ECLI:CZ:US:2019:1.US.712.19.1
sp. zn. I. ÚS 712/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele Agrodružstvo v Bykoši, družstvo, se sídlem Bykoš 10, zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 26 Cdo 2335/2017-376, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2016 č. j. 24 Co 186/2016-313, rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. prosince 2015 č. j. 13 C 46/2011-265 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2014 č. j. 24 Co 433/2013-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. února 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Na základě žaloby podané žalobkyní Naděždou Tomiškovou o vydání věcí, eventuálně o zaplacení částky 439 452 Kč, Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 24. dubna 2013 č. j. 13 C 46/2011-93 zamítl výrokem I. žalobu žalobkyně s požadavkem, aby stěžovatel byl povinen vydat žalobkyni živý inventář v hodnotě 167 600 Kč, zásoby v hodnotě 17 604 Kč, nedokončenou výrobu v hodnotě 4 248 Kč a mrtvý inventář v hodnotě 250 000 Kč. Výrokem II. pak zamítl žalobu žalobkyně s požadavkem, aby stěžovatel byl povinen jí zaplatit 439 452 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. rozhodl o tom, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
3. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podali jak žalobkyně, tak i stěžovatel, tento výlučně jen do výroku o nákladech řízení mezi účastníky. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. května 2014 č. j. 24 Co 433/2013-182 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Žalobkyně totiž navrhla rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušit a řízení zastavit v návaznosti na to, že obsahem svého odvolání učinila částečné zpětvzetí žaloby (pokud jde o její požadavek na vydání věcí).
4. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 9. prosince 2015 č. j. 13 C 46/2011-265 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 439 452 Kč s 7,75% úrokem z prodlení ročně od 1. března 2012 do zaplacení (výrok I.) a dále uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 244 467 Kč (výrok II.).
5. Na základě odvolání podaného stěžovatelem, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. července 2016 č. j. 24 Co 186/2016-313 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že výše nákladů řízení činí 188 734 Kč (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 25 960 Kč (výrok III.).
6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 26 Cdo 2335/2017-376 podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v roce 1995 mu žalobkyně pronajala nájemní smlouvou nemovité věci v katastrálním území Korno a zároveň další majetek získaný jako restituční náhradu. Nájemní vztah skončil ke dni 6. října 2010 a žalobkyně tvrdila, že pokud od ní stěžovatel převzal na základě eventuálně neplatné nájemní smlouvy plnění v hodnotě 439 452 Kč, bezdůvodně se na její úkor v této hodnotě obohatil a obohacení by jí proto měl vydat. Stěžovatel navrhl žalobu zamítnout, a to zejména z důvodu, že rozporuje, že by mu žalobkyně jakékoliv věci předala a vyloučil, že by se na úkor žalobkyně vůbec mohl obohatit. Zároveň nájemní smlouvu ze dne 6. října 1995 považoval za neplatnou, neboť podle jeho názoru touto smlouvou nebyl předmět nájmu dostatečně určen a nestalo se tak ani s přihlédnutím k příloze z roku 1999.
8. Stěžovatel namítal, že obecné soudy postupovaly ve věci nesprávně, konkrétně že rozhodly o nároku žalobkyně způsobem, který žalobkyně v rámci svého podání - žaloby - nežádala, ani nenavrhovala; postupovaly v rozporu s v rozhodné době platnými a účinnými právními předpisy týkajícími se zákonem vyžadované formy (písemnosti) právních jednání, jakož i předpisů a jejich ustanovení, která upravují zákonem předvídané (platné) jednání právnické osoby (resp. jednání za tuto - zastupování této); extenzívním až excesivním způsobem uplatnily volní úvahu soudu ve vztahu k ve věci zásadní skutečnosti - posouzení platnosti právního jednání - písemně uzavřené nájemní smlouvě, kterou posoudily jakožto ústní trojstrannou nepojmenovanou smlouvu; nebylo respektováno (minimálně ze strany Nejvyššího soudu) právo stěžovatele na řádné vypořádání se soudu ve svém rozhodnutí s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil ve svých podáních (zejména dovolání); nepostupovaly v souladu se zásadou rovnosti stran a v souladu se zásadami spravedlivého procesu, když se nezabývaly řadou vznesených námitek či argumentů stěžovatele a v odůvodnění napadených rozhodnutí se s nimi nijak nevypořádaly; právní hodnocení skutkových závěrů soudů nižších instancí považoval dovolací soud za skutkové závěry a odmítl se zabývat vznesenými námitkami ohledně právního posouzení věci a v neposlední řadě stěžovateli bylo soudy všech stupňů přičítáno jednání, ke kterému zjevně došlo před tím, než byl založen a vznikl, aniž by bylo jakkoli odůvodněno případné právní nástupnictví stěžovatele ve vztahu k takovým jednáním.
9. Stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení a vyjádřil nesouhlas s právním hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy s ohledem na aplikaci §37 odst. 1 a §39 občanského zákoníku a s nesprávným právním posouzením věci. Nesouhlasil s tím, že obecné soudy bez jakékoliv relevantní právní argumentace nepřihlédly k ustanovení §524 a §531 občanského zákoníku, resp. tyto neaplikovaly. Stěžovatel zpochybnil i závěry obecných soudů o jím vznesené námitce promlčení. Právní závěry soudů postrádají podle tvrzení stěžovatele vnitřní konzistenci a logiku, když na jedné straně konstatují, že nárok žalobkyně měl být na základě dohody vypořádán majetkem povinné osoby (tedy nikoliv v penězích), na druhé straně dovozují, že transformační nároky žalobkyně měl následně vypořádat stěžovatel v penězích. S argumentací vznesenou stěžovatelem ani se zjištěným skutkovým stavem v návaznosti na právní aspekty se podle názoru stěžovatele soudy ve svých rozhodnutích nijak nevyrovnaly. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za nepředvídatelná.
10. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že podané dovolání odmítl, přestože napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy za tyto považuje zejména otázku posouzení nároků žalobkyně z nájemní smlouvy ze dne 6. října 1995 s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2007 sp. zn. I. ÚS 769/06 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2002 sp. zn. 29 Odo 232/2002. Rovněž odkázal, ve vztahu k jeho námitce na odepření práva na soudní ochranu, na nález Ústavního soudu ze dne 2. října 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud nedostál ani minimálním požadavkům na stručné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §243f odst. 3 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 26 Cdo 2335/2017-376, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2016 č. j. 24 Co 186/2016-313 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. prosince 2015 č. j. 13 C 46/2011-265 ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Pokud stěžovatel navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2014 č. j. 24 Co 433/2013-182, jedná se o rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.) a dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2014 č. j. 24 Co 433/2013-182 nepřípustná, neboť v daném případě nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3). Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
15. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
16. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
17. Soud prvního stupně, který považoval žalobkyni za osobu oprávněnou ve smyslu restitučních předpisů, dovodil, že svůj nárok uplatnila řádně a včas, nepochyboval o výši uplatněného nároku a za osobu, která je povinná její nárok vypořádat, považoval s ohledem na uzavřené smluvní vztahy stěžovatele. Pokud pak svědek Ladislav Hekel uváděl, že při vypořádání restitučního nároku žalobkyně stěžovatelem po skončení jejich smluvního vztahu se předpokládalo, že od případného vyrovnání bude odečteno plnění, které stěžovatel po dobu užívání jejího majetku žalobkyni poskytl, soud k ničemu takovému nepřikročil. Neučinil tak proto, že stěžovatel žádnou kompenzační námitku v průběhu celého řízení nevznesl a soud tedy nemohl k případnému plnění, které eventuálně stěžovatel v minulosti žalobkyni poskytl, přihlédnout.
18. Odvolací soud shledal vyhovující výrok soudu prvního stupně věcně správným, proto jej podle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se podrobně zabýval námitkami vznesenými stěžovatelem, zejména návrhy stěžovatele na další dokazování, námitkou promlčení nároku, vyhodnocením uzavřené nájemní smlouvy, otázkou právního postavení žalobkyně, jako oprávněné osoby, doložením převzetí majetku družstvem a dovodil, že pokud nárok na vypořádání majetkového podílu z transformace vznikl žalobkyni přímo ze zákona, jeho výše se pak neurčuje dohodou, ale vyplývá ze zákona a z transformačního projektu. Vzhledem k tomuto závěru bylo podle názoru odvolacího soudu nadbytečné posuzovat vztah účastníků jako vztah z bezdůvodného obohacení. Stejně tak se odvolací soud zabýval odkazem stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 769/06, kdy podrobně stěžovateli vysvětlil, že v posuzované věci je skutková i právní situace jiná, protože žalobkyně právě v důsledku naplnění poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu v průběhu řízení dovoleným způsobem z hlediska procesních předpisů doplnila svá tvrzení a především pak důkazy k otázce možnosti posouzení skutečné vůle jednajících stran při uzavírání smlouvy, což umožnilo odvolacímu soudu dovodit skutkové i právní závěry.
19. Dovolací soud se pak zabýval otázkami přípustnosti dovolání, přičemž mimo jiné konstatoval, že otázka výkladu smluv podle §35 občanského zákoníku je v právní teorii i v soudní praxi ustálená, když přednost má výklad upřednostňující platnost smlouvy, neboť opačný závěr by byl rozporu s principy právního státu. Přípustnost dovolání nezakládala ani námitka stěžovatele, že se odvolací soud nesprávně a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2002 sp. zn. 29 Cdo 232/2002 vypořádal s jeho námitkou promlčení. Samotné hodnocení důkazů opírající se zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., pak podle závěru učiněného dovolacím soudem, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Jen pro úplnost dovolací soud uvedl, že skutková zjištění nevykazovala jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily.
20. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
21. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již dříve judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci ve věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
22. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96).
23. K porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
24. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení ze dne 31. října 2017 sp. zn. IV. ÚS 2389/17).
25. Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
26. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2014 č. j. 24 Co 433/2013-182 odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a ve zbývající části ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu