ECLI:CZ:US:2019:1.US.2697.18.1
sp. zn. I. ÚS 2697/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Otakara Ženíška a Jindřišky Mrkvičkové, zastoupených Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem Nežárská 613, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2018, č. j. 69 Co 481/2017-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podanou podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhají zrušení rozsudku městského soudu uvedenému v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 27 C 199/2014-104, zamítl žalobu stěžovatelů proti Hlavnímu městu Praha (dále též "vedlejší účastník") o zaplacení částky 102 665 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelé svůj nárok odůvodňovali tím, že vedlejší účastník v období od 18. 2. 2012 do 28. 11. 2012 užíval jejich pozemek, čímž se na jejich úkor bezdůvodně obohatil o částku odpovídající ušlému nájemnému z pozemků nesloužících k podnikání. Na části pozemku, který stěžovatelé získali v restituci, byl v době před jeho vydáním umístěn zemní val, jehož vlastníkem je vedlejší účastník. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2017, č. j. 69 Co 398/2016-148, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 27 C 199/2014-162, vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 34 380 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % od 27. 12. 2012 do zaplacení (výrok I), řízení co do částky 68 285 Kč s úrokem z prodlení zastavil (výrok II) a rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit náklady řízení stěžovatelů (výrok III). K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze napadeným rozsudkem výrok I napadený odvoláním změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 34 380 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že zemní val byl od samého počátku koncipován jako součást pozemků, na nichž je umístěn. Od svého zbudování byl veřejně přístupný každému bez omezení a splňuje definici veřejného prostranství ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé jsou omezeni užíváním jejich pozemku jako veřejného prostranství ve svém vlastnickém právu a mají proto právo na náhradu za jeho užívání. Odvolací soud k tomu doplnil odkaz na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, která tento závěr podporuje. Konstatoval však, že vedlejší účastník není ve věci pasivně legitimován, neboť zemní val nevlastní a povinnost vydat bezdůvodné obohacení za užívání pozemku jako veřejného prostranství ve veřejném zájmu stíhá příslušnou městskou část, která pozemek jako veřejnou zeleň obhospodařuje. Proto žalobu zamítl.
5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že městský soud od prvého rozhodnutí, kterým rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s vyslovením závazného právního názoru, výrazně změnil své závěry na právní posouzení případu. Změna judikatury jistě není zapovězena, je však povinností soudu, který se odchýlil, uvést důvody, které jej vedly ke změně. Tento požadavek podle názoru stěžovatelů zahrnuje více než jen strohé konstatování, že se v případě předmětných pozemků o veřejné prostranství jedná a že není důvod se zabývat navrhovanými důkazy o umístění skládky nebezpečného odpadu v podobě zemního valu.
6. Stěžovatelé se cítí být poškozeni na svém právu vlastnit majetek, a to právě tím, že je zamezeno v nerušeném užívání jejich vlastnického práva k předmětným pozemkům. Pokud by se tedy stěžovatelé, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stali spoluvlastníky zemního valu na svém pozemku, resp. zemní val se dle soudu v průběhu let stal součástí pozemku, je třeba si položit otázku, zda vůbec stěžovatelé mohou investici hl. m. Prahy, která byla vynaložena na výstavbu valu (ve výši cca 48 mil. Kč), bez dalšího užívat, aniž by bylo jakýmkoliv zákonným způsobem takové užívání sjednáno. Stěžovatelé jako spoluvlastníci pozemků stavbu zemního valu nikdy od vedlejšího účastníka nepřevzali, nebyli seznámeni s tím, co těleso zemního valu obsahuje, a je otázkou do jaké míry byla tato stavba v hodnotě 48 mil. Kč vyjmuta z evidence a účetnictví vedlejšího účastníka a zda o tom bylo náležitě rozhodnuto.
7. Stěžovatelé připomínají celou řadu rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně vydaných v jiných řízeních, která vedou ohledně obdobných nároků.
III.
8. Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatelé toliko polemizují s výkladem podústavního práva.
9. V projednávané věci je předmětem sporu interpretace toho, co je stavbou a co nikoli a za jakých podmínek vzniká majiteli pozemku nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Jde tedy o otázky intepretace podústavního práva a provedených důkazů. Ani v této oblasti není zásah Ústavního soudu vyloučen, ale byl by odůvodněn jedině případy, kdy by např. závěry o skutkovém stavu či jeho právním hodnocení, provedené obecnými soudy, nebyly řádně odůvodněny, vykazovaly znaky libovůle a svévole či neobstály z pohledu ochrany základních práv a svobod. Nic takového však stěžovatelé přesvědčivě netvrdili ani Ústavní soud neshledal.
10. Podle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy žalobou stěžovatelů řádně zabývaly, když se ve specifikovaných rozhodnutích vypořádaly s právní povahou zemního valu i s jejich nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Žaloba stěžovatelů byla neúspěšná proto, že směřovala proti pasivně nelegitimovanému subjektu. Tento závěr stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nerozporují.
11. Ústavní soud tedy po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že do základních práv a svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají, nebylo zasaženo, neboť v rozhodnutí obecného soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí. Jelikož tedy soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku, Ústavní soud neshledal ani porušení stěžovateli namítaného práva vlastnit majetek.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu