ECLI:CZ:US:2019:1.US.2930.18.1
sp. zn. I. ÚS 2930/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, č.j. 6 Tdo 542/2018-28, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2017, č.j. 7 To 97/2017-725, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 10. 2016, č.j. 1 T 81/2014-682, byl stěžovatel uznán vinným přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §283 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 a §58 odst. 1 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 5. 2017, č. j. 7 To 97/2017-725, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl odsouzen podle §283 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 a §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Dovolání stěžovatele bylo podle 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, č.j. 6 Tdo 542/2018-28.
II.
4. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatel namítá, že advokátovi Mgr. Zdeňkovi Burdovi nebyl oznámen termín jednání krajského soudu, na kterém bylo rozhodováno o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Dle přesvědčení stěžovatele měl soud správně vyzvat Mgr. Zdeňka Burdu, aby odstranil vadu v řízení a předložil plnou moc udělenou mu stěžovatelem. Krajský soud však advokátovi stěžovatele neumožnil odstranit vadu podání a tím stěžovateli zabránil v uplatnění práva na obhajobu prostřednictvím zvoleného obhájce. Pochybení Nejvyššího soudu pak stěžovatel spatřuje v tom, že mu neposkytl ochranu před nezákonným zásahem a nezákonným rozhodnutím krajského soudu.
6. Stěžovatel současně po Ústavním soudu požaduje zrušení výzvy k nástupu do výkonu trestu, neboť ji považuje za protizákonnou. V této souvislosti opakuje svůj nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který neshledal porušení práva na obhajobu navzdory tomu, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo závažnými procesními vadami. Namítá taktéž, že Mgr. Zdeňku Burdovi nikdy nebylo doručeno rozhodnutí krajského soudu, z čehož dovozuje, že rozsudek, kterým mu byl uložen trest, není pravomocný a není jej tak možné vykonat. S ohledem na uvedené také žádá, aby bylo vyhověno jeho žádosti o odklad výkonu trestu, přičemž poukazuje také na svůj zdravotní stav, plánovanou operaci a neúčelnost výkonu trestu.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky obsažené již v dovolání a očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí Nejvyššího soudu dalšímu instančnímu přezkumu, přičemž opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Přestože Nejvyšší soud na námitky stěžovatele velmi podrobně reagoval, považuje Ústavní soud za vhodné podstatu jeho argumentace stručně zrekapitulovat.
11. Nejvyšší soud poukázal na to, že z obsahu spisu plyne, že stěžovatel podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nejprve prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Nohejla, jenž jej zastupoval v řízení před soudem prvního stupně. Před předložením spisu odvolacímu soudu bylo soudu doručeno ještě odvolání zpracované Mgr. Zdeňkem Burdou, ke kterému však nebyla přiložena plná moc. Stěžovatel pak ještě prostřednictvím svého nově zvoleného obhájce, Mgr. Martina Vovsíka, soudu doručil "doplnění odvolání" společně s plnou mocí udělenou tomuto obhájci. O konání veřejného zasedání před odvolacím soudem byl vyrozuměn pouze obhájce Mgr. Martin Vovsík, jenž ve svém vystoupení odkázal explicitně i na odvolání podané JUDr. Janem Nohejlem. Rozsudek krajského soudu byl následně doručen stěžovateli a z obhájců Mgr. Martinu Vovsíkovi. Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Burdy, tentokrát i s přiloženou plnou mocí. Dovolání bylo s trestním spisem předloženo Nejvyššímu soudu, přičemž následně byla věc vrácena k odstranění vad řízení (za účelem doručení rozsudku odvolacího soudu všem obhájcům, kteří byli podle obsahu spisu ke dni podání dovolání právními zástupci stěžovatele). Poté, co byl rozsudek krajského soudu doručen také JUDr. Janu Nohejlovi a Mgr. Zdeňku Burdovi, byla věc opět předložena Nejvyššímu soudu. V dovolacím řízení bylo zjištěno, že stěžovatel večer před konáním veřejného zasedání o jeho odvolání odvolal plnou moc udělenou JUDr. Janu Nohejlovi, jenž mu následujícího dne zaslal podepsanou výpověď plné moci s tím, aby o této skutečnosti obeznámil soud (k čemuž však nedošlo). S ohledem na skutečnosti zjištěné ex post v dovolacím řízení Nejvyšší soud shrnul, že stěžovatel byl v odvolacím řízení fakticky právně zastoupen více obhájci - zprvu JUDr. Janem Nohejlem (jehož právní zastoupení bylo ukončeno ještě před konáním veřejného zasedání o odvolání, což však nebylo soudům nižších stupňů známo), dále obhájcem Mgr. Martinem Vovsíkem a obhájcem Mgr. Zdeňkem Burdou, jemuž udělená plná moc však byla soudům nižších stupňů řádně doložena teprve až s podaným dovoláním.
12. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud soudům nižších stupňů vytkl formalistický přístup vůči advokátu Mgr. Zdeňku Burdovi, jenž k podanému odvolání nepřiložil plnou moc. Při pochybení obhájce, jehož povinností je řádné doložení plné moci, měly soudy Mgr. Zdeňka Burdu k doložení plné moci vyzvat, což však neučinily a následně s ním nejednaly jako s obhájcem stěžovatele. Jelikož v řízení před krajským soudem vystupovalo vícero obhájců s řádně doloženou plnou mocí (JUDr. Jan Nohejl a Mgr. Martin Vovsík), přičemž stěžovatel ani jednoho z nich nezmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, upozornil Nejvyšší soud také na to, že krajský soud měl postupovat podle §37 odst. 3 trestního řádu a stěžovateli určit obhájce pro účely doručování sám a jelikož tak neučinil, měl vyrozumění o konání veřejného zasedání doručit správně oběma obhájcům.
13. Přes existenci shora uvedených formálních vad, jež by za jiných okolností mohly být způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, Nejvyšší soud porušení práva stěžovatele na obhajobu, jež by z materiálního hlediska odůvodňovalo jeho kasační zásah do pravomocného rozhodnutí, neshledal. Nejvyšší soud zdůraznil, že konání veřejného zasedání v nepřítomnosti JUDr. Jana Nohejla vadu odvolacího řízení ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu nezaložilo, jelikož tento advokát již v dané době fakticky nebyl obhájcem stěžovatele, který o konání veřejného zasedání věděl a pakliže den předem odvolal plnou moc udělenou tomuto advokátovi, evidentně tím vyjádřil svou vůli, aby jej dále v řízení před krajským soudem nezastupoval. Stěžovatel sám požádal o konání veřejného zasedání o odvolání ve své nepřítomnosti, přičemž byl zastoupen obhájcem Mgr. Martinem Vovsíkem, který v rámci veřejného zasedání prezentoval nejen námitky vznesené v jím sepsaném odvolání, nýbrž odkázal i na odvolání podané JUDr. Janem Nohejlem (viz č.l. 717 spisu). Především však Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel v dovolání sám opakovaně uvádí, že krajský soud reagoval i na výhrady vznesené v odvolání podaném prostřednictvím Mgr. Zdeňka Burdy a současně ani nijak nenaznačuje, v jakém směru by mělo být formální absencí tohoto advokáta na veřejném zasedání materiálně zkráceno jeho právo na obhajobu, popř. čím by eventuálně mohla osobní přítomnost Mgr. Zdeňka Burdy na veřejném zasedání fakticky zlepšit jeho postavení v odvolacím řízení. S akcentem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí by nemohlo nijak zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a že zmíněné procesní otázky nepřinášejí po právní stránce žádné nové či významné poznatky, proto dovolání stěžovatele odmítl.
14. Podle přesvědčení Ústavního soudu se Nejvyšší soud s námitkami stěžovatele vypořádal odpovídajícím způsobem, formuloval srozumitelné, racionální a přiléhavé důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly a své rozhodnutí odůvodnil způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. Ostatně - relevantní oponenturu k jednotlivým argumentům Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, když toliko obecně vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem, že formální pochybení materiálně nezasáhla do jeho práva na obhajobu. Navzdory přesvědčení stěžovatele se Ústavní soud s tímto závěrem naopak plně ztotožňuje.
15. Jak Ústavní soud v minulosti opakovaně vyslovil, nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu podústavního práva současně porušuje ústavně zaručená práva a svobody. Ani procesně vadný postup proto nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Ústavní soud je toho názoru, že pochybení namítaná stěžovatelem (a přehledně zaznamenaná v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu) nedosahovala takové úrovně či intenzity, aby představovala porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele, natož pak v rozsahu vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu. Podstatné je, že výše uvedená formální pochybení na rozhodování o vině a trestu stěžovatele fakticky neměla vliv. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisového materiálu, námitky stěžovatele uplatněné v odvolání podaném advokátem Mgr. Zdeňkem Burdou se týkaly správnosti skutkových zjištění (stěžovatel tvrdil, že částku omylem zaslanou na jeho účet považoval za řádnou obchodní platbu a namítal absenci zavinění) a nepřiměřenosti uloženého trestu, přičemž Krajský soud v Plzni se v odůvodnění rozsudku s těmito námitkami řádně vypořádal a trest uložený stěžovateli rozsudkem soudu prvního stupně zmírnil. Navíc, stejně jako v dovolání, ani v ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí ani nedokládá, že by vytýkaný procesní postup měl potenciál průmětu do napadených rozhodnutí. Jinými slovy - nijak blíže nespecifikuje, jakým způsobem měla nepřítomnost obhájce Mgr. Zdeňka Burdy při jednání o odvolání stěžovatele reálně omezit možnost uplatňování jeho práva na obhajobu za situace, kdy byl stěžovatel při veřejném zasedání zastoupen obhájcem Mgr. Martinem Vovsíkem a krajský soud v odůvodnění rozsudku reagoval i na argumentaci obsaženou v odvolání zpracovaném Mgr. Zdeňkem Burdou (což sám stěžovatel současně tvrdí v podaném dovolání - viz č.l. 742 spisu).
16. Namítá-li stěžovatel v souvislosti s výzvou k nástupu výkonu trestu v ústavní stížnosti také to, že Mgr. Zdeňku Burdovi nikdy nebylo doručeno rozhodnutí krajského soudu, z čehož dovozuje, že rozsudek, kterým mu byl uložen trest, není pravomocný a není jej tak možné vykonat, pak opět postačí odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 11. tohoto usnesení) a na to, že ze spisového materiálu vyplývá, že rozsudek krajského soudu obhájci stěžovatele Mgr. Zdeňku Burdovi doručen byl, a to konkrétně dne 19. 1. 2018 (viz doručenka připojená na č.l. 774 spisu).
17. Stěžovatel se ústavní stížností s poukazem na svůj zdravotní stav, plánovanou operaci a neúčelnost výkonu trestu domáhá také vyhovění jeho žádosti o odklad výkonu trestu. K rozhodování o odkladu výkonu trestu dle §322 a násl. trestního řádu však Ústavní soud není příslušný (srov. čl. 87 odst. 1 až odst. 3 Ústavy). Z obsahu spisového materiálu je přitom patrné, že žádost stěžovatele o odklad výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 To 97/2017, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 1 T 81/2014, byla zamítnuta usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 8. 2018, č.j. 1 T 81/2014-822. Stížnost proti tomuto rozhodnutí pak byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2018, č.j. 7 To 317/2018-860. Tato usnesení ovšem stěžovatel ústavní stížností nenapadá.
18. Vzhledem k tomu, že k pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, nedošlo, postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Pro úplnost lze doplnit, že obsahuje-li ústavní stížnost také "Žádost o přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, č.j. 6 Tdo 542/2018-28, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2017, č.j. 7 To 97/2017-725, a výzvě k nástupu trestu vydané Okresním soudem Plzeň - město", má takový návrh ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu