ECLI:CZ:US:2019:1.US.3520.19.1
sp. zn. I. ÚS 3520/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vinofol, s.r.o. Francouzská 375/41, Brno, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Jaselská 23, Brno, proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 3. 11. 2016, č. j. SZPI/AK798-19/2015, rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně ze dne 19. 7. 2016, č. j. SZPI/AK798-16-2015, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2019, č. j. 29 A 1/2017-36, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 5 As 164/2019-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 11. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2019 sp. zn. 29 A 1/2017-36 byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 3. 11. 2016, č. j. SZPI/AK798-19/2015, kterým bylo zčásti změněno a z části potvrzeno rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně ze dne 19. 7. 2016, č. j. SZPI/AK798-16-2015, kterým byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání správního deliktu dle ust. §17 odst. 5, zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, a správního deliktu dle ust. §39 odst. 1, písm. f) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, a byla jí uložena úhrnná pokuta ve výši 200.000,-Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1.000,-Kč.
Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem, č. j. 5 As 164/2019-18, ze dne 22. 8. 2019 tak, že se kasační stížnost zamítá s odkazem na to, že kasační stížnost obsahovala jedinou námitku, a to k postupu jednání krajského soudu, který rozhodl o věci samé bez jednání. Nejvyšší správní soud se pak vůbec nezabýval meritem věci.
Stěžovatelka má za to, že správní orgán, Krajský soud v Brně a následně i Nejvyšší správní soud, jako orgány moci veřejné, porušily její ústavně zaručená základní práva, a to zejména právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36, odst 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
Stěžovatelka se měla správního deliktu dopustit porušením povinnosti stanovené §3d odst. 3 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, a spáchat tak delikt dle ust. §17 odst. 5 uvedeného zákona. Dále se měla stěžovatelka dopustit správního deliktu dle ust. §39 odst. 1 písm. f) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství.
Shora uvedená rozhodnutí správních orgánů a soudů napadla stěžovatelka pro jejich rozpor s právními předpisy, resp. nesprávnost rozhodnutí a vady v řízení, jež jejich vydání předcházelo, když opakovaně namítala neúplně a nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, nesrozumitelnost a neurčitost, nezákonnost kontrolních řízení a aplikaci nesprávného právního předpisu na věc, nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nepřiměřenost sankce. Krajský soud v Brně však k jejím námitkám nápravu nesjednal a neučinil tak ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti a oba soudy se ztotožnily s postupy a závěry správních orgánů. Stěžovatelka je toho názoru, že sankce uložená ze strany správních orgánů je vzhledem k blíže rozvedeným okolnostem případu nepřiměřeně tvrdá. Dále spatřuje stěžovatelka pochybení obecných soudů v tom, že bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, aniž by byla poučena podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
Vzhledem k řečenému se Ústavní soud v předmětném případě zaměřil především na to, zda byly dány procesní podmínky pro to, aby krajský soud mohl ve věci rozhodnout bez nařízení jednání. Zatímco stěžovatelka tvrdila, že nebyla řádně poučena dle §51 s. ř. s., Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na zjištění opačném. Z toho důvodu si Ústavní soud vyžádal související soudní spis Krajského soudu v Brně 29 A 1/2017. Z jeho č. l. 33 mimo jiné vyplývá, že Krajský soud v Brně přípisem ze dne 23. 3. 2017 žádal stěžovatelku v souladu s ustanovením §51 s. ř. s. o vyjádření, zda souhlasí, aby soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání. Současně byla stěžovatelka poučena o tom, že se má za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do 2 týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Z uvedeného plyne, že správní soudy při rozhodování ve věci procesní předpisy neporušily a nic jim tak nebránilo rozhodnout ve věci bez nařízení jednání.
Namítá-li stěžovatelka nesprávně zjištěný skutkový stav, pak neuvádí, v čem konkrétně pochybení správních, resp. soudních orgánů spatřuje. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka přiznává určitou míru pochybení, přičemž nesouhlasí s tvrdostí uložené sankce. Ústavní soud konstatuje, že výše sankce spadá do působnosti správních orgánů, potažmo obecných soudů. Prostor pro ústavněprávní pochybení by bylo lze dohledat pouze a jedině v případě tzv. excesu. Ten však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu