ECLI:CZ:US:2019:1.US.3073.19.1
sp. zn. I. ÚS 3073/19
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2019 sp. zn. 67 To 282/2019, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2019 sp. zn. 67 To 282/2019 bylo porušeno právo stěžovatele zaručené v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Toto usnesení se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení obecného soudu. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. 2 PP 26/2019 rozhodl na základě žádosti odsouzeného stěžovatele, že se stěžovatel podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. 1 T 6/2016, rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 6. 2010 sp. zn. 4 T 40/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 1 To 78/2012 a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2016 sp. zn. 0 PP 463/2011. Podle §89 odst. 1 trestního zákoníku soud odsouzenému stanovil zkušební dobu podmíněného propuštění v trvání sedmi let a současně nad ním stanovil dohled. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodnutí odůvodnil i tím, že přes trestní minulost odsouzeného i fakt, že již jednou byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn a ve zkušební době selhal, je nutné zohlednit jeho upřímnou lítost nad tím, co v minulosti udělal (poškozenému zaslal z vězení s časovým odstupem omluvný dopis), ve věznici projevil mimořádnou snahu o bezproblémový výkon trestu (byl 9x odměněn a 2x mu bylo umožněno opustit věznici za doprovodu zaměstnance), je zařazen v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace, má stabilní rodinné zázemí u manželky s nezletilým synem, podporu rodičů a slíbenou práci. Při veřejném zasedání soud kladně hodnotil i projev odsouzeného, z něhož byla patrno, že si uvědomuje svou předchozí trestnou činnost i její vliv na další osoby a na něj samotného.
2. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podala státní zástupkyně stížnost a na základě této stížnosti Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 7. 8. 2019 sp. zn. 67 To 282/2019, že se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušuje, a nově rozhodl tak, že se žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu zamítá. Své rozhodnutí o zamítnutí stížnosti Městský soud v Praze odůvodnil zejména tím, že i když se stěžovatel choval ve výkonu trestu řádně, má na svobodě sociální zázemí a přislíbené zaměstnání, s ohledem na četnost dosavadních odsouzení, závažný charakter trestné činnosti a skutečnost, že již jednou nevyužil dobrodiní v podobě podmíněného propuštění a páchal trestnou činnost, nelze dospět k závěru o naplnění požadavku pozitivní prognózy jeho budoucího chování.
3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že Městský soud v Praze zhodnotil podmínku prognózy vedení řádného života odlišně od soudu prvního stupně ve shodě se státní zástupkyní. Splnění této podmínky je závislé především na tom, zda soud dospěl k závěru, že u odsouzeného nastala taková změna v myšlení, že je možnost recidivy trestné činnosti snížena na minimální stupeň. Závěr o tom si má skutečně učinit jen příslušný soud. Pro řádné zhodnocení důkazů svědčících či vyvracejících splnění této podmínky je velmi důležitá možnost vyslechnout samotného odsouzeného soudem, který výslech následně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy vyhodnotí. Tak to učinil soud prvního stupně. Stížnostní soud by mohl subjektivní vjem o polepšení či důvěře ve vedení řádného života soudu prvního stupně posuzovat pouze z hlediska případného rozporu s objektivními důkazy svědčícími např. o tom, že odsouzený nemá na svobodě zajištěny ani elementární podmínky pro vedení řádného života. Stížnostní soud však není oprávněn přehodnocovat důkazy, které provedl soud prvního stupně, zejména pokud je sám neprovedl znovu.
4. Stížnostní soud navíc nerespektoval ani zásadu kontradiktornosti trestního řízení, když se stěžovatel reálně neměl možnost argumentům státní zástupkyně a zejména argumentům, které z vlastní iniciativy rozvedl stížnostní soud, účinně bránit. Stížnost státní zástupkyně sice byla obhájci zaslána a stěžovatel se prostřednictvím obhájce vyjádřil k jejímu obsahu ihned následující den, stížnostní soud na existenci tohoto podání vůbec nereagoval a argumenty tam uvedenými se vůbec nezabýval. Stížnostní soud následně v neveřejném zasedání přistoupil ke změně původního kladného rozhodnutí s odkazem na důvody, které soudem prvního stupně nebyly uplatněny. Bez možnosti obrany stěžovatele tak vyhodnotil jiné, nové skutečnosti, které považoval za důležité pro zhodnocení žádosti stěžovatele. Výjimečnost použitelnosti institutu podmíněného propuštění přitom nelze posuzovat ve vztahu k četnosti jeho aplikace, neboť se jedná o institut, který je pro trestní řízení potřebný a z pohledu možné resocializace odsouzených efektivní. Vyšší počet podmíněně propuštěných svědčí předně o efektivitě výchovného působení výkonu trestu odnětí svobody, nízký počet pak spíše o možných problémech plnění hlavní funkce tohoto trestu. Absence konání veřejného zasedání stížnostním soudem za těchto okolností vypovídá o určité lhostejnosti k důsledkům jeho rozhodnutí.
5. Podle názoru stěžovatele stížnostní soud porušil zásadu zákazu dvojího přičítání, neboť zamítnutí žádosti je založeno výhradně na trestní minulosti stěžovatele. Tyto skutečnosti však již byly vzaty v úvahu při jeho potrestání. Není přitom zcela jasné, proč tyto skutečnosti v očích soudu dodnes ovlivňují osobu stěžovatele natolik, že je pro něj podmíněné propuštění zapovězeno. Nezabýval se ani otázkou, jak by se odsouzený měl ve výkonu trestu chovat, aby mohl být podmíněně propuštěn, pokud navíc sám soud konstatuje, že stěžovatel prokázal polepšení.
II. Vyjádření účastníků řízení
6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a zaslání příslušného spisového materiálu. Městský soud v Praze je přesvědčen, že neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ani právo na veřejné projednání věci. Podle jeho názoru stěžovatel nesplnil podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu. Ústavní stížnost by měla být proto odmítnuta. V dalším odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
7. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 jako vedlejší účastník uvádí, že v případě stěžovatele byly splněny dvě ze tří zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu. Podmínku třetí, tedy že lze od něho bezpochyby očekávat, že povede v budoucnu řádný život, nelze považovat za splněnou. Stěžovatel byl opakovaně soudně projednán za různorodou trestnou činnost i násilného charakteru. Již jednou mu byla dána šance vést řádný život v roce 2012 v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ve zkušební době však stěžovatel spáchal další trestný čin v podobě pokusu těžké újmy na zdraví, ačkoli si byl plně vědom skutečnosti, že se v této době nesmí dopustit jakéhokoli jednání v rozporu se zákonem, přesto tak činil. Jeho předchozí trestná činnost i uvedený skutek svědčí o tom, že má sklon k násilné trestné činnosti a nulovou sebereflexi zdržet se zcela zbytečného fyzického konfliktu. Stížnostní soud měl podle názoru vedlejšího účastníka dostatek podkladů, aby mohl sám ve věci rozhodnout.
8. Uvedená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti. Nebylo tak třeba je zasílat stěžovateli a bylo možné přistoupit k rozhodnutí ve věci.
III. Posouzení věci Ústavním soudem
9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek zákonným institutem mimořádným, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Na otázku možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nahlíží Ústavní soud shodně jako stížnostní soud v posuzované věci, tedy jako na zákonem presumovaný benefit, jenž může být poskytnut odsouzenému, jen je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k nápravě a lze očekávat, že po propuštění nebude v trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného a je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti konkrétního případu a rozhodly, zda důvody pro mimořádné zkrácení trestu nastaly. Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje pouze slušným chováním během věznění. Není však možno při tomto procesu rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí v hranicích vymezených otázkou, zda v řízení předcházejícím vydání takového rozhodnutí byly dodrženy principy spravedlivého procesu garantované ustanoveními hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
10. Ústavní soud se tedy zabýval stěžovatelovým tvrzením, že stížnostní soud porušil ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť zamítl jeho návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v neveřejném zasedání a nezohlednil jeho vyjádření ke stížnosti státní zástupkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, jenž mu v žádosti o podmíněné propuštění vyhověl. Podle uvedeného článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že i v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří princip rovnosti zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a možnost vyvracet argumenty protistrany. V této souvislosti lze připomenout např. závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 11. 1988 ve věci Brogan a ostatní proti Velké Británii, stížnost č. 11209/84. Evropský soud pro lidská práva ve své konstantní judikatuře uvádí, že "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (srov. rozhodnutí ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03, nebo rozhodnutí ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, stížnost č. 35376/97).
11. Ústavní soud rovněž opakovaně připomíná, že mezi prvky práva na spravedlivý proces spadá i zásada audiatur et altera pars, jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek v kontradiktorním schématu řízení totiž nejlépe zajišťuje ochranu základních práv; institucionálně zaručená možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu přitom patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů.
12. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle jeho ustálené judikatury [viz např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)] skutečně platí, že stížnostní soud pochybí, pokud své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění "opře o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval soud první instance, aniž by přitom stěžovateli poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska" a své rozhodnutí soud učiní "v neveřejném zasedání bez přítomnosti navrhovatele, aniž by ho předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch". V těch stadiích trestního řízení, v nichž je rozhodováno o osobní svobodě obviněného, jakož i o jeho vině a trestu, je totiž třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří rovnost zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet protiargumenty [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629), nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)]. Stejná procesní pravidla lze vztáhnout i na řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Předpokladem pro naplnění těchto práv obviněného je proto buď jeho osobní přítomnost při úkonech trestního řízení (např. formou hlavního líčení, veřejného zasedání), nebo jiný procesní způsob předestření relevantních skutečností (důkazů, tvrzení, zamýšlených postupů a právních argumentů) obviněným a poskytnutí mu reálné možnosti k vyjádření a k eventuálnímu reálnému uplatnění jeho protiargumentů a návrhů.
13. Jelikož Ústavní soud neměl důvod odchýlit se v projednávané věci od shora citovaných právních závěrů, shledal v postupu Městského soudu v Praze porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť stížnostní soud rozhodl o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění v neveřejném zasedání, aniž by se řádně zabýval argumentací stěžovatele ve vyjádření ke stížnosti státní zástupkyně a v odůvodnění na ni podrobně reagoval.
14. Druhá stížnostní námitka se týká toho, že se městský soud dopustil porušení zákazu dvojího odsouzení, když údajně vycházel pouze ze závažnosti již spáchané trestné činnosti a z vysokého rizika recidivy. Budoucí chování stěžovatele tak dovodil z jeho chování minulého, které však již bylo zohledněno v odsuzujícím rozsudku.
15. K tomu Ústavní soud opět nejprve odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (viz opakovaně citovaný nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10), podle níž hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění, spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě, nelze vyložit jinak nežli tak, že "předpoklad takového chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu". Při zdůvodňování negativního závěru ohledně prognózy vedení řádného života proto nepostačuje převzít identické argumenty, jimiž soudy dříve zdůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody. Pokud by k tomu totiž došlo, jednalo by se o nepřípustné porušení zákazu dvojího přičítání, odporující principu ne bis in idem, obsaženému v čl. 40 odst. 5 Listiny. Podobně v nálezu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) Ústavní soud vyslovil, že "rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život". Rozhodovat je třeba "vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí, a nikoli podle stavu quo ante".
16. Tento právní výklad se opírá rovněž o kriminálněpolitický smysl institutů trestu odnětí svobody a podmíněného propuštění z výkonu trestu. I když nový trestní zákoník neobsahuje výslovné ustanovení o účelu trestu (viz dříve platný §23 trestního zákona), je nepochybné, že principy moderního trestního práva a trestání zahrnují mj. též aspekty resocializace odsouzeného a individuální prevence (výchova k řádnému životu). Smysl institutu podmíněného propuštění totiž spočívá v tom motivovat odsouzeného k tomu, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. Podmíněné propuštění v sobě tedy obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby (eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností - viz §89 odst. 2 trestního zákoníku). Hrozící nařízení výkonu zbytku trestu pak má výrazně snižovat riziko potenciální recidivy [obdobně nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37) a nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)].
17. Pokud použije Ústavní soud tato obecnější ústavněprávní východiska na konkrétní okolnosti nyní projednávané věci, je zcela zřejmé, že napadené usnesení městského soudu při této konfrontaci nemůže obstát. Jak totiž plyne ze shora provedené rekapitulace, městský soud bez toho, že by jakkoliv doplnil dokazování, dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru než obvodní soud. Zatímco totiž obvodní soud po osobním slyšení stěžovatele s přihlédnutím k dalším provedeným důkazům konstatoval, že se ve věznici polepšil a uvědomuje si následky svého předchozího chování, a uvěřil mu, že by jej již nechtěl opakovat, zaujal městský soud odlišný právní názor, podle něhož i přesto, že stěžovatelovo chování ve věznici svědčí o jeho nápravě a polepšení, pro riziko opětovné recidivy plynoucí z povahy trestné činnosti a předchozího selhání ve zkušební době (s akcentem na průběh incidentu na svatbě stěžovatele) nemůže být splněna prognóza vedení řádného života. Tuto zásadní změnu posouzení hodnocení stěžovatele však městský soud odůvodnil povahou dříve spáchané trestné činnosti a popisem skutku spáchaného ve zkušební době dřívějšího podmíněného propuštění. Záruky čestným prohlášením rodičů, bratra a manželky o bydlení, zaměstnání a vedení řádného života, omluvný dopis poškozenému z popisovaného skutku ani soudem prvního stupně uloženou nejdelší zákonnou sedmiletou zkušební dobu podmíněného propuštění s dohledem nepovažoval za dostatečné.
18. Z předmětné zprávy vězeňské služby vyplývá, že chování a vystupování stěžovatele bylo vždy na požadované úrovni, jakož i kázeň a pořádek. Program výstupního zacházení jako celek dlouhodobě plní. Jedenkrát byl negativně testován na přítomnost omamných a psychotropních látek. Prognóza resocializace odsouzeného se jeví jako příznivá. Vůči vězeňské službě ani ostatním subjektům nemá žádné pohledávky. Protektivním faktorem je bezproblémový výkon trestu odnětí svobody, zajištění zaměstnání a bydlení, jakož i funkční sociální zázemí. Ústavní soud nemohl samozřejmě přehlédnout, že obvodní soud rozhodl po výslechu stěžovatele a i z jeho osobního projevu teprve dovodil, že si závažnost spáchané trestné činnosti uvědomuje. Oproti tomu městský soud rozhodl v neveřejném zasedání, takže vůbec neměl možnost se stěžovatelem bezprostředně komunikovat a na odůvodnění obvodního soudu v celém jeho rozsahu poté reagovat.
19. Za této situace proto Ústavní soud konstatuje, že závěr městského soudu o tom, že není splněna podmínka prognózy řádného života, kdy odůvodnění tohoto stanoviska stojí výlučně na konstatování protiprávního jednání stěžovatele, kterého se dopustil v minulosti, není způsobilý přesvědčivě dovodit tak zásadně odlišný závěr oproti předchozímu závěru obvodního soudu. Stížnostní soud nijak blíže neodůvodnil, jak by se měl stěžovatel v budoucnu ve věznici, kde již reálně prokázal polepšení, chovat, aby prognózu řádného života splňoval, případně v jakém směru by mohlo být vyjádření vězeňské služby pro stěžovatele ještě pozitivnější.
20. Nelze předjímat, co v dalším řízení vyjde najevo, a Ústavnímu soudu, jenž dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, tedy takové úvahy v tomto stadiu nepřísluší. K řádnému posouzení celé věci bude dán prostor po vrácení věci stížnostnímu soudu, jenž před novým rozhodnutím musí dát stěžovateli možnost věcně oponovat námitkám státní zástupkyně způsobem, který stížnostní soud přezkoumatelně zohlední při svých úvahách o splnění všech podmínek pro projednání žádosti o podmíněné propuštění.
21. Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené konstatuje, že městský soud dospěl k opačnému hodnocení věci za situace, kdy v podstatě pouze zcela přehodnotil skutková zjištění obvodního soudu, aniž by však svoje učiněné závěry řádně a přesvědčivě odůvodnil. Stěžovateli je nutno přisvědčit rovněž v tom směru, že ratio decidendi napadeného usnesení městského soudu skutečně spočívá v tom, že byla akcentována závažnost trestné činnosti spáchané stěžovatelem. Tím se však městský soud dopustil zmíněného nepřípustného porušení zákazu dvojího přičítání, když toliko s poukazem na tuto trestnou činnost zdůrazňuje vysoké riziko recidivy.
IV. Závěr
22. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.