ECLI:CZ:US:2019:1.US.3883.18.1
sp. zn. I. ÚS 3883/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Michala Nistora, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. 15 Co 267/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soudní exekutor zastavil exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť exekučním titulem je rozhodčí nález vydaný rozhodcem, který v důsledku neplatnosti rozhodčí doložky neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů této fáze exekučního řízení nepřiznává a zrušují se ve výroku specifikované příkazy k úhradě nákladů exekuce. Zavinění oprávněného za zastavení exekuce nedovodil, neboť v době podání návrhu na nařízení exekuce vycházel důvodně z existence vykonatelného titulu a nelze mu vytknout, že nepředjímal změnu judikatury a svá práva z rozhodčího nálezu realizoval. Skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce byly známy oběma účastníkům řízení stejně, přičemž závěr o zavinění nemůže být závislý pouze na tom, který z účastníků formálně navrhl zastavení exekuce dříve.
Krajský soud rozhodl, že usnesení soudního exekutora se v odstavci II. ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že povinnému (stěžovateli) se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že oprávněný sice přistoupil k vymáhání své pohledávky důvodně, avšak ke změně v osobě oprávněného došlo až v době, kdy oprávněný již měl relevantní informace o nevykonatelnosti exekučního titulu, a proto z procesního hlediska zastavení exekuce zavinil. Současně však odvolací soud jednoznačně shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů povinnému podle §150 o. s. ř. Poukázal na to, že povinný nikdy nebrojil žádným způsobem proti pohledávce oprávněného a až do podání návrhu na zastavení exekuce byl mnoho let zcela pasivní, přitom i on si musel být vědom vývoje soudní judikatury, který byl, jak sám povinný uvedl, veřejně publikován.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zásadní námitku obsáhlé ústavní stížnosti představuje tvrzení, že oprávněný věděl o existenci judikatury, která předmětný exekuční titul zpochybňuje, a přesto odkoupil pohledávku a pokračoval ve vedení exekuce. Stěžovatel poukazuje na judikaturu, odbornou literaturu i články v "laických" médiích, ze kterých byl posun v judikatuře zřejmý. Oprávněný tak podle stěžovatele vědomě zachovával protiprávní stav, když z takové exekuce těžil, ačkoli si musel být vědom, že exekuce může být zastavena a stěžovateli i exekutorovi vzniknou náklady. Pokud jde o poukaz soudu na pasivitu stěžovatele, soud přehlíží, že stěžovatel je ve vztahu k oprávněnému spotřebitelem, který nemá potřebné právní vzdělání a nelze od něj očekávat přehled o vývoji judikatury, o neplatnosti rozhodčí doložky se dozvěděl až díky svému právnímu zástupci. Stěžovatel považuje za nesmyslné, aby oprávnění vyvázli z exekucí bez povinnosti hradit náklady povinným, které přitom vyvolali tím, že vědomě zachovávali protiprávní stav. Stěžovatel je přesvědčen, že za dané situace a s ohledem na jeho osobní poměry ani nelze považovat náklady řízení v celkové výši 16 952,10 Kč za bagatelní.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeneho rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud především konstatuje, že krajský soud - na rozdíl od soudního exekutora - jednoznačně uvedl, že z procesního hlediska zastavení exekuce zavinil oprávněný. Námitky stěžovatele týkající se rozpornosti právních názorů na procesní zavinění za zastavení exekuce, které však ve své podstatě směřují ke stejnému závěru, k němuž dospěl soud, proto pro věc nejsou aktuální.
Soud, který ve shodě se stěžovatelem vyhodnotil procesní odpovědnost oprávněného za zastavení exekuce, však současně jednoznačně shledal důvody hodné zvláštního zřetele k nepřiznání práva na náhradu nákladů povinnému podle §150 o. s. ř. Důvodem přitom nebyly jen změny v judikatuře, ale především postoj stěžovatele, který nikdy nebrojil žádným způsobem proti pohledávce a až do podání návrhu na zastavení exekuce byl mnoho let zcela pasivní. Přitom i on si musel být vědom vývoje soudní judikatury, který byl, jak sám stěžovatel uvádí, veřejně publikován.
Ústavní soud ve své judikatuře nesčetněkrát uvedl, že otázka aplikace ust. §150 o. s. ř. spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Záleží především na úvaze samotného soudu, který nejlépe zná konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jeho věcí, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02, II. ÚS 2513/14). Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř. (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05 či I. ÚS 457/05).
Ústavní soud sice má za to, že odůvodnění krajského soudu mohlo být v tomto směru podrobnější, nicméně podstata právního názoru soudu je zcela evidentně vyjádřena a je podpořena konkrétními okolnostmi věci vyplývajícími z exekutorského spisu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích vyzdvihuje dodržování zásady vigilantibus iura scripta sunt. Není důvodu, aby uvedená zásada byla automaticky přehlížena v případě některých druhů řízení a jejich účastníků, kteří evidentně zanedbali svou procesní obranu. Při přezkumu napadeného nákladového výroku nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel měl k dispozici vícero institutů, pomocí nichž mohl řízení zvrátit již před samotným nařízením exekuce, ať již jde o procesní aktivitu v rámci samotného rozhodčího řízení, možnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu a posléze i návrh na zastavení exekuce. Stěžovatel přitom nikdy netvrdil, že by od Komerční banky, a.s. půjčku ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím nečerpal či předmětnou částku nebo její část uhradil. Práva stěžovatele jakožto spotřebitele (tj. slabší smluvní strany) pak byla ochráněna samotným zastavením exekuce a následné rozhodnutí o nákladech řízení již pouze reflektovalo konkrétní okolnosti předchozího řízení.
Rovněž nelze bez dalšího obecně tvrdit, že oprávnění vyvázli z exekucí bez povinnosti hradit náklady povinným, které měli vyvolat tím, že vědomě zachovávali protiprávní stav. Exekuce byla prvotně vyvolána z důvodu neplacení dluhu, a to na základě vykonatelného exekučního titulu. S ohledem na změnu judikatury muselo však v každém případě dojít k zastavení exekuce a vzniku nákladů řízení.
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že měřítko pro jeho rozhodování představuje také intenzita, s níž by eventuálně mohlo být zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. V projednávané věci jde totiž o částku takřka bagatelní, kdy je vyloučeno dovolání, a která proto podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Pokud právní zástupce, jak je v ústavní stížnosti a jejich přílohách uvedeno, sám vyhledává dlužníky, v jejichž případě je exekuce nařízena na základě neplatného exekučního titulu (rozhodčího nálezu), měl by je upozornit, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu povinnému nemusí být přiznána náhrada nákladů řízení. Ústavní soud sice v ojedinělých, extrémních případech připouští, že i řízení týkající se bagatelních částek mohou nabýt ústavněprávní dimenzi, nelze však očekávat, že bude otázky nákladů řízení mající takřka bagatelní charakter řešit ve stovkách až tisících individuálních případů, nadto pokud došlo k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 je pak nepřípadný, neboť v uvedené věci nebylo aplikováno ust. §150 o. s. ř. a Ústavní soud zde přistoupil k přezkumu sice bagatelní věci, avšak pouze s ohledem na konkrétní okolnosti (ke konkrétním okolnostem přihlédl i ve věci sp. zn. IV. ÚS 2728/17).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu