ECLI:CZ:US:2019:1.US.2980.18.1
sp. zn. I. ÚS 2980/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kojetínského, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2018 č. j. 53 Co 229/2018 - 44 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. června 2018 č. j. 31 C 187/2017 - 36, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Alexandry Dlouhé, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do práva na soudní ochranu, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a dalších dokumentů zaslaných stěžovatelem zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
Stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí smlouvu o smlouvě budoucí kupní na byt v jejím vlastnictví. V této smlouvě se vedlejší účastnice zavázala, že po nabytí vlastnického práva k bytu jej nezatíží žádným právem, vyjma předkupního práva Městské části Praha 5 na dobu 3 let; předkupním právem stěžovatele a zástavním právem pro stěžovatele zajišťujícím závazky ze smlouvy o zápůjčce. Podle tvrzení stěžovatele však vedlejší účastnice uzavřela s třetí osobou smlouvu o zástavním právu. Stěžovatel na to reagoval návrhem na vydání předběžného opatření. Obvodní soud usnesením ze dne 24. 4. 2017 č. j. 34 Nc 901/2017-8 nařídil předběžné opatření s tím, že vedlejší účastnici zakázal zřízení zástavního práva v bytu a stěžovateli uložil, aby do dvou měsíců podal proti vedlejší účastnici zadržovací žalobu či žalobu na určení. Následně stěžovatel podal zadržovací žalobu. Dne 9. 3. 2018 soudní exekutor usnesením o příklepu č. j. 034 EX 1456/17 - 73 uděluje vydražiteli, kterým byl stěžovatel, příklep na vydražené nemovité věci, kterým byl předmětný byt. Protože se stěžovatel stal vlastníkem bytu, podal návrh na zastavení řízení.
Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že řízení zastavil (výrok I), vrátil stěžovateli zaplacený soudní poplatek (výrok II) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud uvedl, že k zastavení řízení došlo v souladu s ustanovením §96 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 o. s. ř. K nákladům řízení pak uvedl, že postupoval podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. a náhradu stěžovateli nepřiznal.
Proti výroku III usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením výrok III usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že nelze dojít k závěru, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování vedlejší účastnice, a za takového stavu soud prvního stupně správně vycházel ze zavinění stěžovatele na zastavení řízení a náhradu jeho nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy rozhodly o nákladech řízení formalisticky, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a v rozporu s logikou věci. Je přesvědčen, že ústavní stížností napadaná rozhodnutí jsou v rozporu se závěry, které Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3375/17 ze dne 19. 6. 2018 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dále uvádí, že obecné soudy nevzaly v úvahu individuální rozměr věci a jednaly v rozporu s principem úspěchu ve věci, který má být pro rozhodování o nákladech řízení rozhodující, přičemž odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481). Stěžovatel uvádí, že žalobní návrh podal jen z důvodu jednání vedlejší účastnice, která - podle jeho tvrzení - porušila uzavřenou smlouvu. Následně, po vydražení předmětného bytu, nemohl v řízení pokračovat. Dále se stěžovatel odvolává, mimo nálezy výše citované, na nález sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449) a nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325). Stěžovatel je přesvědčen, že je extrémně nespravedlivé, aby v tomto individuálním případě nesl náklady zjevně po právu zahájeného řízení.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi setrvale opakuje, rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání nákladů soudního řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (viz čl. 82 Ústavy České republiky) nemá Ústavní soud pravomoc přehodnocovat jejich závěry, ke kterým při zvažování důvodnosti uplatněného subjektivního práva dospějí [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009 (N 20/52 SbNU 197), případně usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Ústavněprávní rozměr, a tedy splnění nutné podmínky pro zásah Ústavního soudu, získávají rozhodnutí o nákladech řízení pouze ve výjimečných případech, a to zejména v těch, ve kterých je úvaha soudu důsledkem svévole, rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně se nákladový výrok ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. K tomu, navzdory tvrzením stěžovatele, v tomto případě nedošlo. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že odůvodnění usnesení obvodního soudu je kusé, a nelze ho považovat za dostatečné, avšak tento nedostatek byl zhojen odůvodněním usnesení městského soudu, které zcela dostatečně rekapituluje důvody, které vedly k závěru o nákladech řízení. V tomto odůvodnění není logická ani věcná chyba a městský soud srozumitelně popisuje důvody svého rozhodnutí.
V ústavní stížností napadeném usnesení městského soudu odvolací soud dostatečně a přehledně argumentuje, proč považuje podmínky pro to, aby stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení, za splněné. Jeho argumentace zvažující jednání vedlejší účastnice a další relevantní kontext, včetně exekuce, není ani v rozporu se stěžovatelem namítanou logikou věci, ani s principy spravedlnosti. Ústavní soud proto nenachází prostor pro realizaci své ústavně svěřené pravomoci zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Co se týče argumentace, při které stěžovatel používá shora citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3375/17, pak v nyní posuzovaném případě nebylo rozhodnuto "zcela mechanicky bez komplexního zhodnocení věci". Městský soud podmínky pro rozhodnutí o nákladech posoudil v kontextu celého projednávaného případu a nevybočil z mezí daných ústavním pořádkem České republiky. To, že stěžovatel některá jednání vedlejší účastnice hodnotí jinak a dokonce ani to, že se mu případ jeví jasný, neznamená, že ke stejnému závěru musí dospět nestranný subjekt, kterým obecné soudy jsou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu