ECLI:CZ:US:2019:1.US.2652.18.1
sp. zn. I. ÚS 2652/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. N., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného Mgr. Michaelou Kodedovou, advokátkou se sídlem Litoměřice, Mrázova 9, proti exekučnímu příkazu soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly ze dne 18. 12. 2017 č. j. 030 EX 19485/17-21 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - Vězeňské služby České republiky - Vazební věznice Liberec, spočívajícímu v provádění srážek z účtu stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného exekučního příkazu a rozhodnutí, podle něhož se Vězeňské službě České republiky - Vazební věznici Liberec zakazuje pokračovat v porušování základního práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, spočívajícím v provádění srážek z účtu stěžovatele na exekuční příkaz, neboť došlo k upřednostnění věřitele, a přikazuje se jí, aby po doručení nálezu umožnila stěžovateli disponovat s nezabavitelnou částkou ve výši, která je vypočtena podle ust. §269 o. s. ř., a exekuce byly prováděny na exekuční příkazy podle pořadí uvedeného v přípisu České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 19. 6. 2018.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je invalidním důchodcem, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Litoměřicích. Z jeho invalidního důchodu jsou ČSSZ na základě exekučních příkazů postupně prováděny srážky ve výši 221 Kč, a to podle pořadí příkazu a typu pohledávky. Zbývající část invalidního důchodu (cca 6 900 Kč) je zasílána na účet odsouzeného vedený věznicí podle §25 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"). Na základě shora uvedeného exekučního příkazu bylo vězeňské službě přikázáno, aby od okamžiku doručení exekučního příkazu prováděla z účtu odsouzeného stanovené srážky až do výše vymáhané povinnosti a nákladů exekuce celkem ve výši 32 138,40 Kč. Srážky jsou na základě tohoto příkazu prováděny ve výši cca 1 750 Kč měsíčně. Oprávněným v rámci exekučního příkazu je Okresní soud v Teplicích, kdy se jedná o pohledávku, které vznikla v souvislosti s trestním řízením, tedy o pohledávku, které se týká ustanovení §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Dne 25. 4. 2018 stěžovatel podal stížnost proti postupu věznice spočívajícímu v provádění srážek z přijatého invalidního důchodu z účtu stěžovatele a proti upřednostnění věřitele. Stížnost ředitel věznice shledal nedůvodnou, neboť věznice není povinna rozhodovat, zda je pohledávka přednostní či nepřednostní a Vězeňská služba ČR nepočítá s aplikací vybraných ustanovení občanského soudního řádu, týkajících se nezabavitelné částky, jelikož definice nezabavitelné částky vychází ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, kdy se životní minimum stanoví jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních osobních potřeb (vězněná osoba má všechny tyto potřeby zajištěny státem, jde o výdaje státního rozpočtu).
Stěžovatel namítá, že prováděná exekuce z jeho účtu odporuje výpočtu ze strany ČSSZ (částce ve výši 228,- Kč stanovené podle výpočtu o nezabavitelné částce), dochází tedy k upřednostnění věřitele a k provádění srážek v nezákonné výši. Stěžovatel má za to, že exekuce by měly být prováděny podle pořadí, které uvedla ČSSZ ve svém přípisu ze dne 25. 5. 2018 a pouze ve výši, která je vypočtena na základě ustanovení §269 (správně §278) o. s. ř. Napadeným postupem je stěžovatel znevýhodněn oproti jiným vězňům, kteří nepracují, a nemůže jim být strhávána žádná částka na exekuce a nemá možnost si vytvořit úspory na dobu po propuštění z věznice.
Stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že nevyčerpal všechny opravné prostředky, ale má za to, že je ústavní stížnost přípustná podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Způsob realizace exekuce totiž dopadá na široký okruh osob, které jsou takto prováděnou exekucí postiženy nebo teprve mohou být do budoucna postiženy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný, zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že ve vztahu k exekučnímu příkazu se jedná o návrh nepřípustný.
V rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 51/05 Ústavní soud konstatoval, že platná právní úprava v ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), sice povinnému nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany, neboť povinný má možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle §55 exekučního řádu.
Ústavní soud proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije možnosti podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce podle §55 exekučního řádu, považuje ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o exekučním příkazu za nepřípustnou (např. sp. zn. III. ÚS 316/05, I. ÚS 469/15, IV. ÚS 3507/14, III. ÚS 1155/12, IV. ÚS 115/17, I. ÚS 116/17 a další). Uvedené je nutno vztáhnout i na projednávanou věc.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že aplikace ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu na věc stěžovatele není možná. Uvedené ustanovení, které připouští výjimku z pravidla o přípustnosti ústavní stížnosti stanoveného v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nelze s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti vykládat extenzivně. Nemůže proto sloužit k nápravě situace, kdy stěžovatel svým nedbalým přístupem zmeškal lhůtu k podání opravného prostředku či (jako v tomto případě) setrvává na stanovisku, že návrh na zastavení exekuce, který lze považovat za procesní prostředek sloužící k ochraně práv stěžovatele, nadále nepodá a trvá na přímém zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel přitom byl o možnosti podat návrh na zastavení (odložení) exekuce poučen i v přípisu Ministerstva spravedlnosti ze dne 17. 7. 2018. Skutečnost, že tento právní prostředek stěžovatel nevyužil, automaticky, pouze odkazem na přesah vlastních zájmů, neznamená, že jej může pominout a domáhat se posuzování opodstatněnosti vedení exekuce způsobem, zvoleným exekutorem v tom kterém konkrétním případě, přímo Ústavním soudem (srov. sp. zn. III. ÚS 1099/11). Jinými slovy ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze aplikovat v situaci, kdy stěžovatel stále může využít procesní prostředek, v jehož důsledku by mohlo být napadené rozhodnutí změněno nebo zrušeno. Ústavní stížnost je totiž obecně přípustná jen pokud stěžovatel již nemá k dispozici jiné procesní prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že v obdobné věci sp. zn. IV. ÚS 1351/16 sice připustil přesah vlastních zájmů stěžovatele a ústavní stížnost projednal, přestože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. Jednalo se však o odlišnou situaci, kdy byla vedena daňová exekuce podle ustanovení §191 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel návrh na zastavení exekuce podal a pouze nevyužil další možnosti podat žalobu ve správním soudnictví podle §65 a násl. s. ř. s. V nyní projednávané věci však má stěžovatel nadále možnost podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí.
V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Ústavní stížnost v části směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci -Vězeňské služby České republiky - Vazební věznice Liberec, spočívajícímu v provádění srážek z účtu stěžovatele, Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Z tvrzení stěžovatele se podává, že věznice na základě dosud pravomocného exekučního příkazu, který je povinna respektovat, stěžovateli majícímu pohledávky spojené s trestním řízením ve smyslu ustanovení §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nestrhávala částky nad rámec stanovený uvedeným ustanovením. Z jejího postupu proto aktuálně nelze dovozovat zásah do základního práva stěžovatele.
Nadto Ústavní soud pro úplnost dodává, že názor stěžovatele, podle něhož je oproti ostatním vězňům, kteří nepracují, v důsledku provádění exekuce znevýhodněn a nemůže spořit pro dobu po propuštění z výkonu trestu, je obtížně přijatelný i z morálního hlediska, natož z hlediska zvažování možnosti poskytnout mu z tohoto důvodu ústavněprávní ochranu. Není možné odhlédnout od toho, že stěžovatel, i když je jako pravomocně odsouzený ve výkonu trestu, neplnil a neplní své finanční závazky. Jejich splnění se věřitelé proto musí domáhat exekuční cestou, přesto stěžovatel od státu pobírá invalidní důchod, který má v rozsahu stanoveném ustanovením §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody k dispozici a který by nesporně během pobytu na svobodě spotřeboval ke krytí nákladů na uspokojení životních potřeb, a nikoliv uspořil.
K požadavku, aby Ústavní soud přikázal Vězeňské službě České republiky - Vazební věznici Liberec umožnit stěžovateli disponovat s nezabavitelnou částkou ve výši, která je vypočtena podle ust. §269 o. s. ř. a exekuce byly prováděny na exekuční příkazy podle pořadí uvedeného v přípisu České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 6. 2018, Ústavní soud uvádí, že se stěžovatel evidentně domáhá něčeho, k čemu Ústavní soud není příslušný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e), §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu