ECLI:CZ:US:2019:1.US.3179.19.1
sp. zn. I. ÚS 3179/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem Komenského 939/21a, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 538/2019-802 ze dne 22. 5. 2019 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 4 T 83/2014-821 ze dne 17. 9. 2019, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále též "okresní soud") č. j. 4 T 83/2014-750 ze dne 11. 7. 2018 (v pořadí již třetím), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 425/2018-778 ze dne 16. 1. 2019, zproštěn obžaloby pro přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem spáchaným ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku. K dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud svým usnesením č. j. 3 Tdo 538/2019-802 ze dne 22. 5. 2019 následně nicméně zrušil obě zmíněná rozhodnutí obecných soudů a přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud tak učinil, načež dne 17. 9. 2019 vydal usnesení č. j. 4 T 83/2014-821, jímž podle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, věc postoupil k projednání Polici České republiky, Krajskému ředitelství Libereckého kraje, s odůvodněním, že stěžovateli vytýkaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek, případně kárné provinění.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2019, se stěžovatel domáhá zrušení jak rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak i posledně přijatého usnesení okresního soudu. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a dále v čl. 8 odst. 2, čl. 12 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pozornosti Ústavního soudu přitom neuniklo, že stěžovatel usiluje o zrušení kasačního usnesení Nejvyššího soudu již podruhé. Jeho předchozí ústavní stížnost, směřující proti uvedenému rozhodnutí, byla usnesením sp. zn. zn. I. ÚS 2274/19 ze dne 18. 7. 2019 odmítnuta pro předčasnost. Stěžovatel byl při té příležitosti upozorněn na skutečnost, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení.
Řečené lze plně vztáhnout i na nyní nově napadené usnesení okresního soudu č. j. 4 T 83/2014-821 ze dne 17. 9. 2019, jímž soud řízení ve věci jednání stěžovatele postoupil orgánu příslušnému k projednání přestupku. Případ stěžovatele se tímto nachází ve stádiu, kdy o něm nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Nelze ani automaticky předpokládat, že přestupkový orgán rozhodne v souladu se závěry nalézacího soudu, vyslovenými v odůvodnění jeho usnesení. Zákon totiž váže postoupení věci pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být žalovaný skutek posouzen jako přestupek, přičemž jen orgán oprávněný projednávat přestupky může v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Jeho rozhodnutí bude výsledkem procesu dalšího skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které až posléze najde svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatel tak má možnost v dalším řízení uplatňovat své námitky či vznášet důkazní návrhy, rovněž mu náleží možnost podat proti budoucímu rozhodnutí přestupkového orgánu opravné prostředky. Jelikož tedy ani rozhodnutí okresního soudu nepředstavuje autoritativní konstatování stěžovatelovy viny, je nutno uzavřít, že stěžovatel doposud nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně dotčených ústavně zaručených práv poskytoval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 229/06 ze dne 23. 5. 2006, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2561/08 ze dne 18. 11. 2008 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3449/13 ze dne 4. 12. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a předložený návrh odmítl jako nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj