ECLI:CZ:US:2019:2.US.1282.19.1
sp. zn. II. ÚS 1282/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů M. D. a H. B. B. D., zastoupených Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 103/2018-240 ze dne 17. 1. 2019 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 0 P 224/2017-34 ze dne 16. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Nezletilá dcera stěžovatelů (dále jen "nezletilá") se opakovaně rozhodla opustit domov, sama vyhledala pomoc u orgánu sociálně-právní ochrany dětí a následně požádala o umístění do ústavní péče. Nezletilá uvedla, že je pro ni soužití se stěžovateli (rodiči) nesmírně psychicky zatěžující. Na základě předběžného opatření byla svěřena do péče dětského domova.
2. Okresní soud v České Lípě napadeným rozsudkem nařídil ústavní výchovu nezletilé "na dobu nejdéle 3 let" v dětském domově, kam byla nezletilá umístěna již na základě předběžného opatření, a dále rozhodl, že se stěžovatelům nestanovuje výživné na nezletilou. Okresní soud považoval za podstatné, že se nezletilá, jíž bylo v té době 15 let, opakovaně, a to i při svém slyšení před okresním soudem, vyjádřila tak, že si přeje zůstat v dětském domově a nechce se vrátit ke svým rodičům, i kdyby se otec odstěhoval ze společné domácnosti. Nezletilá nezná ani přesné místo pobytu rodičů v cizině. Podle okresního soudu se nezletilá "bojí [...] především svého otce, k matce a sourozencům má dobrý vztah, ale od matky nemůže očekávat zastání, matka hájí stanovisko svého manžela". Pro umístění nezletilé do ústavní péče se vyjádřil i kolizní opatrovník a Okresní státní zastupitelství v České Lípě. Podle okresního soudu je výchova nezletilé, "zejména po stránce jejího duševního stavu", vážně ohrožena a rodiče nejsou schopni uspokojivým způsobem zajistit výchovu nezletilé. Okresní soud shledal, že není možné umístit nezletilou do náhradní péče prarodičů, neboť ti se "do věci nechtějí vměšovat". Z těchto důvodů rozhodl o nařízení ústavní péče. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolání.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu o nařízení ústavní výchovy, upravil však dobu jejího trvání do X.X.XXXX, kdy se dcera stěžovatelů stane zletilou. Krajský soud dále stanovil stěžovateli povinnost platit na výživném pro nezletilou 100 EUR měsíčně. Krajský soud doplnil dokazování mimo jiné o znalecký posudek z trestního řízení vedeného proti stěžovateli, a to jako listinný důkaz, přičemž závěry tohoto posudku jsou v souladu s odborným vyjádřením. Krajský soud dospěl k závěru, že výchova nezletilé, její duševní stav a řádný vývoj byly dlouhodobě a vážně narušeny, jelikož "v důsledku výchovného přístupu otce, se kterým byla matka ztotožněna, u nezletilé došlo k projevům syndromu týraného dítěte". Krajský soud vyslechl nezletilou, která potvrdila, že je v dětském domově velmi spokojená a nechce se vrátit k rodičům. Podle krajského soudu byl tento názor nezletilé zcela konzistentní a má velkou váhu nejen s ohledem na to, že v době odvolacího řízení bylo nezletilé téměř 17 let, ale i s přihlédnutím k tomu, že dle závěrů znaleckého posudku není důvod pochybovat o věrohodnosti vyjádření nezletilé. S ohledem na vážné následky, které mělo výchovné působení rodičů, zejména otce na nezletilou a vzhledem k tomu, že se nepodařilo upřesnit aktuální místo pobytu rodičů v Německu, není dle krajského soudu možné přistoupit k mírnějšímu opatření než ústavní výchova. Prarodiče nejsou schopni výchovu nezletilé zajistit a vzhledem k jejich špatným vztahům s rodiči nezletilé by její svěření do jejich péče vedlo ke zhoršení předpokladů pro obnovu vztahů mezi nezletilou a rodiči.
4. Stěžovatelé dále k ústavní stížnosti přiložily usnesení Okresního státního zastupitelství v České Lípě č. j. ZN 1021/2018-16 ze dne 8. 10. 2018, kterým byla odložena věc týkající se podezření, že stěžovatel spáchal přečin týrání svěřené osoby, podle §159a odst. 1 ve spojení s §174 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu. Trestněprávní postih stěžovatele totiž s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyl nezbytný a ochranu práv nezletilé bylo možno zajistit prostředky mimotrestními, současně však dle citovaného usnesení uvedený závěr "nijak neospravedlňuje jednání [stěžovatele], který při výchově dcery postupoval v rozporu s rodičovskými povinnostmi [...]".
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozsudky bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soukromý a rodinný život dle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, právo rodičů pečovat o dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 3 a 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo vyjádřit se k prováděným důkazům dle čl. 38 Listiny a dále čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pokud ponechají nezletilé větší volnost v rozhodování, bude pro ni, její sourozence i stěžovatele samotné lepší, vrátí-li se k rodině. Podle stěžovatelů krajský soud nezohlednil jejich návrh, že stěžovatel je připraven se od rodiny odloučit a nekontaktovat nezletilou, pokud by si to přála a k rodině se vrátila. Stěžovatelé zpochybnili znalecký posudek, který u nezletilé dcery popsal syndrom týraného dítěte. Podle stěžovatelů by musel být otec vystaven trestnímu stíhání, pokud by tomu tak skutečně bylo. Odborné vyjádření, podle něhož rodina nezletilé vykazuje znaky citového chladu až deprivace, není dle stěžovatelů podloženo znaleckým posudkem. Dle stěžovatelů je zjevné, že mají k dceři citové pouto, a o návrat dcery do rodiny usilují, neboť jsou přesvědčeni, že rodinné prostředí je pro výchovu nezletilé vhodnější.
7. Dále stěžovatelé namítají, že soudy neprovedly navrhované důkazy, "zejména důkaz zvukovými záznamy rozhovoru [nezletilé] se stěžovatelkou], které [nezletilá] sdělila, že plánuje návrat k rodině".
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. První část argumentace stěžovatelů brojí proti závěru, že nařízená péče je v nejlepším zájmu nezletilé a že jde o přijatelný zásah do jejich rodinného života. V souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, což platí i pro rozhodování o nařízení ústavní výchovy. Jak Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), bodě 23, "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [...]. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že čím starší dítě je, tím větší má zpravidla jeho názor váhu." [srov. obdobně k participačním právům dítěte a povinnosti veřejné moci věnovat názorům dítěte patřičnou pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (vyspělosti) např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), body 30-34; nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 3038/16 ze dne 5. 6. 2017 (N 94/85 SbNU 593), bod 13].
10. Obecné soudy v souladu s citovanou judikaturou opakovaně zjišťovaly názor nezletilé, která trvala na svém přání zůstat v dětském domově a nevracet se ke stěžovatelům. Vzhledem k věku nezletilé, které bylo v době rozhodování okresního soudu 15 let a nyní je jí 17 let, hrálo její přání zásadní roli při rozhodování obecných soudů. Jejich závěry byly navíc podpořeny i hodnocením dalších důkazů, zejména odborného vyjádření a znaleckého posudku z trestního řízení proti stěžovateli. Obecné soudy tedy při posuzování nejlepšího zájmu nezletilé dostatečně reflektovaly principy vyložené v judikatuře Ústavního soudu.
11. Podle stěžovatelů se krajský soud nevypořádal se skutečností, že stěžovatel byl připraven opustit společnou domácnost, pokud by si to nezletilá přála a vrátila se k rodině. Ústavní soud ovšem konstatuje, že nezletilá tuto variantu vyloučila již v řízení před okresním soudem a v řízení před krajským soudem setrvala na svém stanovisku, že si nepřeje návrat ke stěžovatelům. Případné pochybení krajského soudu spočívající v tom, že výslovně nereagoval na tuto argumentaci stěžovatelů, tak nemá ústavněprávní rozměr.
12. Stěžovatelé dále rozporují závěry znaleckého posudku, podle něhož se u nezletilé projevuje syndrom týraného dítěte, a argumentují, že v takovém případě by stěžovatel byl vystaven trestnímu stíhání. Otázka, zda byl jednáním stěžovatele spáchán trestný čin, je však odlišná od otázky, jaký je psychický stav nezletilé a zda má být nařízena ústavní výchova nezletilé; mezi případným trestním stíháním stěžovatele a závěry ohledně psychického stavu nezletilé tak není stav vzájemné provázanosti, jak naznačují stěžovatelé. Dále stěžovatelé rozporují závěr odborného vyjádření, které podle nich není podloženo znaleckým posudkem, a uvádějí, že k nezletilé mají citovou vazbu. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy nezpochybnily citovou vazbu stěžovatelů k nezletilé, současně však dospěly k závěru, že v jejím nejlepším zájmu je nařízení ústavní výchovy, v rámci které může případně dojít i k obnově vztahů se stěžovateli. Zbývá dodat, že závěry odborného vyjádření jsou podloženy znaleckým posudkem provedeným v trestním řízení, jak uvedl již krajský soud.
13. Stěžovatelé konečně namítají, že obecné soudy opomněly jejich návrh na provedení důkazu zvukovými záznamy rozhovorů mezi nezletilou a stěžovatelkou, v nichž údajně nezletilá uvádí, že se vrátí ke stěžovatelům. Ústavní soud ve své judikatuře v rámci přezkumu dodržení principů a zásad spravedlivého procesu v řízení před obecnými soudy opakovaně zdůraznil, že právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu. V tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem "zdržovací"" procesní taktiky [nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017 (N 38/84 SbNU 439), bod 24, nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747), bod 21, nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739), bod 14]. Obecné soudy dostatečně zjistily stanovisko nezletilé ohledně jejího návratu do rodiny prostřednictvím pohovorů s nezletilou, která se konzistentně vyslovovala proti svému návratu ke stěžovatelům. Tento závěr by nemohlo provedení důkazu záznamy rozhovorů mezi stěžovatelkou a nezletilou, případné pochybení obecných soudů spočívající v tom, že se výslovně nevypořádaly s tímto důkazním návrhem, tak opět nemá ústavněprávní rozměr.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu