ECLI:CZ:US:2019:1.US.476.19.1
sp. zn. I. ÚS 476/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 6 Cmo 157/2018-162 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018 č. j. 52 Cm 171/2003-155 a o návrhu, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze, aby rozhodl o žádosti stěžovatele o odvolání z funkce likvidátora, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 4 odst. 1,3 a 4, čl. 9, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze rozhodnout o žádosti stěžovatele o odvolání z funkce likvidátora.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 52 Cm 171/2003, stěžovatel byl usnesením městského soudu č. j. 52 Cm 171/2003-29 ze dne 26. 11. 2004 jmenován likvidátorem družstva XX. Ústavní stížností napadeným usnesením téhož soudu byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že již dne 26. 4. 2010 podal návrh na zproštění funkce likvidátora, soudy se jím nicméně nezabývaly, ačkoli na něj opakovaně poukazoval. Stěžovateli pak byla usnesením městského soudu č. j. 52 Cm 171/2003-80 ze dne 23. 5. 2012 uložena pořádková pokuta ve výši 15 000 Kč. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na to, že jej soud prvního stupně nevyzval k doplnění podání, pakliže shledal, že neobsahuje zákonné náležitosti. Návrh na své odvolání údajně podal i v roce 2012 a do současné doby o něm nebylo rozhodnuto. Po dlouhá léta navíc městský soud nereagoval na návrhy jiného subjektu, aby byl stěžovatel funkce zproštěn.
Dále stěžovatel argumentuje, že vykonávat funkci likvidátora mu znemožňovaly zdravotní problémy, o čemž městský soud informoval. V odvolání proti uložení pokuty pak předložil důkazy o tom, že je jeho situace dlouhodobá a jeho jednání není obstrukční.
Konečně stěžovatel namítá, že v rámci odvolání podal i návrh na zproštění funkce likvidátora, o kterém nebylo rozhodnuto.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.
V případech, kdy je zásah orgánu veřejné moci spatřován v průtazích či nečinnosti v řízení před soudem, Ústavní soud váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona o soudech a soudcích (např. nález sp. zn. III. ÚS 2979/09 ze dne 13. 5. 2010 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3526/18 ze dne 9. 11. 2018 a sp. zn. I. ÚS 2269/15 ze dne 5. 2. 2016). Citované ustanovení zakotvuje institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu coby preventivní prostředek k nápravě stavu v rámci soustavy obecného soudnictví v okamžiku, kdy jsou průtahy aktuální. Ústavní soud tento institut pokládá za efektivní prostředek nápravy v situaci namítaných průtahů v řízení, a jeho využití tedy považuje za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, směřuje-li ústavní stížnost proti nečinnosti v řízení před obecnými soudy. Domáhá-li se tedy stěžovatel, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze, aby rozhodl o žádosti stěžovatele o odvolání z funkce likvidátora, přičemž netvrdí, že postup podle §174a zákona o soudech a soudcích využil, je jeho návrh nepřípustný.
Lze dodat, že stěžovatel nemá úplně jasno, jak mělo být s jeho "návrhem" zacházeno. V odvolání je uvedeno, že "odvolatel dává tímto soudu návrh, aby byl ... funkce zproštěn". Podání je přitom adresováno vrchnímu soudu a jemu je tedy navrhováno, aby stěžovatele zprostil. Tomu by odpovídala i ta část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítá, že jeho návrh na zproštění vrchní soud "odmítl, aniž ... by vydal rozhodnutí". Ovšem následně stěžovatel žádá, aby Ústavní soud uložil "soudu prvního stupně, aby rozhodl o žádosti". Má-li pochybení dle stěžovatele spočívat v tom, že se jeho věcí dostatečně nezabýval vrchní soud, pak je zjevné, že v řízení o odvolání skutečně mohlo být přezkoumáno toliko usnesení o uložení pořádkové pokuty.
K věci samé Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že dle §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí návrh na zahájení řízení obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností. Posuzovaná ústavní stížnost přitom obsahuje informace, jež lze s ohledem na obsah vyžádaného spisu Městského soudu v Praze považovat minimálně za zavádějící.
Tak tedy stěžovatel např. uvádí, že se soudy nezabývaly jeho podáním ze dne 26. 4. 2010 a že soud prvního stupně stěžovatele nevyzval k doplnění daného podání. Ze spisu městského soudu se nicméně podává něco jiného, neboť usnesením č. j. 52 Cm 171/2003-74 ze dne 11. 5. 2010 městský soud stěžovatele vyzval, aby sdělil, zda podání ze dne 26. 4. 2010 je návrhem na odvolání z funkce likvidátora, a doložil své odstoupení z funkce předsedy předmětného družstva. Na tuto výzvu stěžovatel nikterak nezareagoval. To vše stěžovatel v ústavní stížnosti v rozporu se zákonem o Ústavním soudu opomíjí.
K samotné pokutě lze uvést následující. Stěžovatel je ve funkci již 14 let. Opakovaně byl soudem vyzýván ke sdělení stavu likvidace a opakovaně mu musely být ukládány stupňující se pokuty (ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo v pořadí již třetí), neboť na výzvy soudu řádně nereagoval a svou funkci odmítal vykonávat, ač jí nebyl zproštěn. Na výzvu soudu ze dne 13. 2. 2018, aby sdělil stav likvidace, toliko odvětil, že se má městský soud prvně zabývat návrhem třetí osoby (věřitele družstva) na stěžovatelovo zproštění funkce. Zde se nad rámec sluší poznamenat, že tento návrh byl jednak v době předmětné výzvy již vypořádán, jednak nejde o návrh, který by snad měl ve vztahu ke stěžovateli odkladné účinky v tom směru, že by jej zprošťoval jeho povinností. Rozhodně pak pouhá nevědomost o usnesení, kterým bylo o daném návrhu rozhodnuto, nezbavovala stěžovatele povinnosti řádně na výzvu soudu odpovědět.
Poté, co byl soudem informován o vyřízení návrhu třetí osoby, stěžovatel uznal za vhodné na výzvu soudu reagovat s tím, že "se snažil zjistit, zda a pokud ano kde, by se mohly nacházet listiny, na jejichž základě by bylo možné konat potřebné úkony", nicméně "v mezidobí se ... musel opakovaně podrobit chirurgickému zákroku a v této chvíli se nachází ve stavu pracovní neschopnosti, po které bude následovat rekonvalescence". Stěžovatel odpovídal soudu nejasně a neurčitě, své zdravotní problémy nadto nijak nedoložil (z jeho odpovědi ostatně nevyplývá, že by trvaly 14 let či alespoň po dobu od poslední pokuty), a pominout konečně nelze ani fakt, že ač dříve různými přípisy dával najevo, že likvidátora vykonávat nechce, zdravotní důvody neuváděl. Naopak uváděl velké pracovní vytížení, z čehož logicky plyne, že práci vykonávat mohl. Za těchto okolností opravdu nelze městskému soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, pokud stěžovateli pokutu uložil, na čemž nic nemění ani až v odvolání předložené lékařské zprávy.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu