ECLI:CZ:US:2019:1.US.4195.18.1
sp. zn. I. ÚS 4195/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Aleše Panáčka, zastoupeného JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se sídlem Brno, Žilkova 65, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018 č. j. 49 Co 220/2017-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl zavázán k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. února 2017 č. j. 7 C 314/2014-41 bylo rozvedeno manželství stěžovatele. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bez uvedení důvodu vzal zpět dříve, než o něm bylo rozhodnuto. Vzhledem ke zpětvzetí odvolání krajský soud řízení zastavil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle §146 odst. 2 věta první ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. tak, že stěžovatel, který z procesního hlediska zavinil zastavení odvolacího řízení, je povinen zaplatit manželce náklady ve výši 4 356 Kč, které jí v odvolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Uvádí, že v jeho situaci nenastaly žádné zvláštní okolnosti předvídané tímto ustanovením a odvolací soud ani žádné takové okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů manželce, neuvedl. Stěžovatel dále nesouhlasí se způsobem stanovení výše předmětných nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení přísluší výhradně civilním soudům. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13, I. ÚS 2220/18 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V projednávané věci jde navíc o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil jak rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tak stanovení jejich výše.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu