ECLI:CZ:US:2019:1.US.3521.18.1
sp. zn. I. ÚS 3521/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti ČEZ Prodej, a. s., se sídlem v Praze, Duhová 1/425, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2018 č. j. 2 Cm 81/2010-823, spojené s návrhem na zrušení části první, čl. I., bodu 8. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila s návrhem na zrušení výše citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým tento soud ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované Správě železniční dopravní cesty (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem) o zaplacení 805 473 523 Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
2. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje okolnosti a vývoj daného případu a domnívá se, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Stížnost spojila s návrhem na zrušení části první, čl. I., bodu 8. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podstatou sporu mezi účastníky řízení byla platba za neodebranou, dříve nasmlouvanou silovou elektřinu. V době zahájení sporu byl k projednání věci v prvním stupni příslušný Městský soud v Praze (následně byla zákonem v těchto věcech změněna věcná příslušnost na Obvodní soud pro Prahu 4); Městský soud v Praze rozhodl ve věci tak, že návrhu stěžovatelky nevyhověl. Vrchní soud v Praze následně stěžovatelce vyhověl, leč Nejvyšší soud předchozí rozhodnutí zrušil. Na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze však již vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelce žalovanou částku, po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ale chápe tuto platbu jako bezdůvodnou a žádá její vrácení prostřednictvím žaloby na vydání bezdůvodného obohacení (příslušný je po novele už Obvodní soud pro Prahu 4 - viz výše); Městský soud v Praze rozsudkem, napadeným ústavní stížností, znovu rozhodl tak, že jelikož bylo splněno, nárok zanikl a zároveň potvrdil své stanovisko o existenci okolnosti vylučující odpovědnost za škodu, tedy že žalovaná vedlejší účastnice za škodu neodpovídá.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů . Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. V daném případě je zjevné, že stěžovatelka napadá a požaduje zrušit rozsudek soudu prvního stupně, proti kterému je přípustné odvolání. Domnívá se, že vzhledem ke komplikovanosti sporu a novelizacím procesních předpisů již nemůže mít ve věci úspěch, a proto se obrací na Ústavní soud, ačkoliv v době podání ústavní stížnosti zjevně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které má k dispozici.
4. Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatelky, vyjádřený v ústavní stížnosti. Stěžovatelka má v rámci probíhajícího, neukončeného řízení otevřeny veškeré procesní možnosti a opravné prostředky; případná pochybení - která mohou zasahovat i do ústavní roviny - nutno napravit obvyklým a zákonem předvídaným postupem, prioritně samotnými obecnými soudy.
5. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Je-li ústavní stížnost odmítnuta a tím meritorního přezkumu neschopná, je tím odmítnut také s ní spojený návrh na zrušení napadeného právního předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj