ECLI:CZ:US:2019:1.US.3636.17.2
sp. zn. I. ÚS 3636/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele 1. E. P., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, č. j. 6 Tdo 640/2017-146, a ústavní stížnosti stěžovatele 2. V. E., zastoupeného Mgr. Ivo Hudečkem, advokátem se sídlem Anenská 366, Šenov u Nového Jičína, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, č. j. 6 Tdo 640/2017-146, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 4 To 40/2016-6251 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2016, č. j. 77 T 8/2014-5877, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 21. 11. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele 1. E. P. (evidována pod sp. zn. I. ÚS 3636/17), jíž se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Dne 29. 11. 2017 Ústavní soud obdržel návrh na zahájení řízení od stěžovatele 2. V. E. (evidován pod sp. zn. I. ÚS 3728/17) proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
2. Vzhledem k tomu, že se obě stížnosti týkaly téhož trestního řízení, tedy jde o věci, které spolu skutkově souvisejí a jednotlivými stěžovateli (obviněnými, resp. odsouzenými) je namítán obdobný zásah do práva na spravedlivý proces, práva na lidskou svobodu a nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů veřejné moci v trestním řízení, rozhodl dne 5. 12. 2017 I. senát Ústavního soudu o spojení těchto ústavních stížností ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 3636/17.
3. Z ústavních stížností a přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil následující.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, č. j. 77 T 8/2014-5877, byl stěžovatel 1. E. P. uznán vinným (ad I.) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a (ad II.) přečiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle ustanovení §268 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel 2. V. E. a další dva spoluobvinění (ad I.) byli uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a společnost EXPAND SERVICES, s.r.o. (ad I.) pomocí k zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonanému, dílem nedokonanému ve stadiu pokusu dle ustanovení §21 odst. 1 k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
5. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustili skutky popsanými ve skutkové větě rozhodnutí.
6. Stěžovatel 1. za uvedené trestné činy a sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 21 T 96/2013, a který nabyl právní moci dne 13. 1. 2016, podle §240 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
7. Podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále tomuto stěžovateli 1. uložen trest propadnutí části majetku (nemovitostí a finanční hotovosti) a podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí specifikovaných věcí. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 21 T 96/2013, který nabyl právní moci dne 13. 1. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
8. Stěžovatel 2. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
9. O odvoláních státního zástupce, podaného ve prospěch společnosti EXPAND SERVICES, s. r. o., do výroku o trestu, a obviněných, napadajících výroky týkajících se jejich osob, proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 4 To 40/2016-6251, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného P. O. a státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci obviněnému P. O. a ve výroku o uloženém peněžitém trestu obviněné EXPAND SERVICES s.r.o. Odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku uložil obviněnému P. O. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (třídičky tabáku). Odvolání stěžovatelů podle §256 tr. ř. zamítl.
10. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2017, č. j. 6 Tdo 640/2017-146, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelů
11. V ústavní stížnosti stěžovatel 1. podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11. odst. 5 a čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
12. Stěžovatel vychází ze znění čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Soud tedy nemůže rozšiřovat daňovou povinnost daňového subjektu nad zákonný rámec. Podle §8 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani (správně o spotřebních daních), ve znění účinném k datu páchání trestné činnosti, daňová povinnost vzniká výrobou vybraných výrobků na daňovém území Evropské unie nebo dovozem vybraných výrobků na daňové území Evropské unie. Podle §101 odst. 1 zákona o spotřebních daních jsou předmětem daně tabákové výrobky, kterými je i tabák ke kouření. Tím se podle odst. 3 písm. c) rozumí 1. tabák řezaný, popřípadě jinak dělený, kroucený nebo lisovaný do desek, a který je možné kouřit bez dalšího průmyslového zpracování, 2. tabákový odpad upravený pro prodej konečnému spotřebiteli, který nespadá pod písmeno a) nebo b) a který je možné kouřit. Zákon o spotřebních daních tedy ukládá daňovou povinnost při dovozu tabákového odpadu při splnění dvou podmínek: a) úprava tabákového odpadu pro prodej konečnému spotřebiteli a b) možnost kouřit takový tabák. Obecné soudy však shledaly stěžovatele vinným skutkem pod bodem I. výroku rozsudku v množství tabákového odpadu dovezeného na území České republiky a nikoli v množství tabákového odpadu upraveného konečnému spotřebiteli a způsobilého ke kouření, jak definuje zákon o spotřebních daních. Tím podle názoru stěžovatele soudy rozšířily daňové povinnosti stěžovatele nad rámec zákona o spotřebních daních, což je ve smyslu uvedeného ustanovení Listiny nepřípustné.
13. V ústavní stížnosti stěžovatel 2. navrhoval zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě uvedených v záhlaví. Poukazuje na dotčení jeho ústavně zaručených práv uvedených v čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
14. Stěžovatel podrobně uvádí jednotlivé skutkové okolnosti, které nalézací soud uvedl v odůvodnění rozsudku, a z nichž dovodil stěžovatelův podíl na páchané trestné činnosti. Stěžovatel tvrdí, že výrok o vině neobstojí, má-li být respektována zásada presumpce neviny. Závěr o tom, že stěžovatel tabák řezal, sušil, parfémoval, provětrával a balil do pytlů, jak je mu kladeno za vinu, není podložen ani jediným důkazem. Chybí i důkaz o tom, že přepravou tabáku z Itálie do České republiky se stěžovatel úmyslně podílel na uvedené trestné činnosti. Z důkazů vyplynulo, že celý projekt řídil stěžovatel 1., nelze z nich však dovodit žádný vzájemný kontakt se stěžovatelem 2. Stěžovatel 2. dostával zaplaceno od společnosti EXPAND SERVICES, s. r. o., za uskutečnění dodávek bez ohledu na náklad. Nalézací soud si učinil sám úsudek o tom, že ke snížení váhy při zpracování suroviny na koncový výrobek nedochází. Soud odvolací ani dovolací námitky stěžovatele náležitě nezohlednily. V případě stěžovatele tak soudy porušily zásadu, že za trestný čin lze považovat jen takové jednání, jehož znaky jsou za trestné označeny zákonem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní stížnosti byly podány včas, osobami k tomu oprávněnými a splňují i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
16. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená oběma stěžovateli, přezkoumal ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
17. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
18. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
19. Stěžovatelé (předně stěžovatel 2.) se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjejí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
20. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvého stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatelů, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná.
21. Nalézací soud podrobně popsal, jakým způsobem se jednotliví obžalovaní (vedle stěžovatelů ještě další dvě osoby), podíleli na dovozu tabáku a tabákových zbytků, jejich následném zpracování na výrobky určené ke kouření a jejich distribuci ke konečným spotřebitelům. Své závěry důkladně podložil odkazy na provedené důkazy. Organizátorem byl shledán stěžovatel 1., ale i stěžovatel 2. se významně podílel na konspirativní dopravě a skladování tabáku. I on byl podle platného zákona o spotřebních daních plátcem spotřební daně (§4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních). Stanovení množství tabáku, který podléhal spotřební dani, nalézací soud v odůvodnění rozsudku podrobně popsal (č. l. 134 a 135 rozsudku).
22. Z provedeného dokazování vyplynulo, že dovezený tabák (tabákové listy - strips, i tabákový odpad/zbytky - scraps) bylo možné kouřit bez další průmyslové úpravy (buďto přímo nebo po jednoduché úpravě, kterou snadno zvládl běžný spotřebitel). Dovezený tabák tak spotřební dani podléhal. Obchodní činnost stěžovatelů přitom byla zaměřena na velmi nenáročnou klientelu, která upřednostňuje levnější zboží nižší kvality.
23. K právnímu posouzení lze dodat, že závěry, ke kterým trestní senáty na základě provedených a hodnocených důkazů v předmětné trestní věci dospěly, jsou v souladu s následně vydaným stanoviskem k předběžné otázce předložené Soudnímu dvoru EU Nejvyšším správním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 5 Afs 28/2015, a podle jeho stanoviska (věc C-638/15, Eko-Tabak s. r. o. proti Generálnímu ředitelství cel) sušené, plošné, nepravidelné, částečně odřapíkované tabákové listy nebo jejich části, které prošly procesem primárního sušení a následného řízeného vlhčení, se zjištěnou přítomností glycerinu, které lze po jednoduchých úpravách nadrcením nebo ručním nařezání kouřit (bod 3 stanoviska), jsou vhodné ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/64. Tyto výrobky naplňují, fyzické znaky tabáku ke kouření podle téhož článku. Předmětné výrobky lze jako takové považovat za "ostatní tabák ke kouření" ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) bodu ii), a tudíž za "tabákové výrobky" podléhající spotřební dani (bod 45 stanoviska).
24. Odvolací soud nezjistil žádné vady, které by měly za následek porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit řádné objasnění věci, když podle jeho závěru soud prvého stupně provedl v hlavním líčení důkazy v souladu s trestním řádem a v rozsahu, který by mu umožňoval bez pochybností ve věci rozhodnout.
25. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolání stěžovatelů je založeno v podstatě na totožných námitkách, které byly součástí jejich obhajoby před soudem prvého stupně a rovněž tak i součástí odvolání, a těmi se zabývaly a spolehlivě i vypořádaly soudy obou stupňů. Stěžovatelé se domáhali vlastního způsobu hodnocení provedených důkazů, aby tyto odpovídaly jejich obhajobě, která nabízí jiný průběh skutkového děje, než k jakým skutkovým závěrů dospěly soudy obou stupňů. Podle závěru učiněného Nejvyšším soudem, v hodnocení provedených důkazů nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, když zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům, odpovídajícím výsledkům dokazování. Důkladně se vyjádřil k námitkám týkajícím se vývojových stádií trestného činu, pojmu "tabákový odpad" i k naplnění znaků spolupachatelství.
26. Namítá-li stěžovatel 2., že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada presumpce neviny, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvého stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
27. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
28. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu