ECLI:CZ:US:2019:1.US.2910.17.2
sp. zn. I. ÚS 2910/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Bárty, zastoupeného Mgr. Barborou Schmidtovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2810/2017-413 ze dne 26. 7. 2017 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 1/2017-396 ze dne 13. 2. 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je povinným v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 27 EXE 68/2012, které bylo zahájeno na návrh oprávněného dne 16. 1. 2012.
3. Usnesením okresního soudu č. j. 27 EXE 68/2012-13 ze dne 24. 1. 2012 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele podle exekučního titulu, notářského zápisu o dohodě o přistoupení k závazku a o dohodě o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti ze dne 16. 11. 2006 sepsaného v notářské kanceláři JUDr. Bohumily Račokové, kterému předcházela smlouva o půjčce uzavřená mezi společností HFS, s. r. o. jako věřitelem a stěžovatelem jako dlužníkem dne 8. 8. 2005. Věřitel se smlouvou zavázal půjčit stěžovateli částku 1 400 000 Kč, zatímco stěžovatel se zavázal vrátit věřiteli celkovou částku 3 080 040 ve lhůtě 60 měsíců. V případě prodlení byla sjednána jednorázová smluvní pokuta ve výši 250 000 Kč a dále smluvní pokuta ve výši 0,5% denně z celkové dlužné částky. Dne 13. 11. 2006 se smluvní strany dohodly na postoupení pohledávky z HFS s. r. o. na společnost EKVITA EURO, a. s., která je oprávněnou v předmětném řízení (a vedlejší účastnicí v tomto řízení). Dne 16. 11. 2006 se stěžovatel a oprávněná dohodli na prominutí části dluhu, a to prostřednictvím výše zmíněného notářského zápisu. Odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu bylo odmítnuto usnesením okresního soudu č. j. 27 EXE 68/2012-54 ze dne 28. 3. 2013 pro opožděnost.
4. Okresní soud poté usnesením č. j. 27 EXE 68/2012-371 ze dne 6. 10. 2016 zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce, neboť měl za to, že oprávněná disponuje vykonatelným exekučním titulem a v řízení nevyšlo najevo, že by na vymáhané plnění neměl nárok podle hmotného práva, protože v řízení bylo prokázáno jak sjednání smlouvy o půjčce, tak i předání sjednané částky stěžovateli.
5. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Neuvěřil totiž tvrzením stěžovatele o tom, že ve skutečnosti půjčku nikdy nepřevzal a že nebyl seznámen s obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, který podepsal. Dospěl proto k závěru, že oprávněná má na požadované plnění nárok v celém rozsahu. Důvody zastavení exekuce pro její nepřípustnost z důvodu její neopodstatněnosti proto nebyly splněny.
6. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, v němž uvedl, že má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která má "vždy tendence směřující k ochraně spotřebitele" (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Nd 69/2012 ze dne 13. 6. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5017/2015 ze dne 22. 9. 2016). Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3334/2012 ze dne 28. 2. 2013, v němž se dovolací soud zabýval povahou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a uvedl, že má za to, že z tohoto rozhodnutí plyne, že je v řízení třeba zkoumat hmotněprávní dohodu uzavřenou mezi ním a právní předchůdkyní oprávněné, neboť notářský zápis má jen formální charakter a není sám o sobě zavazovacím důvodem. Dále poukazoval na skutečnost, že smlouva o půjčce, co do výše úroků z půjčky, byla uzavřena v rozporu s kogentními ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"), která se týkají ochrany spotřebitele, a vyjádřil svůj názor, že tuto skutečnost jsou soudy povinny v řízení zkoumat i bez návrhu. Také pokud jde o smluvní pokutu, měl stěžovatel za to, že její výše je nepřiměřená, neboť neodpovídá výši, jaká byla judikaturou uznána za přiměřenou (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1682/2007 ze dne 25. 11. 2009), byla sjednána v rozporu s funkcí smluvní pokuty (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 873/2009 ze dne 26. 5. 2009) a také v rozporu se zákonem, neboť je sjednána jednostranně v neprospěch povinného. Ze všech těchto důvodů měl dovolatel za to, že soud prvního stupně i soud odvolací věc nesprávně posoudily.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání stanovených §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle Nejvyššího soudu k projednání dovolání nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy a nepostačí ani námitka, že "soudy obou stupňů se nezabývaly tím, zda je exekuční titul v souladu s kogentními ustanoveními zákona směřující na ochranu spotřebitele". Nejvyšší soud poukázal na to, že tvrzení o existenci spotřebitelského vztahu je novou skutečností poprvé uplatněnou až v dovolacím řízení, a proto k ní dle §241a odst. 6 o. s. ř. není možné přihlížet. Podle Nejvyššího soudu nebyla krajskému soudu právní problematika spojená s ochranou spotřebitele "k přezkumu či k řešení vůbec [...] předestřena", a odkaz stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce je tedy "nepřípadný". Vzhledem k ostatním námitkám Nejvyšší soud uzavřel, že z dovolání není patrno, který z předpokladů přípustnosti má dovolatel za splněný, dovolání tedy trpí vadou obsahu, kterou podle ustanovení §240 o. s. ř. ve spojení s §241b odst. 3 věty první o. s. ř. nelze po uplynutí lhůty k dovolání odstranit. Nad rámec toho Nejvyšší soud uvedl, že HFS s. r. o., s níž stěžovatel půjčku uzavřel, podle obchodního rejstříku ke dni uzavření smlouvy neposkytovala spotřebitelské úvěry; tento předmět činnosti si nechala zapsat až od 4. 12. 2013.
II. Argumentace stran
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem Nejvyššího soudu a krajského soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvádí, že obecné soudy měly z úřední povinnosti zkoumat soulad smlouvy o půjčce s kogentními ustanoveními na ochranu spotřebitele, aniž by na to stěžovatel sám poukazoval. Podle stěžovatele je ze smlouvy o půjčce evidentní, že HFS s. r. o., právní předchůdkyně vedlejší účastnice, mu poskytla "úvěr jako právnická osoba, pod svým identifikačním číslem, tedy jako podnikatel", zatímco stěžovatel, označený ve smlouvě "pouze rodným číslem", nevystupoval jako podnikatel a v souladu s §52 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 byl spotřebitelem. Na tomto závěru podle stěžovatele nemůže nic změnit ani skutečnost, že HFS s. r. o. neměla ke dni uzavření smlouvy o půjčce v obchodním rejstříku jako předmět činnosti zapsáno poskytování spotřebitelských úvěrů. Dle stěžovatele byl úvěr "jednoznačně poskytnut v souvislosti s obchodní činností HFS s. r. o.". Podle stěžovatele tato společnost i v současnosti na svých webových stránkách sama uvádí, že "[n]a českém trhu krátkodobých finančních půjček působí od roku 2002". Pokud HFS s. r. o. poskytovala spotřebitelské úvěry, ačkoliv neměla tento předmět činnosti registrován, musí jít tato skutečnost k její tíži s ohledem na §3a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož "[p]ovaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání". Podle stěžovatele tak měly obecné soudy z úřední povinnosti zkoumat neplatnost smlouvy o půjčce. Pokud by tak učinily, musely by dojít k závěru, že je nutno exekuci zastavit minimálně co do příslušenství k úvěru, takže by exekuce byla provedena pouze k vymožení jistiny.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na napadené usnesení a připomněl, že stěžovatel nedostál své zákonné povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Tvrzení stěžovatel, že HFS s. r. o. poskytovala spotřebitelské úvěry, ačkoliv neměla registrovaný tento předmět činnosti, podle Nejvyššího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel nevyužil možnosti zareagovat v replice na toto vyjádření.
10. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud nezasílal stěžovateli toto vyjádření k replice, neboť nepřineslo žádné nové argumenty nad rámec napadených rozhodnutí.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítnul dovolání jako vadné, neboť podle Nejvyššího soudu neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tudíž nesplňovalo jednu z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel namítá, že obecné soudy měly z úřední povinnosti posuzovat soulad smlouvy s kogentními ustanoveními na ochranu spotřebitele. Tato argumentace se týká toho, jak mělo být rozhodováno o meritu věci. Nejvyšší soud se ovšem nemohl meritem věci zabývat, zkoumal pouze, zda dovolání splňuje zákonné náležitosti. Stěžovatel nezpochybnil právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož je tvrzení, že smlouva o půjčce byla spotřebitelskou smlouvou, novou skutečností, kterou v dovolacím řízení není možné uplatňovat dle §241a odst. 6 o. s. ř.; Ústavní soud se proto touto otázkou nezabýval. Stěžovatel neuvedl ani žádný další argument, kterým by zpochybnil závěr Nejvyššího soudu, že dovolání trpí neodstranitelnými vadami.
13. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady, aniž by předtím stěžovatele vyzval k odstranění vad. Tento postup je v souladu s §243b o. s. ř., který v dovolacím řízení vylučuje (mimo jiné) použití §43 o. s. ř., upravující povinnost předsedy senátu vyzvat k odstranění vad podání. V dovolacím řízení tedy neplatí povinnost vyzvat dovolatele k odstranění vad. Navíc §241b odst. 3 věta první o. s. ř. umožňuje doplnit dovolání o vymezení, "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a)", jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Je spíše nepravděpodobné, že by soudy administrativně zpracovaly dovolání a vyhodnotily, zda netrpí vadami v takovém předstihu, aby bylo vůbec možné k opravení vad vyzvat; toto ustanovení tudíž fakticky vylučuje možnost vyzývat dovolatele k odstranění vad. II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že tato ustanovení jsou v rozporu se základním právem stěžovatele na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, proto přerušil řízení a navrhl zrušení těchto ustanovení z důvodů, které podrobně vyložil v usnesení č. j. I. ÚS 2910/17-23 ze dne 24. 1. 2018 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Plénum Ústavního soudu usnesením sp. zn. Pl. ÚS 14/18 ze dne 12. 3. 2019 odmítlo návrh v této části jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud, který je tímto hodnocením vázán, proto musí uzavřít, že postupem podle těchto ustanovení při posuzování dovolání nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatele na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, ustanovení "§241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". Ústavní stížnost je tedy v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní stížnost dále směřuje i proti usnesení krajského soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jak Ústavní soud uvedl v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61, "[j]estliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb." Protože stěžovatel v projednávané věci podal dovolání, které neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a jeho dovolání tak bylo odmítnuto pro vady, stěžovatel nevyčerpal efektivně prostředek k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tedy v části směřující proti usnesení krajského soudu nepřípustná. Námitkami týkajícími se věci samé se tudíž Ústavní soud nemůže zabývat.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení krajského soudu jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu