ECLI:CZ:US:2019:1.US.2679.18.1
sp. zn. I. ÚS 2679/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miloslava Říhy a Jaroslavy Říhové, zastoupených JUDr. Josefem Rakovským, advokátem se sídlem Osek nad Bečvou č. 39, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 905/2018-634 a 22 Cdo 906/2018-637, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017 č. j. 20 Co 209/2017-557, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017 č. j. 20 Co 223/2017-561, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 2. 2017 č. j. 4 C 244/2013-437 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 6. 2017 č. j. 4 C 244/2013-511, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2018 domáhají s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 věta první, odst. 3 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 až odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 20. 2. 2017 č. j. 4 C 244/2013-437 ve věci žalobců Miloslava Říhy a Jaroslavy Říhové (dále jen "stěžovatelé") proti žalovanému městu Světla nad Sázavou (dále jen "žalované město") o odstranění ve výroku popsané stavby a ochranu vlastnického práva žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 20 Co 209/2017-557 napadený rozsudek okresního soudu v meritu potvrdil, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl, že každý ze stěžovatelů je povinen nahradit České republice na nákladech řízení částku 61 507,50 Kč a každému ze stěžovatelů uložil povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 3 229,50 Kč.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 905/2018-634 dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a rozhodl, že každý ze stěžovatelů je povinen zaplatit žalovanému městu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 1 089 Kč. Dovolací soud s odkazem na §237 a §241a odst. 1. až odst. 3. o. s. ř. připomněl podmínky a důvody přípustnosti dovolání a zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Konstatoval, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části; k uvedenému navíc nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Nejvyšší soud současně podotkl, že otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit ani on sám, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K otázkám posouzení splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání připomněl judikaturu Ústavního soudu, podle níž se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15); uvedené ostatně potvrdilo i jeho stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání není přípustné, jelikož stěžovatelé v něm nevymezili předpoklady jeho přípustnosti. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je navíc jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, dovolací soud je tak hodnocením důkazů a skutkovým stavem, jak jej zjistily nalézací soudy, vázán a nemůže jej v dovolacím řízení jakkoliv revidovat. Obsahem předloženého dovolání je přitom ve většině pouhý nesouhlas s postupem nalézacích soudů při hodnocení důkazů a s jimi zjištěným skutkovým stavem. Na zbylých právních námitkách pak není napadené rozhodnutí ani postaveno, neboť stěžejním je závěr o neunesení důkazního břemene žalobců. Dovolací soud konečně - ve vztahu k napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení - uvedl, že dovolání není přípustné již proto, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ani v této části by proto nemohla být založena přípustnost dovolání.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 19. 6. 2017 č. j. 4 C 244/2013-511 přiznal znaleckému ústavu STAVEXIS, s. r. o., se sídlem Bodlákova č. 8, Brno znalečné 8 204 Kč. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 10. 2017 č. j. 20 Co 223/2017-561 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 906/2018-637 dovolání stěžovatelů (podané společně s dovoláním proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2017 č. j. 20 Co 209/2017-557) pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. f) a §237 o. s. ř. odmítl. Zdůraznil, že možnost napadnout dovoláním rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání odměny za znalecký posudek, ustanovení §238 odst. 1 f) o. s. ř. výslovně vylučuje, o čemž ostatně byli stěžovatelé správně poučeni odvolacím soudem. Dovolání stěžovatelů navíc ve vztahu k usnesení o znalečném neobsahuje ani jedinou zmínku, která by se k tomuto rozhodnutí vztahovala.
Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti po shrnutí věcného a procesního vývoje poukázali na svá žalobní tvrzení a na vady plynoucí z jimi tvrzeného ústavně nekonformního a formalistického (vrchnostenského) přístupu civilních soudů, žalovaného města a jeho orgánů. Stranou neponechali ani vlastní osobní a majetkové poměry. Domnívají se také, že soudy nesprávně právně posoudily souzenou věc a žalované město nerespektovalo zákonnou povinnost předcházet podle §415 o. z. škodám. Ve vztahu k výrokům o nákladech řízení poukázali na možnost výjimečného řešení podle §150 o. s. ř., a to za situace, kdy soudy nebraly v úvahu okolnosti celého případu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh podaný po lhůtě, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v první posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své usnesení ze dne 24. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 905/2018-634 srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelé neuvedli výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. Proto ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 2. 2017 č. j. 4 C 244/2013-437 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017 č. j. 20 Co 209/2017-557, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
V případě druhé posuzované věci, tj. přiznání znalečného, Nejvyšší soud své rozhodnutí ze dne 24. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 906/2018-637 odůvodnil odkazem na ustanovení §238 odst. 1 f) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesení, kterým bylo mimo jiné rozhodnuto o znalečném. Soud navíc toto rozhodnutí doprovodil odkazem na vlastní judikaturu a Ústavní soud nemá důvod se od jeho argumentace odchýlit. Také tato část petitu ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 6. 2017 č. j. 4 C 244/2013-511 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017 č. j. 20 Co 223/2017-561 Ústavní soud připomíná, že kvůli tomu, že dovolání stěžovatelů bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Za situace, kdy zákon podání dovolání výslovně nepřipouští a nejde tedy o případ, kdy by přípustnost dovolání závisela na uvážení samotného Nejvyššího soudu, pak plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97). Současně s ohledem na to, že stěžovatelé neuvedli datum doručení rozhodnutí krajského soudu ze dne 17. 10. 2017 č. j. 20 Co 223/2017-561, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 19. 6. 2017 č. j. 4 C 244/2013-511 a které předcházelo napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí počítat nejpozději ode dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, tj. od 24. 5. 2018. Před tímto dnem muselo být rozhodnutí krajského soudu stěžovatelům bezpochyby doručeno, když proti němu brojili dovoláním. Na základě těchto skutečností může Ústavní soud prokazatelně dospět k závěru o částečné opožděnosti ústavní stížnosti (srov. např. sp. zn. I. ÚS 2211/18, II. ÚS 2210/18).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh podaný po stanovené lhůtě odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu