ECLI:CZ:US:2019:1.US.662.19.1
sp. zn. I. ÚS 662/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Pavly Jungwirthové, zastoupené Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem, se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2018 č. j. 21 Cdo 3464/2018-271, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018 č. j. 62 Co 81/2018-245 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. prosince 2017 č. j. 14 C 68/2015-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. února 2019, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018 č. j. 62 Co 81/2018-245 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. prosince 2017 č. j. 14 C 68/2015-222. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručená jí čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále právo na "rovnost zbraní", jak vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované Základní škole X, o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí a o náhradu mzdy rozsudkem ze dne 14. prosince 2017 č. j. 14 C 68/2015-222 řízení částečně zastavil co do návrhu na zaplacení průměrné mzdy za měsíc leden 2015 (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že výpověď daná stěžovatelce dne 19. listopadu 2014 je neplatná (výrok II.), zamítl žalobu na uhrazení průměrné mzdy podle §69 odst. 1 zákoníku práce od 1. února 2015 do doby umožnění výkonu práce či platného skončení pracovního poměru (výrok III.) a stěžovatelku zavázal zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 187 696,80 Kč (výrok IV.). Ve věci rozhodoval v pořadí druhým rozsudkem.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2018 č. j. 62 Co 81/2018-245 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 28 991,60 Kč (výrok II.).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. prosince 2018 č. j. 21 Cdo 3464/2018-271 podané dovolání odmítl, neboť jednak neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat. Nejvyšší soud dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že obvodní soud v řízení zjevně stranil jejímu zaměstnavateli a porušil právo na "rovnost zbraní", když většinu stěžovatelkou navrhovaných důkazů pro údajnou nadbytečnost odmítl, účelově provedl účastnický výslech bývalé ředitelky žalované (účastnický výslech prováděl jako výslech svědka), ale odmítl provést účastnický výslech stěžovatelky. Rozhodnutí odvolacího soudu pak podle názoru stěžovatelky vyplývá z nesprávného právního posouzení věci a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatelka zpochybnila provedené důkazní řízení s tím, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací zjevně stranily žalované, porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a princip legitimního očekávání, jejich právní závěry jsou v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, když zjištěné skutečnosti oba soudy účelově nesprávně interpretovaly a některé důkazy záměrně opomíjely. Jejich rozhodnutí je pro stěžovatelku překvapivé. Tvrzení odvolacího soudu, že ani z jednotlivých kroků, které žalovaná vůči stěžovatelce v průběhu měsíců září až listopad 2014 prováděla, nelze účelovost výpovědi z pracovního poměru dovozovat, není opřeno o žádné důkazy. Stěžovatelka má za to, že namísto ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce měly soudy aplikovat ustanovení §69 zákoníku práce a ustanovení §8 občanského zákoníku, podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
7. Podle názoru stěžovatelky postupné kroky žalované směřovaly ke zbavení se stěžovatelky s tím, že stěžovatelka se nesmí dostat k údajům dokládajícím činnost Cook for life ve školní jídelně po dobu pracovní neschopnosti stěžovatelky. Kdyby oba soudy postupovaly objektivně a nestranně, musely by dojít ke stejným závěrům jako stěžovatelka, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce byla účelová, přičemž možný důvod výpovědi byl postupně (po konzultaci s právníkem) hledán, ač zbyl jen ten krajní, účelové zrušení funkce vedoucí školní jídelny. Stěžovatelka legitimně očekávala, že oba ve věci rozhodující soudy rozhodnou spravedlivě a nestranně, jak to vyplývá z Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a Listiny, a že zjistí na základě stěžovatelkou navrhovaných důkazů všechny důležité okolnosti, které by mohly objasnit skutečnost okolo zrušeného místa vedoucí školní jídelny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. I když stěžovatelka v ústavní stížnosti nenavrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí o posledním opravném prostředku popsala a také přiložila k ústavní stížnosti, tedy je označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
13. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
14. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se zabýval tím, zda je tu dáno platné rozhodnutí o organizační změně žalované, jakožto zaměstnavatelky a zda organizační změna byla přijata pouze z důvodu, aby mohlo dojít k rozvázání pracovního poměru se stěžovatelkou. V řízení bylo podle závěru učiněného soudem prvního stupně prokázáno, že u žalované v návaznosti na organizační změnu došlo k dlouhodobému snížení počtu zaměstnanců a pozice vedoucí školní jídelny byla skutečně zrušena, neboť veškeré pracovní úkoly této pozice byly rozděleny mezi ostatní zaměstnance, přičemž příčinná souvislost mezi nadbytečností stěžovatelky a rozhodnutím žalované o organizační změně byla dána. Soud dovodil, že výpověď daná žalovanou stěžovatelce ze dne 19. listopadu 2014 pro nadbytečnost ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce, byla stěžovatelce dána platně. Z tohoto důvodu nemohl být podle závěru učiněného soudem prvního stupně ani návrh stěžovatelky na přiznání náhrady mzdy plynoucí z neplatně rozvázaného pracovního poměru ve smyslu §69 zákoníku práce.
15. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. listopadu 2014 je platným právním jednáním žalované, když neshledal ani rozpor se základními zásadami pracovněprávních vztahů upravených zejména v §1a zákoníku práce ani s dobrými mravy.
16. Dovolací soud se pak zabýval otázkami přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. a přitom konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
18. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již dříve judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci ve věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
19. K porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka neměla na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost" při právním posouzení její věci. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
20. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
21. Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu