ECLI:CZ:US:2019:1.US.3725.18.1
sp. zn. I. ÚS 3725/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti I. Š., zastoupené Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Třída Přátelství 1960, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018 č. j. 3 Tdo 836/2018-44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018 sp. zn. 61 To 408/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. září 2017 sp. zn. 5 T 22/2017, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. listopadu 2018 a doplněné podáním ze dne 11. února 2019, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem podle čl. 1, čl. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. září 2017 sp. zn. 5 T 22/2017 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Současně jí byla uložena povinnost během zkušební doby uhradit vzniklou škodu a poškozené Allianz pojišťovně a. s. náhradu majetkové škody ve výši 203 126 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledna 2018 sp. zn. 61 To 408/2017 napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem pojistného podvodu stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Stěžovatelce byla rovněž uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. srpna 2018 č. j. 3 Tdo 836/2018-44 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávných skutkových zjištěních, nesprávném právním posouzení, jejich vydání předcházely vady řízení, které měly vliv na rozhodnutí a jsou nepřezkoumatelná a vydaná v rozporu se zákonem. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu. Její úmysl nebyl v průběhu řízení dokazován, ale pouze dovozován. Státem nebylo uneseno důkazní břemeno a nebylo dosaženo jistoty, ohledně skutku tak, jak byl popsán ve skutkové větě. Ve vztahu stěžovatelky a pana T. B. se soudy de facto omezily na pouhé dovození nutnosti existence vzájemné dohody. Stěžovatelka má za to, že nese odpovědnost za porušení povinností zaměstnance poškozené pojišťovny a postupem obecných soudů došlo k zasažení zásady presumpce neviny.
6. Stěžovatelka v průběhu řízení poukázala zejména na existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci a soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. V prvé řadě poukazovala na nelogičnost skutkové věty, když časové vymezení části skutku je v rozporu s realitou i se spisovým materiálem a tato nemá ani oporu ve spisu.
7. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýkala nevoli podrobit přezkumu rozhodnutí soudu prvého stupně a jeho liknavost přístupu k její věci. Stěžovatelka tvrdila, že se pouze spoléhala na služby, které jí byly poskytovány pojišťovnou v souvislosti se vzniklou pojistnou událostí a sama si nezadokumentovávala poškození bytové jednoty a ani nečinila jiné další kroky jako doložení faktur apod., proto nelze tyto skutečnosti klást k její tíži.
8. Pokud se týká vad důkazního řízení, upozorňovala stěžovatelka na to, že k množství vody v přízemí bytové jednotky nebylo prováděno jakékoli dokazování, stejně tak nebylo prováděno jakékoli dokazování ke stavebně-technickému řešení bytové jednotky. Dále stěžovatelka poukázala na nedostatečné odůvodnění zamítnutí návrhu na doplnění dokazování, ačkoliv takové doplnění dokazování by bylo pro možnost uznání stěžovatelky vinou klíčové. K tomu soudem prvního stupně bylo rozhodnuto o jiném návrhu na doplnění dokazování, nežli byl učiněn v rámci hlavního líčení, kdy stěžovatelka v rámci hlavního líčení dne 18. září 2017 sice navrhovala přibrání znalce z oboru "ohodnocení nemovitostí", čímž došlo k nepřesnému označení znaleckého oboru znalce, jehož přibrání bylo navrhováno. Stěžovatelka považuje za přepjatý formalismus, pokud obecné soudy vyhodnotily myšlený návrh, "zda-li došlo k rekonstrukci bytu" na doplnění dokazování pouhým odkazem na skutečnost, že ohodnocení nemovitosti není způsobilé ovlivnit rozhodnutí v projednávané věci. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
12. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
13. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, zejména ve svém dovolání, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
14. Stěžovatelka se snaží zpochybnit právní posouzení a učiněné skutkové závěry provedené ve věci rozhodujícími soudy. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
15. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obhajoba stěžovatelky ve světle ostatních provedených důkazů se jeví jako ryze účelová a motivovaná snahou se vyvinit. Z hlediska uznání viny stěžovatelky žalovaným trestním jednáním byla její obhajoba spolehlivě vyvrácena ostatními provedenými důkazy, které tvoří ucelený řetězec a nepřipouští jinou možnost, než že stěžovatelka se dopustila skutku uvedeného ve výroku rozsudku. Provedené dokazování potvrzuje, že stěžovatelka musela nutně jednat společně s likvidátorem T. B., škodu pojišťovně nahlásila a v rámci celé likvidace deklarovala, že jí vznikla škoda, ačkoliv provedené důkazy svědčí toliko o předstírání pojistné události.
16. Odvolací soud námitky stěžovatelky co do výroku o vině i trestu neshledal oprávněnými a stejně tak i námitky ohledně provedeného důkazního řízení, včetně zamítnutí návrhů stěžovatelky na doplnění dokazování. Dovolací soud pak dovodil, že stěžovatelkou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami, dovolací důvod stěžovatelka nezaložila v drtivé většině na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů, přičemž v projednávané věci se nejedná ani o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem.
17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a s námitkami vznesenými stěžovatelkou, včetně námitek ohledně provedeného důkazního řízení, se vypořádaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná.
18. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňovala v průběhu trestního řízení. Ve věci rozhodující soudy se s vznesenými námitkami stěžovatelky vypořádaly v průběhu řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
19. Ústavní soud shledal, že závěry ve věci rozhodujících soudů nejsou natolik nepřijatelné či vybočující mimo rámec jejich pravomocí, že by zasahovaly do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani jimi nedošlo k tvrzenému porušení zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny).
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu