ECLI:CZ:US:2019:1.US.4343.18.1
sp. zn. I. ÚS 4343/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Martiny Zavadilové a Lukáše Zavadila, zastoupených Mgr. Martinem Kulichem, Jungmannova 36/31, Praha 1 - Nové Město proti výroku I. a výroku III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 95 Co 178/2018-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citované části usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 12. 2017 č. j. 12 C 144/2016-81 bylo výrokem I. určeno vlastnictví ve prospěch společného jmění stěžovatelů k pozemku p. č. X, zahrady o výměře 25m2 v katastrálním území Velká Černoc, obec M., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Žatec. Výrokem II. byla žalovaným uložena povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 44.900 Kč.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl výrokem I. změněn rozsudek soudu prvního stupně v tom smyslu, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobcům na nákladech řízení částku 26.040 Kč. Ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti přednesli základní skutkové okolnosti případu, přičemž vyjádřili svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil skutečnosti rozhodné pro přiznání nákladů řízení. Krajský soud podle stěžovatelů zvážil nesprávně účelnost úkonů právní služby v podobě výzvy ke splnění povinnosti a repliky k vyjádření žalovaných spolu s návrhem na doplnění dokazování ze dne 3. 10. 2017. Při svých závěrech odvolací soud nezohlednil konkrétní okolnosti daného případu a odchýlil se od výkladového standardu při posuzování úkonů na základě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. a zásady procesního zavinění, kdy účastník, popř. jeho zástupce, hradí ostatním náklady, které by bez jeho zavinění nevznikly. Náklady na pořízení geometrického plánu by nebyly vznikly, pokud by vedlejší účastníci nečinili sporným vlastnické právo stěžovatelů. Soud druhého stupně napadeným rozhodnutím zjevně vybočil z výkladového a aplikačního standardu dotčených zákonných ustanovení o náhradě nákladů řízení, jenž je v soudní praxi obecně respektován, čímž se dopustil libovůle. Stěžovatelé mají za to, že v projednávané věci došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jim garantovány čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu spočívá v kritice Krajského soudu v Ústí nad Labem při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této oblasti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), či sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno obvyklou obecnou podružností předmětné problematiky k meritu věci. Spor o náhradu nákladů řízení by mohl nabýt ústavněprávní dimenze až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno. Tak tomu však v projednávaném případu nebylo.
Podle náhledu Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku objasnil svůj náhled na náklady řízení a uvedl důvody, které jej vedly ke snížení náhrady nákladů řízení oproti rozsudku soudu prvního stupně. Pokud stěžovatelé poukázali na rozpornost závěrů odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, nutno uvést, že každý případ je svojí povahou jedinečný. Navíc, není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů ve věci nákladů řízení. Ústavní soud tak neshledal nic, co by případ stěžovatelů posouvalo do ústavněprávní roviny.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu