infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.05.2019, sp. zn. I. ÚS 3843/18 [ usnesení / LICHOVNÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:1.US.3843.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:1.US.3843.18.1
sp. zn. I. ÚS 3843/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ctirada Hajdy, zastoupeného JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem Bělohorská 85, 169 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4373/2016-513 ze dne 30. 8. 2018, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 4/2016-427 ze dne 2. 3. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 7 C 84/2014-362 ze dne 30. 7. 2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva garantovaná zejména čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dalšími mezinárodními úmluvami. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č. j. 7 C 84/2014-362 ze dne 30. 7. 2015 bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí a dále bylo rozhodnuto o nákladech nalézacího řízení. Krajský soud výše rubrikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel (žalovaný v řízení před obecnými soudy) dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost a zároveň Nejvyšší soud uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel obecným soudům vytýká zejména to, že v řízení ignorovaly posouzení otázky dobrých mravů při vrácení daru (předmětných nemovitostí); Nejvyššímu soudu pak vytýká formalistický postup při posouzení jeho dovolání. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podstatnou se v nyní posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení odkazem na ustanovení §237 a §241a odst. 1. až odst. 3. o. s. ř. připomněl podmínky a důvody přípustnosti dovolání a zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Doplnil, že není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymazoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak procesní aktivitu dovolatele, který je v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel v dovolání sice avizoval, že jeho dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí "jak na otázce hmotného tak procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a event. má být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak," avšak individuálně a kvalifikovaně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, tzn., že u každého z případů přípustnosti dovolání (rozpor s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo požadavek na odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe) nekonkretizoval, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky, ať již hmotného nebo procesního práva, se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje, popř. jaká konkrétní právní otázka, která už byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, má být dovolacím soudem posouzena opětovně, ale jinak. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 8. 2018 č. j. 33 Cdo 4373/2016-513 srozumitelně a náležitě odůvodnil, proč odmítl stěžovatelovo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., když stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do stěžovatelova práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li jeho dovolání pro tuto vadu. Proto ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho sjednocujícímu stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o rozsudek Okresního soudu v Příbrami č. j. 7 C 84/2014-362 ze dne 30. 7. 2015 a rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 4/2016-427 ze dne 2. 3. 2016, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:1.US.3843.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 3843/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 5. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 24. 11. 2018
Datum zpřístupnění 26. 6. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
Soudce zpravodaj Lichovník Tomáš
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §241a odst.2, §237, §241a odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstřík dovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3843-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 107321
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-06-30