ECLI:CZ:US:2019:1.US.3135.19.1
sp. zn. I. ÚS 3135/19
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. Kristýnou Dolejšovou Kabelovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Ke Stírce 490/57, Praha 8, proti platebním rozkazům Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. května 2007 č. j. 61 Ro 1342/2007-7 a ze dne 20. června 2007 č. j. 61 Ro 1804/2007-9, za účasti Okresního soudu Plzeň-město jako účastníka řízení a společnosti Český inkasní kapitál, a. s., sídlem Václavské nám. 808/66, Praha 1, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem, sídlem Vyskočilova 1326/5, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Platebními rozkazy Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. května 2007 č. j. 61 Ro 1342/2007-7 a ze dne 20. června 2007 č. j. 61 Ro 1804/2007-9 bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1, právo být přítomen projednání své věci podle čl. 38 odst. 2 a právo na zvláštní ochranu podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte domáhala zrušení shora označených rozhodnutí.
2. Ze spisů Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 61 Ro 1342/2007 a sp. zn. 61 Ro 1804/2007, které si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že v době, kdy jí bylo devět let, konkrétně ve dnech 11. 1., 24. 1. a 15. 2. 2007, se při jízdě plzeňskou městskou hromadnou dopravou na výzvu přepravní kontroly neprokázala platným jízdním dokladem. Dle přepravního řádu jí tak ve všech případech vznikla povinnost zaplatit cenu jízdného a přirážku. Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., postoupily pohledávky za stěžovatelkou na společnost AB-Finanční servis, s. r. o., která se v dubnu a květnu 2007 žalobami domáhala jejich zaplacení. Platebním rozkazem vydaným ve věci sp. zn. 61 Ro 1352/2007 okresní soud uložil tehdy nezletilé žalované stěžovatelce, aby zaplatila žalobci pohledávku ve výši 1 006 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 8 454 Kč nebo aby podala proti platebnímu rozkazu do 15 dnů od jeho doručení odpor; platební rozkaz byl doručen matce nezletilé dne 4. 9. 2007, odpor nebyl podán a platební rozkaz nabyl právní moci dne 20. 9. 2007. Platebním rozkazem vydaným ve věci sp. zn. 61 Ro 1804/2007 okresní soud uložil tehdy nezletilé žalované stěžovatelce, aby zaplatila žalobci pohledávku ve výši 2 012 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 8 454 Kč nebo aby podala proti platebnímu rozkazu do 15 dnů od jeho doručení odpor; platební rozkaz byl doručen matce nezletilé dne 4. 7. 2007, odpor nebyl podán a platební rozkaz nabyl právní moci dne 20. 7. 2007.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 36 C 305/2008 (vyžádaného ve věci sp. zn. II. ÚS 3134/19, týkající se téže stěžovatelky) se podává, že mezi společností AB-Finanční servis, s. r. o., a společností Český inkasní kapitál, a. s., byla dne 1. 11. 2007 uzavřena rámcová smlouva o postoupení pohledávek; lze tak mít za to, že na jejím základě přešly pohledávky za stěžovatelkou na vedlejšího účastníka.
4. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 99 P409/2005 (vyžádaného ve věci sp. zn. II. ÚS 3133/19, týkající se téže stěžovatelky) vyplynulo, že stěžovatelka a její čtyři sourozenci byli rozsudkem okresního soudu z května 2005 svěřeni do výchovy matky a otci byla stanovena povinnost přispívat na jejich výživu. V červnu 2005 okresní soud stanovil nad výchovou nezletilých dohled, v květnu 2008 vydal předběžné opatření, na jehož základě byli stěžovatelka a její tři nezletilí sourozenci předáni do péče dětského diagnostického ústavu, rozsudkem téhož soudu z července 2008 u nich byla nařízena ústavní výchova.
II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení
5. Stěžovatelka předeslala, že v době zahájení soudního řízení a vydání platebních rozkazů žila s matkou, ale fakticky ji vychovávala její starší sestra, neboť matka byla závislá na drogách. Po propuštění z ústavního zařízení žila od roku 2016 u své starší sestry, v současné době žije v R. O existenci dluhu se dověděla dne 1. 8. 2019 nahlédnutím do spisů okresního soudu poté, co zjistila, že je proti ní vedena exekuce.
6. K otázce přijatelnosti a přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že i rozhodnutí v bagatelní věci je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv, v jejím případě zejména proto, že souvisí s otázkou zastupování nezletilého v soudním řízení zákonným zástupcem v situaci, kdy mezi jejich zájmy může existovat rozpor. S odkazem na konkrétně označené nálezy Ústavního soudu rozvedla, proč odpor či žaloba pro zmatečnost nepředstavují v jejím případě efektivní prostředky nápravy pro odstranění namítaných pochybení a zásahů do jejích ústavně zaručených práv.
7. Ve věci samé stěžovatelka argumentovala tvrzením, že jí v předmětném soudním řízení nebyla poskytnuta řádná ochrana, neboť nebyla plně procesně způsobilá a matka jako její zákonný zástupce, které byly doručeny platební rozkazy, ji zastupovala jen formálně, zaslané písemnosti řádně nepřebírala, zůstala nečinná a zájmy své nezletilé dcery nikterak nehájila. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena o tom, že její zájmy a zájmy matky byly ve střetu, neboť rodiče jí nedávali peníze na jízdné, a tím dopustili, aby jí vznikl dluh, kterému ani následně nedokázali zabránit. Okresnímu soudu vytkla, že nezjišťoval, zda je schopná zapojit se do řízení či jaký má názor na věc, a nezvažoval ani možnost, že by její zájmy hájil buďto otec jako její druhý zákonný zástupce, nebo opatrovník ustanovený soudem.
8. Tvrzené porušení Úmluvy o právech dítěte a práva na zvláštní ochranu zaručenou dětem podle čl. 32 odst. 1 Listiny stěžovatelka odůvodnila poukazem na finanční odpovědnost rodičů za dítě s tím, že nelze zatížit nezletilého, který nemá vlastní majetek, dluhem a jeho nezaplacení v důsledku nedostatečné péče ze strany rodičů přikládat nezletilému k tíži.
9. Stěžovatelka poukázala i na neúměrně vysokou výši náhrady nákladů řízení. Žalobce vymáhal pohledávku tzv. formulářovou žalobou, přičemž se nechal zastoupit advokátem, čímž dluh stěžovatelky několikanásobně narostl. Vynaložené náklady na zastoupení advokátem však podle stěžovatelky nelze v dané situaci považovat za potřebné k účelnému uplatňování a bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
10. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který blíže neodůvodnila.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. K zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že se k právním účinkům doručení osobě, která měla nezletilého stěžovatele zastupovat v soudním řízení, avšak zůstává sporné, zda toto zastoupení je možné považovat z hlediska zájmu nezletilého za řádné, vyjádřil tak, že v takovém případě je za doručení ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavnímu soudu třeba považovat až okamžik, kdy se stěžovatel poprvé dozvěděl nebo mohl dozvědět o dotčeném rozhodnutí, a od kterého tak měl reálnou možnost uvedený právní prostředek využít [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285), bod 28]. Seznámila-li se stěžovatelka s napadenými rozhodnutími až dne 1. 8. 2019, čemuž Ústavní soud neměl důvod nevěřit, byla ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2019, podaná ve lhůtě stanovené zákonem.
13. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že námitka řádného zastoupení stěžovatelky v řízení před okresním soudem by byla uplatnitelná v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V posuzované věci však tříletá objektivní lhůta k jejímu podání uplynula dříve, než se stěžovatelka o pravomocných platebních rozkazech vůbec dověděla. Až se s nimi seznámila, žádný efektivní procesní prostředek k ochraně svých práv, jehož vyčerpáním by bylo podmíněno podání ústavní stížnosti, již k dispozici neměla [srov. obdobně nález sp. zn. III. ÚS 3055/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 250/83 SbNU 895), bod 10, a další]. Takovým prostředkem nemohla být ani žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř., neboť citované ustanovení v rozhodném znění, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2012, umožňovalo napadnout pouze pravomocný rozsudek nebo usnesení odvolacího soudu, nikoli tedy i pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání dle §202 odst. 2 o. s. ř. nepřípustné; tato možnost byla do uvedeného ustanovení doplněna až novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2013 [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3038/16 ze dne 5. 6. 2017 (N 94/85 SbNU 593), bod 11].
14. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení.
15. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 10. 2019 uvedl, že v žalobách ve věci sp. zn. 61 Ro 1342/2007 a sp. zn. 61 Ro 1804/2007 bylo uvedeno, že nezletilá je zastoupena zákonnou zástupkyní, matkou. Okresní soud postupoval v souladu s tehdy zavedenou praxí, neboť neměl pochybnosti, že nezletilou zastupuje zákonný zástupce, ostatně v dané době bylo doručení listiny zákonnému zástupci v souladu s právními předpisy. I nyní si lze stěží představit, že by nezletilá ve věku devíti let navrhovala důkazy a vyjadřovala se k věci. Okresní soud však připustil, že judikatorní vývoj se ubírá směrem, kdy plnou odpovědnost za chování dětí nesou jejich rodiče. S přihlédnutím k aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu očekává, že ústavní stížnosti bude vyhověno.
16. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 11. 2019 uvedl, že souhlasil se zastavením exekučních řízení vedených u Exekutorského úřadu pro Prahu-východ pod sp. zn. 081 EX 44091/10 a sp. zn. 081 EX 10354/08 a stěžovatelce nabídl smírné řešení sporů. K vyjádření přiložil usnesení příslušného soudního exekutora ze dne 1. 11. 2019 o zastavení exekuce pro pohledávku v její aktuální výši 20 303,98 Kč (věc sp. zn. 61 Ro 1342/2007) a usnesení soudního exekutora ze dne 7. 11. 2019 o zastavení exekuce pro pohledávku v její aktuální výši 22 303,09 Kč (věc sp. zn. 61 Ro 1804/2007); z obou usnesení vyplývá, že právo na náhradu nákladů nebylo přiznáno ani oprávněnému, ani soudnímu exekutorovi.
17. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice, neboť tato vyjádření nepřesáhla rámec argumentace ústavní stížností napadených rozhodnutí ani průběh dosavadního řízení.
18. K objasnění věci nebylo třeba nařizovat ústní jednání, Ústavní soud proto podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl bez jeho konání.
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní stížnost je důvodná.
20. Otázkou řádného posouzení způsobilosti nezletilého k právnímu jednání při jízdě veřejnou dopravou bez platného jízdního dokladu, ochranou jeho zájmů před závazky, jež mohou mít rdousící efekt, jakož i náhradou nákladů řízení a odměnou advokáta u tzv. formulářových žalob se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval.
21. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017 (N 29/84 SbNU 349, body 23 až 29) vyložil, že obecné soudy jsou povinny posoudit, zda je nezletilé dítě způsobilé uzavřít smlouvu o přepravě osob, a pokud dospějí ke kladnému závěru, musí se zabývat tím, zda zavinilo i porušení povinnosti zaplatit stanovené jízdné a zda si mohlo být vědomo důsledků spojených s jeho nezaplacením. Pokud by totiž bylo zjištěno, že k jízdám načerno docházelo v důsledku zanedbávání vyživovací povinnosti ze strany rodičů, a nikoliv vinou dítěte, je namístě, aby - pokud k porušení přepravní smlouvy došlo před 1. 1. 2014 - aplikovaly §545 odst. 3 dřívějšího občanského zákoníku, podle kterého není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil [nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431, bod 35)]. Toto ustanovení tak otvírá obecným soudům prostor ke zkoumání, zda nezletilý cestující zavinil porušení přepravní povinnosti, tj. povinnosti mít platnou jízdenku, a zda v důsledku porušení přepravní povinnosti byl povinen zaplatit přirážku k jízdnému.
22. V posuzované věci okresní soud rozhodl ve zkráceném řízení platebním rozkazem, a je tak zřejmé, že se zárukami řádného a efektivního zastoupení nezletilé matkou jako její zákonnou zástupkyní nezabýval. Okresnímu soudu však z jeho úřední činnosti mohlo, resp. mělo, být známo, že matka nezletilé zanedbává výchovu dětí svěřených jí do péče, neboť soudní řízení se konalo v době, kdy u téhož soudu již rok probíhalo opatrovnické řízení, ve kterém, krátce před vydáním platebních rozkazů, bylo rozhodnuto o zahájení řízení o nařízení dohledu nad stěžovatelkou a jejími sourozenci. Všechny okolnosti ohledně výchovy nezletilé a jejích sourozenců tak nasvědčovaly tomu, že v probíhajícím civilním řízení nebude nezletilé poskytována dostatečná ochrana, neboť existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti matky řádně hájit v soudním řízení práva nezletilé a jednat v souladu s jejími zájmy [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 98/81 SbNU 591), bod 24].
23. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte platí, že zájem dítěte však musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Obdobné vyplývá z čl. 32 odst. 1 Listiny, zaručujícího zvláštní ochranu dětí a mladistvých. Je-li tedy účastníkem soudního řízení dítě, je povinností státu poskytnout mu náležitou ochranu, neboť dítě zpravidla není schopno plně porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli. V tomto smyslu měl okresní soud přistupovat k interpretaci a aplikaci relevantní právní úpravy rozkazního řízení vedeného vůči nezletilé, neboť podstatu a smysl institucionální záruky zájmu a zvláštní ochrany dětí je třeba zachovat, a nikoliv ji zákonnou právní úpravou zcela vyprázdnit. Okresní soud se však (bez dalšího) spolehl na to, že nezletilá je zastoupena matkou.
24. Zastoupení nezletilého zákonným zástupcem v řízení před soudem však nemusí být za všech okolností (posuzováno vždy z hlediska zájmu nezletilého) zastoupením řádným; problém vzniká, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, nečiní žádné procesní úkony k ochraně jeho práv, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost porozumět významu řízení nemusí mít nezletilý vůbec příležitost či možnost na nečinnost svého zákonného zástupce sám soud upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoli případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností soudu v takové situaci vždy přinejmenším zvážit, zda jsou v konkrétní věci dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 o. s. ř. Jsou-li dány a není-li dítěti opatrovník ustanoven, dochází k porušení jeho práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3655/16 ze dne 6. 3. 2017 (N 39/84 SbNU 451), bod 13, nález sp. zn. II. ÚS 3814/17 ze dne 17. 4. 2019 (N 64/93 SbNU 295), bod 19, a nález sp. zn. III. ÚS 3055/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 250/83 SbNU 895), bod 17, a další].
25. Postupem okresního soudu, který nezkoumal schopnost matky řádně hájit zájmy nezletilé a nezabýval se podmínkami pro ustanovení opatrovníka pro řízení, došlo k tomu, že zájmy nezletilé v soudním řízení nikdo nehájil, v důsledku čehož byla zatížena dluhem, jehož bagatelní výše se v průběhu let natolik navýšila, že celkově vymáhanou finanční sumu již takto označit nelze. Ústavní soud tak uzavírá, že vydáním napadených platebních rozkazů byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 větou druhou ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a byl porušen čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
26. K přiměřenosti výše nákladů řízení v případě tzv. formulářových žalob Ústavní soud již dříve uvedl, že obecné soudy by tak měly určit výši odměny za zastupování advokátem s ohledem na princip proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)], a vyložil, jak zejména v bagatelních věcech rozhodovat v souladu s kautelami ústavnosti o účelnosti vynaložených nákladů řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) a další].
27. Rozhodovací důvody vyložené v citovaných nálezech jsou plně uplatnitelné i v posuzované věci a postačí na ně pouze odkázat. I zde okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, která několikanásobně převyšuje výši žalované částky, pouze s ohledem na úspěch žalující strany ve věci, bez zřetele k účelně a proporcionálně vynaloženým nákladům řízení, v důsledku čehož porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Okresnímu soudu nelze vytknout, že z citovaných nálezů nevycházel, neboť platební rozkazy vydal v první polovině roku 2007, lze však připomenout, že právní názory v nálezech vyslovené jsou založeny na obecných principech plynoucích z ústavního pořádku, a to především z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemají tak povahu pravidel, která by vyžadovala zohlednit časovou působnost jako v případě nálezů zrušujících normativní právní akty, a proto se vztahují i na řízení vedená před vydáním těchto nálezů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1705/15 ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495), bod 19, a další].
28. Zrušením napadených platebních rozkazů Ústavní soud nepředjímá výsledek dalšího řízení před okresním soudem, otevírá možnost nového projednání věci v řízení, v němž budou respektována základní práva stěžovatelky a bude zohledněna její argumentace opírající se o judikatorní závěry Ústavního soudu vztahující se nejen k věci samé, ale také k přiměřenosti výše nákladů řízení.
29. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť stěžovatelka svůj návrh neodůvodnila a z vyjádření vedlejšího účastníka bylo zřejmé, že jí bezprostřední újma způsobená výkonem napadených rozhodnutí nehrozí.
30. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí okresního soudu podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.