ECLI:CZ:US:2019:2.US.1183.19.1
sp. zn. II. ÚS 1183/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Lukeše, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 5 Afs 276/2017-67, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 45 Af 18/2015-88, a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 25. 8. 2015, č. j. 27104/15/5300-22442-711492, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 25. 8. 2015, č. j. 27104/15/5300-22442-711492. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a byla potvrzena rozhodnutí (dodatečné platební výměry) Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 22. 1. 2015. Podstata celé věci spočívá především v posouzení otázky okamžiku zahájení daňové kontroly podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), což souvisí s přerušením běhu tříleté prekluzivní lhůty k vyměření daně v intencích ustanovení §148 odst. 3 daňového řádu.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Krajský soud nevyhověl žalobním námitkám stěžovatele, že daňová kontrola byla vůči němu zahájena až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně z přidané hodnoty za měsíce srpen a září 2011(eventuálně pouze za měsíc srpen 2011), a to v postupu podle ustanovení §87 odst. 2 daňového řádu. Krajský soud naproti tomu dospěl k závěru, že daňová kontrola byla zahájena podle ustanovení §87 odst. 1 daňového řádu již ústním jednáním dne 24. 9. 2014, tedy ještě před uplynutím zmíněné prekluzivní lhůty, o čemž byl sepsán protokol. Ve vztahu k okolnosti, že dne 19. 9. 2014 správce daně telefonicky informoval stěžovatele o zahájení daňové kontroly (a v průběhu telefonátu s ním sjednal schůzku na 24. 9. 2014) a současně jej vyzval k zahájení daňové kontroly (výzvou doručenou dne 23. 9. 2014) podle ustanovení §87 odst. 2 daňového řádu, krajský soud uvedl, že "správce daně sice pochybil, když před zahájením daňové kontroly postupoval zároveň nejen podle §87 odst. 1, ale také podle §87 odst. 2 daňového řádu, jeho pochybení však nemělo za následek nezákonnost zahájení a provádění daňové kontroly, neboť s výzvou podle §87 odst. 2 daňového řádu nespojoval žádné negativní právní následky, nevynucoval ji a naopak dále postupoval v souladu s §87 odst. 1 daňového řádu."
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl, když potvrdil závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud poznamenal, že kasační námitky se podstatě shodují s námitkami žalobními, s nimiž se krajský soud podrobně vypořádal. Kasační soud na závěry krajského soudu v plném rozsahu odkázal.
6. Stěžovatel předkládá obdobné námitky i nyní v ústavní stížnosti, přičemž je obecně spojuje se shora citovanými ustanoveními ústavního pořádku, když nadále setrvává na stanovisku, že postup orgánů finanční správy, aprobovaný obecnými soudy, byl excesivní, nezákonný a v konečném důsledku protiústavní. Je toho názoru, že "snaha správce daně započít řízení "za každou cenu", a to i za použití nezákonných procesních úkonů, je jednoznačně svévolným počínáním a je porušením základních práv stěžovatele". Uvádí, že správce daně jej uvedl nezákonným postupem v omyl a především jej neinformoval, že výzva byla vydána nezákonně a že s ní nebude spojovat žádné následky. Správci daně dále vytýká, že na něj vyvinul nezákonný nátlak, pod jehož tíží se stěžovatel dostavil na shora zmíněnou schůzku uskutečněnou dne 24. 9. 2014. Stěžovatel opakuje argument, že telefonát ze dne 19. 4. 2014 proběhl mezi správcem daně a otcem stěžovatele, jenž však v daném případě nevystupoval jako daňový subjekt.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, krajského soudu (a ani správních orgánů) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při rozhodování o dodatečných platebních výměrech. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení jak ze strany obecných soudů, tak ze strany správních orgánů, konkrétně již Odvolacího finančního ředitelství. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
11. Za této situace Ústavní soud toliko stručně odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu (srov. bod 22 rozsudku), který uznal, obdobně jako krajský soud a orgány finanční správy, že "správce daně pochybil, pokud současně stěžovateli zaslal výzvu dle §87 odst. 2 daňového řádu, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že nebude možné zahájit daňovou kontrolu dle §87 odst. 1 daňového řádu, nicméně je nutné přihlédnout k tomu, že správce daně výzvě dle §87 odst. 2 daňového řádu nepřisuzoval žádné právní následky [...] toto pochybení správce daně tedy nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, a proto není namístě napadený rozsudek ani rozhodnutí žalovaného zrušit." Jestliže obecné soudy dospěly odůvodněně k závěru, že postup orgánů finanční správy neměl vliv ani na zákonnost rozhodnutí, tím spíše (argumentem a minori ad maius) Ústavní soud nemůže shledat, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, resp. do shora uváděných ústavních principů.
12. Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly rovněž s námitkou týkající se telefonátu mezi správcem daně a stěžovatelem, o němž ostatně stěžovatel původně tvrdil, že se vůbec neuskutečnil (srov. bod 3 rozsudku krajského soudu). Jak uvedl Nejvyšší správní soud (bod 21 rozsudku): "S ohledem na to, že se stěžovatel dostavil ve sjednanou dobu a přinesl s sebou dokumenty, o nichž při telefonickém hovoru se správcem daně podle úředního záznamu ze dne 19. 9. 2014 hovořil, nemá ani NSS pochyb o tom, že uvedený telefonát skutečně proběhl." Na těchto závěrech obecných soudů nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu