ECLI:CZ:US:2019:1.US.4108.18.1
sp. zn. I. ÚS 4108/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti doc. RNDr. Jan Kubeše, CSc., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem České Budějovice, Žižkova tř. 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 21 Cdo 4002/2017-246 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2017 č. j. 19 Co 2267/2016-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 8. 2016 č. j. 27 C 386/2013-193 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě mzdy částku 21 616 Kč s příslušenstvím; zamítl žalobu v částce, v níž se stěžovatel domáhal na náhradě mzdy dalších 6 291 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 9 587,10 Kč. Náhrada nákladů řízení byla stěžovateli přiznána podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř.; výše nákladů spočívajících v odměně advokáta, který stěžovatele v řízení zastupoval, byla soudem prvního stupně stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb.").
K odvolání žalované krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými byla žalované uložena povinnost k zaplacení úroku z prodlení; ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 31 598 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč.
Při rozhodování o změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení vyšel odvolací soud z "judikatury senátu 21 Cdo Nejvyššího soudu ČR", podle které za situace, kdy nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, nebylo současně dotčeno ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., které pro stanovení výše odměny advokáta stanoví principiálně odlišný postup od vyhlášky č. 177/1996 Sb., by měl mít přednost zákon. Vzhledem k tomu, že procesním východiskem v takové situaci je ustanovení §136 o. s. ř., odvolací soud určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny advokáta pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a k obtížnosti právní služby poskytnuté advokátem částkou 20 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, směřující proti oběma výrokům o nákladech řízení, které dovolací soud zamítl ústavní stížností napadeným usnesením. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zabýval právní otázkou předestřenou stěžovatelem, tj. jaké obecné zásady ovládají posuzování hledisek významných pro rozhodování o náhradě nákladů řízení, spočívajících v odměně za zastupování advokátem po zrušení podzákonného předpisu, který stanovil paušální sazby odměn pro řízení v jednom stupni.
Dovolací soud v podrobném odůvodnění rozvedl, že zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. nebylo dotčeno ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., z něhož vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť v posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř., a ani okolnosti případu v projednávané věci nedovolují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Dovolací soud dále konstatoval, že vzhledem ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. V této souvislosti zdůraznil, že se ovšem nejedná o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Dovolací soud též uvedl, že není vyloučeno, aby se v odůvodněných případech vycházelo při úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Přiznaná výše náhrady musí být založena na objektivních a rozumných důvodech a mezi touto výší a právními službami musí existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané náklady nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech.
V řízeních, která byla stejně jako předmětné řízení zahájena v době po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze proto na straně účastníka řízení shledávat legitimní očekávání, že v jeho případě bude výše odměny advokáta soudem určena ve výši podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
V posuzovaném případě odvolací soud vyšel z ustanovení §136 o. s. ř. a určil paušální sazbu odměny advokáta pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a obtížnosti právní služby poskytnuté advokátem vlastní úvahou za podpůrného užití vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 20 000 Kč (řízení před soudem prvního stupně) a 5 000 Kč (odvolací řízení). Podle dovolacího soudu takto stanovená sazba paušální odměny je přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a přihlíží k obtížnosti právní služby poskytnuté advokátem. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení bylo správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s uvedeným závěrem dovolacího soudu. S odkazy na odlišnou judikaturu Nejvyššího soudu tvrdí, že závěry dovolacího soudu se odchylují od dosavadní ustálené judikatury a jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel též nesouhlasí s výší odměny advokáta, resp. s rozdílnou výší určené odměny v odvolacím řízení a v řízení před soudem prvního stupně. Namítá, že pokud má náhrada nákladů řízení být stanovena systémem jejich paušalizace v jednom stupni řízení, nutně musí být takto stanovená odměna stejně vysoká v každém stupni řízení, když jinak by se nejednalo o spravedlivý paušální systém odměn.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV, ÚS 777/12, I. ÚS 195/13, III. ÚS 1862/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry dovolacího a odvolacího soudu o výši přiznané náhrady nákladů za právní zastoupení ve vztahu k otázce, jaké zásady mají soudy aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení za zastupování advokátem poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb.
Ústavní soud se k uvedené otázce již vícekrát vyjádřil. Ve své judikatuře poukázal na to, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nedošlo ani ke změně úpravy v o. s. ř., ani k přijetí nové vyhlášky. Zároveň Ústavní soud konstatoval, že praxe v situacích, kdy došlo k zahájení řízení za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., avšak k rozhodování o nákladech až po jejím zrušení, byla judikatorně sjednocena (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3093/16). Ústavní soud opakovaně vyslovil, že v takových případech je třeba zvážit stránku legitimního očekávání účastníků.
V nyní posuzované věci bylo ovšem řízení zahájeno až po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., a závěr dovolacího soudu, že na straně stěžovatele nelze shledávat legitimní očekávání, a proto v jeho případě bude výše odměny advokáta soudem určena ve výši podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud své rozhodnutí velmi podrobně odůvodnil a srozumitelně objasnil své závěry při řešení stěžovatelem předestřené právní otázky. Ústavní soud dodává, že právě Nejvyšší soud je vrcholnou institucí civilní justice a jeho úkolem je výklad podústavních předpisů a sjednocování judikatury ostatních soudů a řešení základních právních otázek hmotného nebo procesního práva. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny.
V nyní posuzované věci je zřejmé, že k takové situaci nedošlo. Krajský soud věci věnoval náležitou pozornost, aplikoval adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnil. Také závěry Nejvyššího soudu jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v r.
předseda senátu