ECLI:CZ:US:2019:2.US.1132.19.1
sp. zn. II. ÚS 1132/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti společnosti HTL International s. r. o. v likvidaci, sídlem Třeboň 143/II, Třeboň, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem, sídlem V Jámě 1371/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2019, č. j. 30 Cdo 3035/2018-231, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 62 Co 264/2017-148, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. května 2017, č. j. 27 C 176/2015-110, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. V letech 2005 až 2012 vedla stěžovatelka soudní řízení proti jiné obchodní společnosti o zaplacení kupní ceny z kupní smlouvy. V první soudní instanci stěžovatelka uspěla, odvolací i dovolací soud však vyhověly protistraně. U Nejvyššího soudu byl předmětný spor veden pod sp. zn. 23 Cdo 333/2012 a skončil zamítavým rozsudkem.
2. Stěžovatelka nenapadla rozsudek Nejvyššího soudu ústavní stížností, nýbrž se rovnou domáhala náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Dle tvrzení stěžovatelky měla být škoda způsobena nesprávným úředním postupem při činnosti soudů v předchozích soudních řízeních, především při činnosti Nejvyššího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 23 Cdo 333/2012. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že se nemůže jednat o nesprávný úřední postup. Vše to, co stěžovatelka namítá, se totiž promítlo do rozsudků odvolacího a dovolacího soudu. Mohla by tedy žádat o náhradu škody pouze z titulu nezákonného rozhodnutí, v takovém případě by však muselo být předmětné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, k čemuž v projednávaném případě nedošlo.
3. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud"). Ten s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že sice není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, avšak pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Ze zásady presumpce správnosti rozhodnutí navíc plyne, že soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno. K námitce stěžovatelky, že obvodní soud při svém rozhodnutí nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2159/11, odvolací soud uvedl, že vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem tamní věci se uvedený nález vymyká ustáleným závěrům, z nichž vychází judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Odvolací soud z těchto důvodů nevyhověl odvolání stěžovatelky a potvrdil zamítavé rozhodnutí obvodního soudu.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opět opřela především o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2159/11. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že i rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nebylo formálně prohlášeno za nezákonné, může být důvodem pro náhradu škody ze strany státu. Dovolací soud však uvedl, že v citované věci šlo o specifické skutkové okolnosti, a proto závěry citovaného nálezu Ústavního soudu nejsou způsobilé k zobecnění. Dovolání stěžovatelky proto odmítl jako nepřípustné.
II. Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení
5. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, neboť má za to, že hrubě zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces, práva na náhradu škody a práva na vlastnictví, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1, odst. 3 a 4 ve spojení s čl. 4 odst. 2 a 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatelka obecným soudům především vytýká, že opakovaně trvaly na názoru, že k úspěšnému uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb. je nezbytné, aby bylo napadeno rozhodnutí, které bylo pro svou nezákonnost zrušeno nebo změněno. Dle stěžovatelky nelze tuto podmínku aplikovat v případě, že důvodem vzniku škody je postup Nejvyššího soudu, proti jehož rozhodnutí není možný opravný prostředek, takže jeho zrušení či změny nelze dosáhnout jinak než zásahem Ústavního soudu. Obecné soudy se dle stěžovatelky nedostatečně zabývaly její námitkou, že možnost přezkoumat zákonnost takového rozhodnutí Nejvyššího soudu by měl mít právě soud, který následně rozhoduje v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka dále uvedla řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny a poukázala na to, že obecné soudy nesmějí interpretovat a aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. způsobem, jenž odpovědnost státu de facto vylučuje. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud obecné soudy trvaly na tom, že v předmětné věci bylo možné namítat pouze nezákonné rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoliv však nesprávný úřední postup, vystavily ji situaci, která je dle judikatury Ústavního soudu protiústavní. Závěrem stěžovatelka označuje postup Nejvyššího soudu za přepjatě formalistický, neboť tento se v napadeném rozhodnutí nezabýval námitkami uvedenými v dovolání, nezohlednil specifičnost případu a ani správně nezohlednil ústavněprávní rovinu věci. Z důvodu tvrzeného porušení ústavně garantovaných práv proto stěžovatelka navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil všechna v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
7. Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud si zároveň vyžádal soudní spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 176/2015.
8. Městský soud v Praze ve vztahu k opakované argumentaci stěžovatelky nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2159/11 poukázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se s touto námitkou vypořádal. Nejvyšší soud ve svém vyjádření upozornil na to, že stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu ústavní stížnost, která se podstatně shoduje s textem podaného dovolání. To bylo Nejvyšším soudem posouzeno jako nepřípustné s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Stát nemůže odpovídat současně na tomtéž základě z titulu obou forem své škodní odpovědnosti; v případě, že je ve věci vydáno rozhodnutí, konzumuje i námitky možného nesprávného úředního postupu, které se tak musejí stát součástí námitek proti rozhodnutí, kterým zásah státu vyvrcholil. V řízení o náhradě škody vedeném dle zákona č. 82/1998 Sb. obecné soudy nepřezkoumávají správnost dříve vydaných rozhodnutí. Nejvyšší soud respektuje judikaturu Ústavního soudu o materiálním chápání požadavku na to, aby bylo nezákonné rozhodnutí "zrušeno"; v projednávané věci však o věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů nevznikly jakékoliv pochybnosti objektivní povahy. Jejich údajnou nezákonnost stěžovatelka toliko tvrdila, přičemž vycházela ze svého ryze subjektivního pohledu. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Tento princip se projevuje i jako princip presumpce správnosti aktů veřejné moci a pro účely občanského soudního řízení je ukotven též v §159a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozhodnutí závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Závaznost soudních rozhodnutí vyplývá i z judikatury Ústavního soudu a nelze souhlasit se stěžovatelkou, jejíž argumentace by ad absurdum vedla k tomu, že by každé konečné soudní rozhodnutí bylo opět přezkoumáváno v kompenzačním řízení. Nejvyšší soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí v té části, kde vysvětlil, proč na danou věc nešlo aplikovat závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2159/11. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že stěžovatelka v podané žalobě uvedla řadu vad řízení vedeného pod sp. zn. 23 Cdo 333/2012, což prokazuje, že stěžovatelce zjevně nic nebránilo podat proti předmětnému rozhodnutí ústavní stížnost a uplatnit tyto domnělé vady v řízení před Ústavním soudem. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud stížnost odmítl, případně zamítl.
9. Vyjádření účastníků řízení byla zaslána k replice stěžovatelce. Ta opět vyjádřila nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu a zopakovala argumenty přednesené již v předchozích podáních, včetně odkazu na nález sp. zn. II. ÚS 2159/11. Výtku Nejvyššího soudu ohledně nepodání ústavní stížnosti považuje stěžovatelka za neoprávněnou, neboť v kompenzačním řízení byla možnost se s otázkou škody vypořádat vzhledem ke zjevným pochybením, aniž by se muselo čekat na zrušovací rozhodnutí Ústavního soudu. Namísto toho, aby se obecné soudy zabývaly tím, zda skutečně došlo k pochybení a vzniku škody, však postupovaly formalistickým přístupem, který jde proti všem zásadám plynoucím z judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelka nerozporuje důležitost principu dobré víry ve správnost aktů veřejné moci a ochrany dobré víry, kterých se dovolává Nejvyšší soud. Právě v této dobré víře stěžovatelka postupovala, když spoléhala na to, že původní rozsudek v její prospěch bude zohledněn v dalších soudních řízeních a že jejich závaznost bude respektována. Dle stěžovatelky představuje tento případ příležitost, aby Ústavní soud vyjasnil, zda existuje cesta, jak pro nejzávažnější případy porušení práva nejvyššími soudy využít cesty ústavně konformní interpretace k naplnění požadavků pro odpovědnost státu za škodu, aniž by se zároveň z ústavních stížností stal další opravný prostředek, kterého by museli jednotlivci obligatorně využívat pro úspěch v následujícím kompenzačním řízení. Tuto cestu lze najít prostřednictvím ústavně konformního výkladu podústavního práva, což stěžovatelka spatřuje jako nejvhodnější. Zároveň však upozorňuje na možnost, že v případě potřeby může senát Ústavního soudu podat plénu návrh na zrušení §8 zákona č. 82/1998 Sb., pokud jde o Nejvyšší soud.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka ve svých podáních pouze opakuje tvrzení z předchozích řízení a nabízí polemiku se závěry obecných soudů ve vztahu k interpretaci zákona č. 82/1998 Sb. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud však ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů, zatímco ústavní stížnost jako prostředek ochrany základních práv a svobod má pouze subsidiární charakter.
12. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za újmu způsobenou výkonem veřejné moci neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, pokud se jejich postup ukáže jako mylný a zasáhne do základních práv jednotlivce. Stát totiž nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423), sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567) či sp. zn. III. ÚS 732/11 ze dne 19. 1. 2012 (N 17/64 SbNU 171)].
13. V souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podrobnosti a podmínky pro uplatnění tohoto základního práva zákon č. 82/1998 Sb. Ústavní soud plně respektuje pravomoc obecných soudů zhodnotit, zda existují podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373), bod 25; nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581), bod 22; nález sp. zn. II. ÚS 3625/17 ze dne 8. 10. 2018, bod 19]. Zároveň však obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na ústavní původ a zakotvení nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací tohoto zákona nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205); nález sp. zn. II. ÚS 1534/18 ze dne 13. 6. 2019].
14. Ačkoliv je stěžovatelka přesvědčena, že v jejím případě došlo k protiústavnímu omezení práva na náhradu škody, Ústavní soud nemůže jejím námitkám přisvědčit. Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit zpravidla pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Citované ustanovení určuje procesní meze, v nichž je možno realizovat přezkum aktů, jejichž nezákonnost je namítána, a to tak, že tento přezkum koncentruje do řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích, jehož výsledkem je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
15. Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se neuplatní pouze ve specifických případech, pokud by se požadavek na zrušení nezákonného rozhodnutí jevil jako nepřiměřeně formalistický a pokud by fakticky vylučoval odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 155/54 SbNU 17), či stěžovatelkou opakovaně citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 2159/11 ze dne 23. 2. 2012 (N 39/64 SbNU 455). Postup, spočívající v prominutí výše uvedené podmínky, bude namístě zejména tam, kde vznikají procesní vztahy a situace, na něž zákon č. 82/1998 Sb. nepamatuje, čemuž je nutno přizpůsobit i výklad předmětného ustanovení. Příkladem budiž případ řešený v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2159/11. Tehdejší stěžovatelé v dovolacím řízení uspěli, neboť dovolatelem byla protistrana a dovolání bylo odmítnuto. Škoda jim však vznikla tím, že jim Nejvyšší soud nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení, protože při projednávání dovolání neměl k dispozici potřebnou listinu. Důvod pro nenapadení rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností spočíval v daném případě v tom, že toto rozhodnutí bylo v daný moment s ohledem na obsah spisu správné, neboť předmětná listina ve spisu skutečně založena nebyla. V následném kompenzačním řízení však bylo prokázáno, že stěžovatelé danou listinu odeslali prvostupňovému soudu, jenž ji přeposlal soudu dovolacímu. Pochybení dovolacího soudu tedy bylo součástí zjištěného skutkového stavu, jenž v kompenzačním řízení nikdo nezpochybnil. Za těchto specifických okolností Ústavní soud konstatoval, že škoda stěžovatelům vznikla evidentně v důsledku nezákonného rozhodnutí, přičemž proti takovému rozhodnutí neexistoval opravný prostředek, neboť Ústavní soud by v dané specifické procesní situaci nemohl předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumat.
16. Nyní projednávaný případ se však od výše citovaného nálezu liší v několika důležitých ohledech. V citovaném nálezu spočívalo pochybení Nejvyššího soudu ve specifických skutkových okolnostech; v nynějším případě má pochybení spočívat ve stěžovatelkou tvrzeném nesprávném právním posouzení věci. V citovaném nálezu by předmětné pochybení vůbec nemohlo být předmětem ústavního přezkumu, neboť šlo o nákladový výrok a o specifické skutkové okolnosti, jež vedly k jeho nesprávnosti; v nynějším případě však stěžovatelka namítá řadu pochybení Nejvyššího soudu, jež by naopak byly důvodem k podání ústavní stížnosti (nerespektování závazné judikatury, nepřípustná libovůle v aplikaci judikátů, nepředvídatelnost rozhodnutí, nedostatečné odůvodnění, nezabývání se námitkami uvedenými v dovolání ani vytýkanými vadami předcházejícího řízení, či nezohlednění ústavněprávní roviny věci). V citovaném nálezu by proto bylo neúčelné vyžadovat od stěžovatelů zcela formální podání ústavní stížnosti; v nynější věci však ústavní stížnost představovala zcela logický krok, jenž se v dané procesní situaci nabízel a jenž byl zároveň nutnou podmínkou pro případné další uplatňování práv v režimu zákona č. 82/1998 Sb.
17. V projednávané věci tedy dle Ústavního soudu nenastala specifická situace, jež by odůvodňovala zcela výjimečný postup obecných soudů v kompenzačním řízení. Naopak, v případě stěžovatelky soudy zcela správně trvaly na podmínce stanovené v §8 zákona č. 82/1998 Sb., tedy na předchozím zrušení či změně napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatelka nesouhlasila s právními závěry obecných soudů v předchozím soudním řízení, měla k dispozici ústavní stížnost jako prostředek nápravy proti rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní soud nemá za to, že by takto nastavené meze odpovědnosti státu vyprazdňovaly obsah příslušného ústavně zaručeného práva. Vždy musí totiž existovat konečná hranice, kdy již přezkum zákonnosti aktů není možný, resp. kdy již nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu způsobenou těmito akty. Výklad zastávaný stěžovatelkou považuje Ústavní soud naopak za zcela neudržitelný. Vedl by totiž k tomu, že by obecné soudy rozhodující o nároku dle zákona č. 82/1998 Sb. musely v rozporu se svou pravomocí přezkoumávat předchozí rozhodnutí soudů, včetně rozhodnutí soudů vyšších stupňů, zda skutečně netrpí vytýkaným deficitem. Fakticky by tak docházelo k řetězení soudního přezkumu ve stejné věci. Každá již pravomocně uzavřená věc by mohla být znovu a znovu otevírána, a to na základě tvrzení o nezákonnosti (protiústavnosti) původních rozhodnutí. Tímto způsobem by však byla nepřípustně nahrazována pasivita účastníka řízení ve fázi vydání tvrzeně nezákonného rozhodnutí, což odporuje zásadě vigilantibus iura scripta sunt. Pro natolik extenzivní pojetí odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím Ústavní soud nenachází žádný rozumný důvod. Ani ochrana ústavně zaručeného práva, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny, nemůže být bezbřehá, resp. nemůže stát nad jinými ústavně chráněnými hodnotami. Jedním ze základních principů právního státu je totiž princip právní jistoty, jenž se projevuje mimo jiné v zásadě nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí jakožto jedné ze stránek tzv. materiální právní moci.
18. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedenými úvahami a v mezích zákona č. 82/1998 Sb. a čl. 36 odst. 3 Listiny, a že jejich právnímu posouzení věci tudíž není co vytknout. Totéž platí i z hlediska nároků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, kdy Ústavní soud shledal, že se obecné soudy veškerými argumenty stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jejího nároku, logicky a srozumitelně zdůvodnily.
19. Co se týče upozornění stěžovatelky na možnost předložit věc plénu s návrhem na zrušení §8 zákona č. 82/1998 Sb., pokud jde o Nejvyšší soud, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka s ústavní stížností nespojila návrh dle §74 a senát neshledal důvod tak učinit dle §78 zákona o Ústavním soudu, neboť požadavek plynoucí z předmětného ustanovení považuje s ohledem na výše uvedené argumenty za ústavně konformní.
20. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu