ECLI:CZ:US:2019:1.US.3608.18.1
sp. zn. I. ÚS 3608/18
Usnesení
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mirko Möllena, advokáta, se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 34, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018 č. j. 10 A 163/2017-24 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 8 Afs 98/2018- -52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít tím, že mu byla odepřena soudní ochrana, neboť mu bylo zabráněno v přístupu k soudu. V důsledku rozhodnutí správních soudů byla podle stěžovatele umožněna libovůle správních orgánů, jejichž úvaha je nepřezkoumatelná, a správní orgán tak může bez jakýchkoli důsledků porušit v daných případech zákon.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl zásahovou žalobou sdělení Ministerstva financí ze dne 14. 7. 2017 č. j. MF-19287/2017/3902-6, kterým byl informován, že na základě jeho podnětu nezahájí přezkumné řízení podle §121 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve vztahu k rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 13. 5. 2014 č. j. 20040-5/2014-900000-302, a kterým Ministerstvo financí zároveň odložilo podnět stěžovatele na prohlášení posledně zmiňovaného rozhodnutí za nicotné. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze odmítl žalobu stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož tvrzený zásah se nemohl z povahy věci dotknout právní sféry stěžovatele. V žádném z obou případů nebylo podle městského soudu možné uvažovat o tom, že by daná sdělení mohla být nezákonným zásahem, neboť nebylo dotčeno veřejné subjektivní právo stěžovatele. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje především pokračující polemiku se závěry správních soudů ohledně přípustnosti zásahové žaloby, vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde neshledal.
Městský soud v Praze dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a srozumitelně vysvětlil, proč správní žalobu odmítl; obdobně se i Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Ústavní soud ověřil, že jak městský soud, tak i kasační soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti postupu Ministerstva financí. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.
Stěžejní v dané věci bylo zodpovězení otázky, zda odložením podnětu k prohlášení nicotnosti a vyrozuměním o nezahájení přezkumného řízení podle daňového řádu bylo možné zasáhnout do práv stěžovatele. S odkazem na předchozí judikaturu správních soudů i Ústavního soudu došly oba soudy k závěru, že prohlášení nicotnosti, jakož i zahájení přezkumného řízení jsou svojí podstatou nápravnými prostředky dozorčího práva, na jejichž výkon a užití není právní nárok. V případě, že neexistuje veřejné subjektivní právo na určitý úkon, není podle správních soudů z povahy věci možné, aby jeho neuplatněním bylo zasaženo do práv podatele (stěžovatele).
Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoje stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000 ze dne 19. 12. 2000 (ST 12/21 SbNU 484), na nějž odkazuje stěžovatel i Nejvyšší správní soud, v němž mj. uvedl: "Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá." Ústavní soud nenalezl důvod, aby takový závěr revidoval.
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.