infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.04.2019, sp. zn. I. ÚS 4058/18 [ usnesení / SLÁDEČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:1.US.4058.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:1.US.4058.18.1
sp. zn. I. ÚS 4058/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jána Turčana, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018 č. j. 29 ICdo 93/2016-106, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016 č. j. 102 VSPH 81/2015-86 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014 č. j. MSPH 199 ICm 2967/2014-54, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem v řízení o popření pohledávek ve výši 8 432 042,83 Kč zamítl žalobu stěžovatele na určení, že žalovanou SIPRAL, a.s. (dále jen "žalovaná") přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení dlužnice Pod Lipami, s. r. o. (dále jen "dlužnice") vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 17728/2013 nejsou po právu. Soud se zabýval tím, zda stěžovatel v popěrném úkonu argumentoval jinými skutečnostmi, než kterými argumentovala dlužnice v (předcházejícím) rozhodčím řízení. Soud však zjistil, že skutečnosti uplatněné dlužnicí i stěžovatelem (který je jednatelem dlužnice) jsou zcela shodné, neboť jejich obrana proti pohledávce žalované spočívala v tom, že žalovaná dílo nedokončila řádně a včas a nedošlo k řádnému předání díla. V rozhodčím řízení dlužnice také namítla, že při zkoumání nároku na vydání bezdůvodného obohacení měla být zkoumána sleva díla, tj. co žalovaná při jeho nikoliv bezvadném provedení ušetřila. Soud poukázal na to, že tvrzení stěžovatele, že jde o novou skutečnost, je liché a navíc bylo uplatněno až v podání ze dne 10. 12. 2014, avšak podle §200 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (dále jen "insolvenční zákon") nelze po přezkumu přihlášené pohledávky měnit (a tedy ani doplňovat) důvod popření. Městský soud uzavřel, že stěžovatel neuplatnil nové skutečnosti, ale požaduje, aby soud provedl jiné právní hodnocení skutečností, které již byly uplatněny před vydáním rozhodčího nálezu (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 7/2013). Vrchní soud v Praze rozsudek prvostupňového soudu potvrdil, když zdůraznil, že v souzené věci není sporu o tom, že pohledávky vyplývají z pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu. Dlužnice přitom v rozhodčím řízení uplatňovala tytéž (skutkové) námitky, jež uplatnil stěžovatel v popěrném úkonu (žalobě) spočívající v tvrzení, že žalovaná neprovedla dílo celé a že má nárok na slevu z jeho ceny, resp. nárok na odpočet toho, co žalovaná ušetřila neprovedením díla v plném rozsahu. Odvolací soud dále připomněl, že soud prvého stupně při jednání dne 3. 12. 2014 poskytl stěžovateli poučení podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a vyzval jej k doplnění důkazů; ten však nic nového neuvedl. Soud proto konstatoval, že skutečnosti, jež byly důvodem popření pohledávek, jsou shodné s těmi, jež dlužnice uplatnila v rámci rozhodčího řízení. Stěžovatel tedy při popření pravosti pohledávek neuvedl žádné nové skutečnosti, jež by dlužnice neuplatnila v předcházejícím rozhodčím nálezu, a důvod popření proto podle §200 odst. 6 insolvenčního zákona obstát nemůže. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Připomněl vlastní judikát sp. zn. 29 ICdo 7/2013 (R 106/2013), podle něhož pro závěr, zda šlo o skutečnost uplatněnou dlužníkem v řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, není určující způsob, jakým se takový orgán (rozhodčí soud) s touto skutečností vypořádal a nezakládá proto ani právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 a §200 odst. 6 insolvenčního zákona, jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení. Nejvyšší soud v tomto kontextu připomněl, že rozhodčí soud neměl uplatněnou námitku za významnou pro rozhodnutí o věci v rovině skutkové i právní. Vždy však jde o postoj rozhodčího soudu "k dlužníkem uplatněné skutečnosti", takže ustanovení §200 odst. 6 insolvenčního zákona vylučuje uplatnění stejné skutečnosti jako důvodu popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky žalovaného. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul dosavadní procesní vývoj, popsal podstatu sporu a soustředil se "na nejkomplexnější shrnující právní závěry" v napadeném rozsudku dovolacího soudu. Neztotožnil se s tvrzením dovolacího soudu, že popěrný úkon spočíval pouze v tom, že se mu nelíbilo, které skutečnosti byly podle rozhodčího soudu důležité pro posouzení věci, jak před ním byly provedeny a zhodnoceny důkazy. Vyjádřil obavy ze zneužívání a velmi jednoduchého "vyřazení" přihlášeného věřitele z jediné možnosti jeho obrany a domnívá se, že smysl a účel právní úpravy obsažené v §199 odst. 2 a §200 odst. 6 insolvenčního zákona směřuje k tomu, aby se o skutkových okolnostech, které již byly předmětem právního posouzení, nerozhodovalo (resp. se právně neposuzovaly) v dalším řízení znovu. Pokud však rozhodující orgán k těmto skutečnostem nepřihlédl, tak nelze hovořit o efektivním uplatnění těchto skutečností dlužníkem v předcházejícím řízení. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Oba insolvenční soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud připomíná, že městský soud přiléhavě uvedl důvody pro přijetí napadeného rozhodnutí a mimo jiné zdůraznil, že tvrzení stěžovatele, že jde o novou skutečnost, bylo uplatněno až v podání ze dne 10. 12. 2014, když podle §200 odst. 2 insolvenčního zákona nelze po přezkumu přihlášené pohledávky měnit (a tedy ani doplňovat) důvod popření. Tomuto závěru svědčí i připomenutá argumentace, že stěžovatel neuplatnil nové skutečnosti, ale současně požadoval, aby soud provedl jiné právní hodnocení skutečností, které již byly uplatněny před vydáním rozhodčího nálezu. Městský soud konečně v této souvislosti připomněl judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 7/2013. Argumentace odvolacího soudu je ve vztahu k těmto závěrům jasná a argumentačně komplementární. Obdobně uzavřel také Nejvyšší soud, když připomněl vlastní judikaturu sp. zn. 29 ICdo 7/2013 (R 106/2013) a uvedl, že rozhodčí soud neměl (nemusel mít) uplatněnou námitku za významnou pro rozhodnutí o věci v rovině skutkové i právní a poukázala na ustanovení §200 odst. 6 insolvenčního zákona. Ústavní soud dodává, že stěžovatel spíše licituje s postupem insolvenčního soudu v případě, který se týkal řízení před rozhodčím soudem, o kterém si dotváří vlastní úsudky, resp. hypotézy, jež by při takovém či jiném jeho postupu mohly být (nyní) pro něho a především z jeho úhlu pohledu vhodné. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Všechny tři soudy věci věnovaly náležitou pozornost, aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2019 JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:1.US.4058.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 4058/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 2. 4. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 12. 2018
Datum zpřístupnění 11. 4. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Sládeček Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/2006 Sb., §200 odst.6, §199 odst.2
  • 99/1963 Sb., §118a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
Věcný rejstřík insolvence/řízení
pohledávka
smlouva o dílo
bezdůvodné obohacení
rozhodčí nález
interpretace
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-4058-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 106499
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-04-12