ECLI:CZ:US:2019:1.US.338.19.1
sp. zn. I. ÚS 338/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem Radlická 2000/3, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 21 Co 315/2018-191, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 4. 2018, č. j. 25 P 71/2017-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 1. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
V řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o úpravě výchovy a výživy dvou nezletilých dětí pro dobu před rozvodem a po rozvodu stěžovatele a jeho bývalé manželky. Ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že soud svěřil nezletilé dcery do péče matky a stěžovateli upravil styk s nezletilými tak, že je oprávněn se s nimi stýkat každý sudý kalendářní týden v roce od čtvrtka do následujícího pondělí v lichém týdnu. Každý lichý týden je oprávněn se s nimi stýkat od středy do pátku. Rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto též o úpravě styku nezletilých s otcem během jarních, letních a podzimních prázdnin a během Vánoc. Současně byla stěžovateli uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé M. částkou 6.200 Kč měsíčně a na výživu nezletilé N. částkou 5.300 Kč měsíčně. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že i přesto, že byly splněny všechny podmínky pro svěření nezletilých dcer do střídavé péče, obecné soudy je svěřily do výlučné péče matky. Oba rodiče přitom bydlí v blízké vzdálenosti a nezletilé dcery by tak měly zachované veškeré sociální vazby. Oba rodiče jsou schopni nezletilým dcerám zajistit plnohodnotnou a náležitou péči ve vhodném výchovném prostředí. Oba rodiče mají s nezletilými výborné vztahy. V průběhu opatrovnického řízení byly zjišťovány názory nezletilých dcer, které vhodnost střídavé péče nevyloučily. Stěžovatel namítl, že v rámci opatrovnického řízení bylo postupováno nestandardně, neboť OSPOD byl zaúkolován provést prošetření poměrů pouze u vedlejší účastnice a nikoliv u stěžovatele. Na závěr soudního řízení uvedla kolizní opatrovnice zjevnou nepravdu spočívající v tom, že si nezletilé dcery střídavou péči nepřejí. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v jeho věci postupovaly svévolně, neboť jejich rozhodnutí nemají oporu v dokazování. Došlo k porušení vzájemných práv rodiče a nezletilých dětí, byl pominut nejlepší zájem dítěte. Rovněž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy se nevypořádaly s argumentací stěžovatele a související judikaturou. Nebylo respektováno přání nezletilých dcer.
Stěžovatel dále shrnul související judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. střídavé péče, přičemž vyšel z toho, že splňuje všechny předpoklady pro její realizaci. Obecné soudy měly pochybit i v tom, že podle stávající úpravy styku nebude s dcerami nikdy trávit Štědrý večer. Ve věci nebyl respektován názor nezletilých dcer, obecné soudy překroutily jejich stanoviska. Ve výslechu nezletilých dcer nezaznělo nic o tom, že by si nezletilé dcery nepřály střídavou výchovu. Oporu pro návrh na střídavou péči dokládá stěžovatel větou nezletilé M., která uvedla, "Chtěla by stav, který teď je, tedy jak se u rodičů střídají, ponechat".
V další části poukázal stěžovatel na skutečnost, že byl vyloučen z právní pozice pečujícího rodiče do pozice rodiče s právem styku. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vymezil, co je míněno stykem, resp. tzv. rozšířeným stykem a kdy se již jedná o střídavou péči. Napadenými soudními rozhodnutími nebyl minimalizován zásah do základních práv stěžovatele a nezletilých dcer.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že v jeho věci došlo k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 3, čl. 7, čl. 8 čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně svěření nezletilých dětí do péče matky a stanovení rozsahu styku nezletilých se stěžovatelem. Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Lze dodat, že koncept nejlepšího zájmu dítěte, který není právními předpisy nijak vymezen, je v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu pojímán jako flexibilní a adaptabilní a v rámci jednotlivých rozhodnutí je nejlepší zájem dítěte definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se v nyní projednávané věci neztotožnil s námitkami stěžovatele, podle nichž obecné soudy nerespektovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž patrné, že obecné soudy správně vycházely z premisy, že svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou [srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], nicméně současně si byly vědomy, že mohou existovat specifické okolnosti, jež nařízení střídavé výchovy v konkrétním případě vylučují (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014 či nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017). Obecné soudy spatřovaly tyto okolnosti v tom, že nezletilé si přály zachovat stávající model výchovy.
Je sice pravdou, že rozhodnutí o tom, že nezletilé budou trávit Štědrý den výlučně s matkou, není zcela obvyklé, nicméně podle Ústavního soudu se nejedná o výrok, jímž by docházelo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele či nezletilých dětí. Zvláště pak za situace, kdy toto nastavení koresponduje přání nezletilých dětí. Obecné soudy se v rámci svého odůvodnění věnovaly tomu, jakou relevanci lze v tomto konkrétním případě přiznat přání dítěte. Dospěly přitom k závěru, že nezletilá M. je ve věku, kdy již dokáže vyjádřit své přání jednoznačně a byla k tomuto rozumově vyspělá. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že nezletilá M. si je dobře vědoma toho, v čem střídavá péče spočívá, neboť tuto otázku diskutovala i se svými kamarádkami, které mají s tímto typem péče osobní zkušenost. I přesto, že mladší N. vyjadřovala svá přání především prostřednictvím starší M. a lze předpokládat, že je přáním starší sestry do jisté míry ovlivněna, nelze očekávat, že by obecné soudy režim styku obou nezletilých s otcem stanovily odlišně.
V projednávaném případě není pochyb o tom, že stěžovatel je řádným otcem, který má opravdový zájem podílet se na výchově svých nezletilých dcer, nicméně obecné soudy uvedly přesvědčivé argumenty, pro které k nařízení střídavé péče nepřistoupit.
V souvislosti s uvedeným se jeví Ústavnímu soudu přiléhavý odkaz Městského soudu v Praze na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. 1847/15. Soudní rozhodnutí je vždy nutným kompromisem, přičemž hledání "rodinného" štěstí je především na dotčených členech "rodiny". Samotným soudním rozhodnutím této mety dosáhnout nelze.
Z výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu