeho ustálené judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 1623/19, I. ÚS 3507/18).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj