ECLI:CZ:US:2019:1.US.3243.18.1
sp. zn. I. ÚS 3243/18
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Křenka, zastoupeného JUDr. Lucií Štursovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 33, 618 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 129/2017-520 ze dne 28. 6. 2018 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 32 C 128/2014-395 ze dne 15. 12. 2016, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 129/2017-520 ze dne 28. 6. 2018 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 32 C 128/2014 Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov rozhodl o žalobě o výživné manželky tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit na výživu žalobkyně za dobu od 26. 6. 2014 do 4. 7. 2016 částku 170 100 Kč, žalobu zamítl ohledně výživného žalobkyně za dobu od 26. 6. 2014 do 4. 7. 2016 v částce 315 900 Kč a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 41 184 Kč. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil, změnil je jen co do zamítnutí výživného žalobkyně za dobu od 26. 6. 2014 do 4. 7. 2016 v částce 315 900 Kč tak, že žalobkyni přiznal 72 857 Kč.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že k zásahu do jeho práv došlo v důsledku zcela vadného posouzení jeho příjmové a majetkové situace, takže mu bylo ve výsledku vyměřeno neodpovídající výživné manželky. Závěry odvolacího soudu ohledně způsobu zjišťování příjmu podnikatele (součet příjmu z daňového přiznání a z peněžního deníku) pokládá stěžovatel za rozporné s běžnou rozhodovací praxí jiných senátů Krajského soudu v Brně. Stěžovatel dále namítl, že mu byla taktéž odebrána možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, pokud jde o úvahu soudu o odpisech hmotného majetku. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
III.
4. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Brně i Okresní soud Brno-venkov jako účastníky řízení a Martu Markovou, v původním řízení před soudy žalobkyně, jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
5. Krajský soud v Brně uvedl, že stěžovatel se snaží o opětovné posouzení své skutkové argumentace k posouzení způsobu výpočtu jeho příjmů z podnikání. Tutéž argumentaci však uplatňoval již v průběhu řízení před soudy obou stupňů, krajský soud se s ní v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal. Novum ústavní stížnosti dle názoru krajského soudu spočívá jen v tom, že stěžovatel své argumenty ke způsobu výpočtu příjmů z podnikání dále konkretizuje do nejmenších podrobností a uvádí názorné příklady, které mají Ústavní soud přesvědčit o tom, že jeho způsob výpočtu je správný. Krajský soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
6. Okresní soud Brno-venkov vyjádřil přesvědčení, že k porušení žádných Ústavou zaručených práv stěžovatele nedošlo, naopak bylo provedeno obsáhlé dokazování dle návrhů procesních stran. Pokud některé důkazy provedeny nebyly, byl postup soudu řádně vysvětlen v odůvodnění rozsudku. Skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud doplnil, avšak dle názoru okresního soudu ani mezi skutkovými zjištěními, ani v právním posouzení věci mezi soudy obou stupňů nepanuje žádný principiální nesoulad.
7. Marta Marková se k ústavní stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřila, čímž se současně svého postavení vedlejšího účastníka vzdala. Ústavní soud s ní proto již dále nejednal. Ústavní soud rovněž nezasílal vyjádření soudů k replice stěžovateli, neboť z uvedených vyjádření nevyplývají žádné, natož zásadní novoty, takže reakce stěžovatele na ně se jeví jako nadbytečná. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
9. Jádrem ústavní stížnosti je spor o výši výživného a způsob jejího výpočtu. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že krajský soud vskutku v jeho případě sečetl příjmy vykázané v daňovém přiznání i peněžním deníku, čímž došlo k nesprávnému duplicitnímu a současně podstatnému navýšení příjmů, z nichž následně odvolací soud usoudil na výši výživného manželky. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že příjmy vykázané v peněžním deníku jako osobní spotřeba nejsou dalším, v daňovém přiznání neuvedeným příjmem. Tvrzení krajského soudu, že takto použité finanční prostředky nemohly být uplatněny jako výdaj podnikatele v daňovém přiznání, je pravdivé, ovšem to z toho důvodu, že nejde o výdaje daňově uznatelné, které by snížily základ daně. Osobní spotřeba nepochybně nepředstavuje výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, jak má na mysli ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud tak přehlédl, že tyto výdaje (osobní spotřeba dle peněžního deníku) současně nutně musely být v témže daňovém přiznání vykázány, resp. zahrnuty, a to jako příjmy (z podnikání, které se podnikatel posléze rozhodne využít pro vlastní, nepodnikatelské potřeby), tudíž v daňovém přiznání zcela zohledněny. Krajský soud se tak sečtením příjmů plynoucích z příslušných daňových přiznání a příjmů osobní spotřeby dle peněžního deníku (jako záznamu pro účely daňové evidence) dopustil chybného postupu, který měl za následek hrubé zkreslení příjmové situace stěžovatele, a tím i nesprávnou výměru výše výživného, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Námitkami stěžovatele směřujícími proti napadenému rozsudku okresního soudu se již Ústavní soud nezabýval, poněvadž zrušením rozsudku odvolacího soudu vznikne v rámci opětovného projednání odvolání procesní prostor pro to, aby i tyto výhrady mohly být krajským soudem znovu posouzeny. Ústavní soud by tak nepřípustně předbíhal a předjímal konečné rozhodnutí ve věci. To logicky platí i pro námitky, jimiž stěžovatel brojí proti údajnému odebrání možnosti účinně uplatňovat námitky a argumenty stran odpisů hmotného majetku.
11. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (předčasný).