ECLI:CZ:US:2019:2.US.1229.18.1
sp. zn. II. ÚS 1229/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Konečné, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 5907/2017-291 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2017 č. j. 13 Co 102/2016-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to vlastnické právo a právo na soudní ochranu podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a dále ústavní zásady právní jistoty a předvídatelnosti práva.
2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno k žalobě Okresního státního zastupitelství Brno-venkov o určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví nemovitostí uzavřené v roce 2001 mezi obcí H. a Zdeňkem Štefflem, zemřelým otcem stěžovatelky. Žaloba byla nejprve zamítnuta; rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně pak byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015 č. j. 30 Cdo 999/2015-167, podle nějž je státní zastupitelství legitimováno podle §42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, k podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy o převodu obecního nemovitého majetku, kterou za převádějící obec při absenci předchozího rozhodnutí zastupitelstva obce uzavřel starosta obce. Okresní soud Brno-venkov následně rozsudkem ze dne 18. 11. 2015 č. j. 28 C 192/2010-209 určil, že předmětná smlouva je neplatná, a to z důvodu nedodržení zákonného postupu při jejím uzavírání (převod nemovitostí nebyl projednán a schválen zastupitelstvem obce), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako odvolací soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve věci samé a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
3. Vedle otázky aktivní legitimace, posouzené prvním rozhodnutím Nejvyššího soudu, byla v řízení blíže řešena také otázka pasivně legitimovaných subjektů. Těmi podle soudů prvního i druhého stupně správně byly dotčená obec a stěžovatelka jako nástupkyně, neboť jediná dědička po zemřelém kupujícím. Obecné soudy nesouhlasily se stěžovatelkou, že by na straně žalované měly vystupovat také další osoby, které se před podáním žaloby staly vlastníky některých z nemovitostí, jichž se týkala ona neplatná smlouva, ale které je nabyly jinými nabývacími tituly.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s napadenými rozhodnutími. Za nesprávné a nezákonné považuje řešení otázky aktivní legitimace státního zastupitelství v daném případě a kritizuje navíc překvapivost a nepředvídatelnost posouzení této otázky v rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2015. Dále stěžovatelka rozporuje určení osob pasivně legitimovaných v řízení, majíc za to, že ve vztahu k určitým pozemkům, které byly za života jejího otce či později převedeny na jiné osoby, není dána její pasivní legitimace. Pokud přesto obecné soudy proti ní rozhodly i ohledně neplatnosti původní smlouvy v části týkající se pozemků, které před podáním žaloby nevlastnila, jedná se podle ní o neústavní postup, který je třeba napravit.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V posuzovaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Naopak podaná ústavní stížnost představuje především polemiku s právními názory obecných soudů a postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka se snaží Ústavní soud stavět do role odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů; Ústavní soud do nich zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance. V posuzovaném případě přitom napadená rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí krajského soudu, obsahují dostatečná odůvodnění, z nichž je zřejmé, jaká zjištění a právní posouzení soudy učinily. Všechny obecné soudy se podrobně zabývaly otázkou aktivní legitimace v daném případě a svůj výklad zákonných norem v tomto směru dostatečně, přesvědčivě a logicky zdůvodnily. Obecné soudy se rovněž náležitě věnovaly otázce pasivní legitimace v řízení, v tomto ohledu zejména krajský soud též podrobně a přesvědčivě vypořádal argumentaci stěžovatelky a osvětlil, proč je na straně žalované vedle dotčené obce jen stěžovatelka jako nástupkyně svého otce, nikoli další osoby. Z ústavněprávního pohledu nemá Ústavní soud napadeným rozhodnutím co vytknout.
9. Opodstatněná není ani kritika překvapivosti a nepředvídatelnosti prvního rozhodnutí a právních závěrů Nejvyššího soudu. Jak Ústavní soud ustáleně připomíná, změna judikatury nemůže být sama o sobě důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyly narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)]. Nic takového ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. V dané věci navíc Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z roku 2015 sice posoudil otázku aktivní legitimace státního zastupitelství jinak než nižší soudy, ovšem nikoli zcela odchylně od své předchozí judikatury, neboť dotčená otázka konkrétně v jeho judikatuře do té doby řešena nebyla. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud nespatřil v postupu obecných soudů, respektive Nejvyššího soudu žádné pochybení ústavní relevance.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani k vybočení z ústavněprávních požadavků na rozhodování obecných soudů. Podanou ústavní stížnost tudíž nezbylo než odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu