ECLI:CZ:US:2019:1.US.399.19.1
sp. zn. I. ÚS 399/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jany Kratochvílové, zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 13 Co 27/2018-211 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. srpna 2017 č. j. 29 C 329/2015-174, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 18. září 2017 č. j. 29 C 329/2015-181, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Václava Kratochvíla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 1. 2019, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka je vlastníkem ideálních pěti šestin pozemku p. č. X1 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 249 m2, nacházejícího se v katastrálním území B. Součástí tohoto pozemku je rodinný dům č. p. X2. Vlastníkem zbylé ideální šestiny je vedlejší účastník, který svůj spoluvlastnický podíl nabyl darem od bratra stěžovatelky. Vedlejší účastník se žalobou domáhal, aby mu stěžovatelka zaplatila částku 48 000 Kč s příslušenstvím. O tuto částku se měla v období od 17. 10. 2013 do 16. 10. 2015 bezdůvodně obohatit na jeho úkor, neboť uvedený rodinný dům přenechala jako celek do bezplatného užívání svému synovi. Žalovaná částka měla odpovídat jedné šestině obvyklého nájmu, jenž podle vedlejšího účastníka činil v předmětném období v B. v případě bytu či domu o velikosti 4+1 s pozemkem 12 000 Kč.
3. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 8. 2017 č. j. 29 C 329/2015-174, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 18. 9. 2017 č. j. 29 C 329/2015-181, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 22 296 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ohledně částky 25 704 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Podle okresního soudu bylo prokázáno, že stěžovatelka rozhodla o bezplatném užívání předmětné nemovitosti jejím synem sama, čímž z užívání této nemovitosti vyloučila vedlejšího účastníka. Protože však takto jako většinová spoluvlastnice rozhodla oprávněně, došlo k omezení práva dalšího spoluvlastníka zákonným způsobem a vznikl mu nárok na náhradu ve výši odpovídajícímu rozsahu újmy. Okresní soud stanovil tuto výši na základě znaleckého posudku. Vyšel z částky 201 600 Kč, kterou by spoluvlastníci mohli získat pronájmem nemovitostí v daném místě a čase v předmětném dvouletém období. Od této částky pak okresní soud odečetl ostatní náklady, například náklady na pojištění, správu nemovitosti či údržbu a opravy, které vyčíslil za stejné období částkou 67 824 Kč. Rozdíl těchto částek činí 133 776 Kč a jedna šestina z ní 22 296 Kč. Nebylo shledáno, že by nárok vedlejšího účastníka odporoval zákonným předpisům či dobrým mravům.
4. Proti uvedenému rozhodnutí podali odvolání stěžovatelka i vedlejší účastník. Na jejich základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 13 Co 27/2018-211 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. (výrok I.). Ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 11 167 Kč s příslušenstvím (výrok II.). V rozsahu, v němž podal vedlejší účastník odvolání proti výroku II. rozsudku okresního soudu co do částky 14 537 Kč s příslušenstvím, bylo řízení zastaveno (výrok III.). Stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 45 475,20 Kč (výrok IV.) a státu náklady řízení na znalečné ve výši 6 371,84 Kč (výrok V.).
5. Krajský soud posoudil nárok vedlejšího účastníka jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Toto odlišné posouzení odůvodnil tím, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (ani předchozím vlastníkem jeho podílu) nebyla uzavřena žádná dohoda o bezplatném užívání domu. Kvalifikované rozhodnutí většinového spoluvlastníka při hospodaření se společnou věcí přitom předpokládalo, že menšinový spoluvlastník se bude moci k bezplatnému užívání domu vyjádřit. Pakliže se tak nestalo, k omezení spoluvlastnického práva vedlejšího účastníka došlo právem neaprobovaným způsobem a bylo tak možné domáhat se vydání bezdůvodného obohacení. Při jeho výpočtu již ale krajský soud od obvyklého nájemného neodečetl předpokládané ostatní náklady. Podle jeho názoru by je bylo možmé zohlednit jen v případě, jestliže by se jich stěžovatelka domáhala, a to vzájemným návrhem nebo započtením v rámci obrany proti žalobě. Vyšel proto z částky 201 600 Kč, jejíž šestina činí 33 600 Kč. Protože vedlejší účastník se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal jen částky 33 463 Kč, bylo jeho žalobě v celém tomto rozsahu vyhověno. Krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky stran překvapivosti či nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí, ani námitkám, podle nichž měl okresní soud rozhodnout s ohledem na odlišné právní posouzení o jiném nároku.
6. Náhradu nákladů řízení přiznal krajský soud vedlejšímu účastníkovi v plném rozsahu, ačkoli měl úspěch jen v rozsahu 70 % předmětu řízení. Rozhodnutí o výši plnění totiž záviselo na znaleckém posudku, který určil výši obvyklého nájemného za užívání domu, čímž byla stanovena výše majetkového prospěchu stěžovatelky. Podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu tak byly dány důvody pro přiznání plné náhrady nákladů řízení.
III.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka již v řízení před obecnými soudy opakovaně poukazovala na to, že k částečnému vyhovění žaloby vedlejšího účastníka došlo na základě nesprávného právního posouzení věci, a to na základě nesprávné úvahy o vzniku újmy na jeho straně, respektive bezdůvodného obohacení stěžovatelky na jeho úkor. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 725/2008, podle něhož spoluvlastník užívající společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu není povinen vydat dotčenému spoluvlastníkovi bezdůvodné obohacení za toto nadužívání, pokud dotčený spoluvlastník pouze nerealizoval svá vlastnická práva, přičemž neexistovala žádná překážka, která by mu v tom bránila. Právě tak tomu mělo být i v dané věci. Vedlejší účastník netvrdil, ani neprokazoval, že by mu ve vstupu do nemovitostí bylo bráněno ze strany stěžovatelky či jejího syna. Po celé předmětné období se nepodílel na nákladech na provoz a údržbu nemovitostí, před nabytím spoluvlastnického podílu nijak neřešil užívání nemovitostí synem stěžovatelky a nikdy ani nevyjádřil nesouhlas s takovýmto užíváním, přestože mu tato skutečnost byla již v době nabytí spoluvlastnického podílu známá. Jeho zájmem bylo pouze domluvit se s rodinou na prodeji domu a na vyplacení jeho podílu. V předmětném období navíc syn stěžovatelky neobýval celý dům, neboť v případě části domu to objektivně nebylo možné. Stěžovatelka, aby zabránila "propadání" se části domu či jejímu zřícení, zajistila opravu celé nosné zdi. Tyto náklady či investice nebyly při určení výše obvyklého nájemného nijak zohledněny.
8. Vedlejším účastníkem uplatněný nárok považuje stěžovatelka za jsoucí v rozporu s dobrými mravy. Její bratr mu totiž daroval spoluvlastnický podíl s vědomím, že stěžovatelce dluží finanční prostředky. Šlo mu o to, aby o nemovitost nepřišel. Vedlejší účastník se teď snaží z tohoto vývoje událostí profitovat a obohatit se na úkor stěžovatelky a její rodiny. Dále stěžovatelka vytýká postupu obecných soudů, že ji nepoučily o povinnosti uplatnit, tvrdit a prokázat v řízení nárok na náhradu nákladů na údržbu a opravy domu prostřednictvím vzájemného návrhu či započtením. Právě skutečnost, že k takovémuto uplatnění nedošlo, byla přitom významná pro závěr o výši bezdůvodného obohacení, které má stěžovatelka vydat. Rozsudek krajského soudu byl pro ni z tohoto důvodu překvapivý. Ztotožnit se nemůže ani se závěrem o povinnosti k plné úhradě nákladů řízení. Vedlejší účastník měl možnosti nechat si vyhotovit znalecký posudek za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení již před podáním žalobního návrhu. Nemůže jít k tíži stěžovatelky, že tak neučinil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. V posuzované věci stěžovatelka nesouhlasí s právním hodnocením žalobou uplatněného nároku vedlejšího účastníka ze strany obecných soudů. Ústavní soud nicméně neshledal žádný důvod, který by mu za účelem ochrany základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny otevíral prostor k přehodnocení právních závěrů obsažených v napadených rozsudcích. Obecné soudy nevybočily z mezí přípustného výkladu a použití relevantních ustanovení tzv. podústavního práva, jimiž jsou v dané věci především §451 a §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pokud jde o období od 17. 10. 2013 do 31. 12. 2013, a §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve vztahu k období od 1. 1. 2014 do 16. 10. 2015. Své hodnocení podpořily odkazy na relevantní rozhodovací praxi a vypořádaly se i s poukazem stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008, který podle jejich názoru na posuzovanou věc nedopadá. Řádně byla odůvodněna i námitka rozporu jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy a důvody pro přiznání plné náhrady nákladů řízení podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu. V napadených rozsudcích nelze spatřovat svévoli ani jakýkoli jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možno spojovat závěr o vybočení ze zásad spravedlivého procesu. V podrobnostech lze odkázat na relevantní části jejich odůvodnění.
13. K námitce překvapivosti rozsudku krajského soudu Ústavní soud dodává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla toliko otázka nároku vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení vůči stěžovatelce z důvodu užívání nemovitostí v jejich spoluvlastnictví jejím synem, nikoli existence jiných nároků, které by mohla mít stěžovatelka vůči vedlejšímu účastníkovi. Nebylo povinností soudu, aby ji poučoval o možnosti uplatnit takovéto odlišné nároky, a to přestože by se případné podání vzájemného návrhu (§97 občanského soudního řádu) nebo započtení mohlo promítnout do výsledku řízení. Povinnost k takovémuto hmotněprávnímu poučení neplyne z §5 občanského soudního řádu, ani z §118a odst. 1 občanského soudního řádu. Ani v tomto případě tak nelze postupu krajského soudu nic vytknout.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu