ECLI:CZ:US:2019:2.US.1094.19.1
sp. zn. II. ÚS 1094/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky, AURES Holdings a.s., se sídlem Praha 8, Dopraváků 874/15, zastoupeného Mgr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Veselí 938/17proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019 č. j. 21 Cdo 4234/2018-374, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018 č. j. 23 Co 51/2014-345 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 2444/2017-312, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 90 a 95 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu dovolání stěžovatelky, které si vyžádal, zjistil, že zaměstnanec právního předchůdce stěžovatelky (dále jen "žalobce") se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ domáhal, aby mu stěžovatelka (resp. její právní předchůdce AAA AUTO a. s., IČO 26699648) zaplatila náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč a aby mu platila "doživotní rentu ve výši 27 763 Kč měsíčně" počínaje dnem 1. 11. 2011. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že stěžovatelka, u níž na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2004 a jejích dodatků pracuje jako "asistent výkupčího", se snažila žalobce obvinit z "nezákonného jednání výkupu vozidla" od zákaznice, avšak tuto skutečnost se nepodařilo prokázat, a že proto docházelo ze strany stěžovatelky k "šikanoznímu jednání" vůči žalobci s cílem jej donutit k podání výpovědi z pracovního poměru, na žalobce byl vyvinut nátlak s cílem donutit jej podepsat dohodu o narovnání týkající se uvedeného vozidla a nahradit stěžovatelce škodu, a že toto jednání zaměstnavatele a jeho zaměstnanců v žalobci vyvolalo silné deprese. Po ukončení roční pracovní neschopnosti "byla snaha" žalobci přidělovat práci, která neodpovídala jeho pracovnímu zařazení podle pracovní smlouvy (zametání dvora provozovny). Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 2444/2017-312 dal žalobci zapravdu, což se pak odrazilo v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl pro vady, neboť dovolání stěžovatelky neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že tvrzení žalobce v průběhu soudního řízení byla nekonzistentní a účelová. Žalobce totiž na jedné straně vyzýval stěžovatelku, aby s ním rozvázala pracovní poměr, ale následně, po té, kdy s ním byl pracovní poměr okamžitě ukončen, v rámci řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru trval na tom, že hodlá v pracovním poměru se stěžovatelkou i nadále pokračovat, avšak po dobu, kdy tak mohl učinit, tedy po skončení pracovní neschopnosti se na pracoviště bez omluvy nedostavil a v pracovním poměru nepokračoval. Stěžovatelka dále bez bližšího rozvedení vyjádřila vážné pochybnosti o spravedlivosti řízení a v napadených rozhodnutích (zejména tedy v rozhodnutí odvolacího soudu) spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv a to takovým způsobem, který ve svých dřívějších nálezech Ústavní soud již označil za porušení práva na spravedlivý proces.
4. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti nijak nezabývá tím, že její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítnul stěžovatelčino dovolání jako vadné, neboť podle Nejvyššího soudu neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tudíž nesplňovalo jednu z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy měly jinak zhodnotit její odpovědnost za způsobenou újmu žalobce. Tato argumentace se týká toho, jak mělo být rozhodováno o meritu věci. Nejvyšší soud se ovšem nemohl meritem věci zabývat, zkoumal pouze, zda dovolání splňuje zákonné náležitosti. Stěžovatelka neuvedla ve své ústavní stížnosti žádný argument, kterým by zpochybnil závěr Nejvyššího soudu, že dovolání trpí neodstranitelnými vadami.
7. Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, ustanovení "§241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". Ústavní soud posoudil stěžovatelčino dovolání a odůvodnění odmítavého usnesení Nejvyššího soudu a v postupu soudu neshledal pochybení ústavně právní relevance. Ústavní stížnost je tedy v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní stížnost dále směřuje i proti rozhodnutí krajského soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jak Ústavní soud uvedl v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61, "[j]estliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb." Protože stěžovatelka v projednávané věci podala dovolání, které neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a její dovolání tak bylo odmítnuto pro vady, stěžovatelka nevyčerpala efektivně prostředek k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tedy v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu nepřípustná. Námitkami týkajícími se věci samé se tudíž Ústavní soud nemůže zabývat.
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje i se závěry Nejvyššího soudu, vyjádřenými v jeho usnesení ze dne 26. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 2444/2017-312 a dokonce navrhuje i jeho zrušení. S ohledem na to, že se nejedná o poslední rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci a nad to je to rozhodnutí derogační, je i v této části ústavní stížnost nepřípustná.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení krajského soudu jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu