ECLI:CZ:US:2019:1.US.3561.18.1
sp. zn. I. ÚS 3561/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele a) Jana S. a stěžovatelky b) Petry S. (jedná se o pseudonymy), oba zastoupeni Mgr. Jiřím Klegou, advokátem se sídlem Rychvald, Bohumínská 1553, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2017 č. j. 6 To 1512/2017-56, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2017 č. j. 7 To 373/2016-1011 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 103 T 194/2016-929, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V doplněné ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. března 2019 poté, co stěžovatelé byli Ústavním soudem vyzváni k odstranění vad původního podání, navrhli stěžovatelé postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena ústavní práva stěžovatelům zaručená čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatelé byli napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 103 T 194/2016 - 929 uznáni vinnými ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2, písm. c) a d) trestního zákoníku v období od května 1997 do května 2015, a to konkrétně jejich synů Pavla, Jiřího, Ondřeje a Romana S. (jedná se o pseudonymy). Uvedeným rozsudkem byli stěžovatelé odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem probačního úředníka nad jejich dalším chováním. V rámci hlavního líčení se stěžovatelé před soudem prvního stupně obhajovali především svojí křesťanskou vírou a požadavky z ní vyplývající na výchovu dětí a vedení rodiny. Dále argumentovali nemožností posuzování jejich počínání skrze normy použitelné pro současnou běžnou populaci, ve které absentují vyšší duchovní principy. Stěžovatelé argumentovali, že své syny přes občasnou přísnost, která zahrnovala fyzické trestání i odpírání jídla, vychovávali s láskou a k trestům přistupovali výchovně a jen když se domluvy či napomenutí ukazovala jako nedostatečná. Soud prvního stupně po provedeném dokazování opřel výrok o vině stěžovatelů především o výpovědi dvou synů stěžovatelů, výpověď otce jednoho ze stěžovatelů a spolužáků synů. Dále soud prvního stupně zohlednil také závěry odborných znaleckých posudků vypracovaným jak k osobám obou stěžovatelů, tak i k osobám jejich synů. Co do zákonem vyžadovaného úmyslného zavinění byl soudem po provedeném dokazování shledán ve vztahu k týrání úmysl nepřímý a byla tak dle názoru soudu naplněna i subjektivní stránka trestného činu. Soud prvního stupně dále posoudil a v rozsudku vyložil aplikaci příslušných polehčujících a přitěžujících okolností. Trest vyměřil soud při dolní hranici zákonné sazby a naopak zkušební dobu stanovil v nejdelším možném trvání v důsledku jím zjištěného nedostatku lítosti, sebereflexe a kritického náhledu na dané jednání na straně stěžovatelů jakožto obžalovaných.
3. K odvolání stěžovatelů, kteří napadli výroky o vině i trestu, rozhodl Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 27. dubna 2017 č. j. 7 To 373/2016-1011 tak, že postupem dle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, doplnil dokazování a dle §259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu ve věci nově rozhodl. Přitom odvolací soud provedl opravy určitých časových a dalších nepřesností ve skutkové větě rozsudku; jinak se celkově s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, a to včetně výroku o trestu.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným. Stěžovateli uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud jakožto soud dovolací aplikoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu i ve vztahu k námitkám stěžovatelů týkajících se práva na spravedlivý proces. Dovolací soud nicméně usnesením ze dne 19. prosince 2017 č. j. 6 To 1512/2017-56 dovolání stěžovatelů odmítl postupem dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž své rozhodnutí v bodech 22 až 38 daného usnesení podrobně odůvodnil.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelé vyčerpali všechny opravné prostředky k ochraně jejich práv, přičemž projednávaná ústavní stížnost byla v návaznosti na výzvu k odstranění vad řádně a včas doplněna a splňuje tak veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé ve své stížnosti namítají porušení čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy, přičemž na zákonné úrovni odkazují zejména na základní zásady trestního řízení ve smyslu §2 trestního řádu. Z ústavní stížnosti je patrné, že se stěžovatelé domáhají práva na soudní ochranu a materiální naplnění práva na spravedlivý proces. Podpůrně je velmi stručně a doplňkově argumentováno svobodou vyznání a právem na rodinný život. Věcně směřují námitky stěžovatelů proti soudům prvního i druhého stupně a lze je obsahově rozdělit do čtyř okruhů, a to na výhrady proti rozsahu a způsobu dokazování a samotnému hodnocení důkazů, výhrady proti odůvodnění obou odsuzujících rozsudků, tvrzenou nedovolenou rezignaci soudů obou stupňů na zásadu "in dubio pro reo" a nezohlednění hranic mezi trestným jednáním, které bylo stěžovatelům kladeno za vinu, a právy stěžovatelů na svobodné vyznání a rodinný život.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v obdobných věcech zasahuje toliko v případech, kdy obecné soudy svým postupem či právními závěry vybočí z mantinelů, které jim ukládá především hlava pátá Listiny a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy. Případný zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je spíše výjimkou a Ústavní soud opakovaně judikoval zásadu sebeomezení při využívání své kasační pravomoci. Jak je i s ohledem na obsah ústavní stížnosti stěžovatelům dobře známo, Ústavní soud není další přezkumnou instancí. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ve vztahu k nim v postavení soudu nadřízeného. Z tohoto pohledu Ústavní soud zhodnotil tvrzení stěžovatelů, přezkoumal rozhodnutí, která byla napadena ústavní stížností, a došel k závěru, že tato rozhodnutí ústavněprávní požadavky naplňují.
8. Z obsahu napadených rozhodnutí především plyne, že rozhodující soudy včetně soudu dovolacího se projednávanou věcí v potřebné míře podrobnosti zabývaly, své úvahy a závěry srozumitelně a logicky odůvodnily. Z ústavního pohledu není zásadním nedostatkem, pokud se soud nevypořádává v odůvodnění svého rozhodnutí s každou dílčí otázkou, kterou v rámci obhajoby obžalovaní vznesou. Právo na odůvodnění rozsudku není právem absolutním. Úkolem soudu při odůvodňování jeho rozhodnutí je logicky a věcně přesvědčivě shrnout důvody, které vedly k dosaženým závěrům tak, aby byla vyloučena libovůle při soudním rozhodování a reagovat na případné argumenty stěžovatelů anebo jiné okolnosti, které vyjdou během dokazování najevo, způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti pro výsledek dané věci. Dovolací soud šel dle názoru Ústavního soudu v míře podrobnosti jeho odmítavého usnesení dokonce vysoce nad zákonem kladené požadavky (srov. §265i odst. 2 trestního řádu). Soud prvního stupně i soud odvolací provedly dle názoru Ústavního soudu dokazování v rozsahu potřebném proto, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v projednávané věci vybočily z mantinelů volného hodnocení důkazů či by stěžovatele podrobily interpretační libovůli. Z obsahu napadených rozhodnutí ani nevyplývá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů. Navíc soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení zkorigoval vybraná skutková zjištění a napravil tak případné nedostatky skutkových zjištění soudu prvního stupně (nicméně i tak nenašel důvody pro přehodnocení důkazní situace). Samotný nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry obecných soudů pak nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
9. Co se týče námitky stěžovatelů, že soudy neaplikovaly zásadu "in dubio pro reo", která plyne z presumpce neviny, pak je třeba uvést, že obecné soudy vzhledem k odůvodnění jejich rozhodnutí po provedeném dokazování pochybnosti o vině stěžovatelů zjevně neměly a proto vůbec nemohl vzniknout prostor pro aplikaci uvedené zásady. Z odůvodnění obou rozsudků nalézacích soudů se jasně podává, že neexistovaly rozumné pochybnosti o vině stěžovatelů zakázaným jednáním.
10. K argumentaci stěžovatelů o tom, že se obecné soudy blíže nezaobíraly hranicí mezi svobodou vyznání a trestněprávním jednáním, Ústavní soud uvádí, že praktikování jakéhokoli náboženského vyznání samo o sobě nemůže prolomit trestněprávní postih určitého zákonem zakázaného jednání, zejména jedná-li se o nedovolené jednání vedené vůči dětem, které jsou pod zvláštní právní ochranou. Naznačený argument stěžovatelů o tom, že by snad způsob jejich chování vůči synům, který byl zjištěn obecnými soudy, mohl být na ústavněprávní úrovni ospravedlněn úvahou o důsledném praktikování jakéhokoli směru křesťanské nauky, která je dle tvrzení stěžovatelů v jejich životě rozhodující, je neopodstatněný. Práva a svobody potomků zůstávají vírou rodičů nedotčena.
11. Také stěžovateli podpůrně namítané skutečnosti, že daný trestněprávní postih a jeho následky měly zasáhnout do jejich práva na rodinný život a svobody vyznání, neshledal Ústavní soud za důvodné. Obecné soudy své úvahy o výši trestních sankcí pro oba stěžovatele opřely o zákonná kritéria a dle názoru Ústavního soudu jejich použití dostatečně zdůvodnily. Nalézacím soudům nelze co do zvoleného trestu a jeho trvání (trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem a s dohledem probačního úředníka) ani stanovenému dohledu probačního úředníka z pohledu ústavněprávních limitů přiměřenosti nic vytknout. Přitom pro úplnost Ústavní soud dodává, že u jakéhokoli trestněprávního postihu lze nepříznivé dopady do uvedených práv z definice nutně předpokládat. Takové nepříznivé dopady by jistě neměly být ponižující, kruté či negující samotnou podstatu uvedených práv, ale tak se tomu v projednávané věci nestalo.
12. Ústavní soud shrnuje, že v projednávané věci nezjistil, že by soudy při vydání výše uvedených napadených rozhodnutí postupovaly v kvalifikovaném rozporu s použitelnými zákony (tj. trestním zákoníkem a trestním řádem) a způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu