ECLI:CZ:US:2019:2.US.1383.19.1
sp. zn. II. ÚS 1383/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CP servis, s.r.o., se sídlem Plzeňská 130/221, Praha 5, zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem AK Na Bělidle 2/830, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 13 Co 3/2019-184, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z ústavní stížností napadeného rozhodnutí zejména vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 8. 2018, č. j. 20 C 365/2015-155, zamítl žalobu společnosti PHOTON EUROPE, spol. s r.o. na zaplacení částky 25.000 Kč, neboť uvedená částka byla podle jeho názoru uvedené společnosti vrácena v rámci pojistného plnění ze strany pojišťovny stěžovatelky. Dále soud uložil stěžovatelce uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 33.759 Kč a náhradu nákladů státu ve výši 7.355 Kč. Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně se původně žalobou po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 40.067 Kč s příslušenstvím, ovšem Obvodní soud pro Prahu 5 vyloučil k samostatnému řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, právě tu část, v níž se žalobkyně domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 25.000 Kč s úrokem z prodlení. Uvedená částka představovala původně zálohu na cenu za opravu motorového vozidla, které po opravě před předáním společnosti PHOTON EUROPE, spol. s r.o. shořelo.
3. K odvolání žalobkyně změnil městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 12.200 Kč s úrokem z prodlení, když ve zbytku zamítavý výrok prvostupňového soudu potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud totiž od částky 25.000 Kč odečetl zhodnocení vozidla způsobeného opravou před jeho shořením. Rozdíl 12.200 Kč pak má podle něj stěžovatelka žalobkyni zaplatit.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud totiž v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního systému. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Proto tzv. bagatelnost věci v řízení před Ústavním soudem zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
6. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
7. V nyní projednávané věci jde o částku 12.200 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud pochybil, neboť do svého výpočtu zahrnul i hodnotu daně z přidané hodnoty. Kdyby to neudělal, základní rozdíl, který má nyní stěžovatelka žalobkyni zaplatit, by prý nevznikl. Tu ovšem musí Ústavní soud poznamenat, že pokud jde o námitku nesprávného zápočtu daně z přidané hodnoty, stěžovatelka neuvádí, že by ji uplatnila minimálně alespoň v odvolacím řízení, když částka 91.000 Kč jako hodnota vozidla před opravou byla právě podle tvrzení samotné stěžovatelky včetně daně z přidané hodnoty a vycházel z ní tedy - podle stěžovatelky nesprávně - již prvostupňový soud. Zároveň však stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by městský soud tuto její eventuální námitku jakkoliv opomenul. Přitom ovšem Ústavní soud je nadán toliko kasační kompetencí, což mimo jiné znamená, že je oprávněn zrušit napadené rozhodnutí obecného soudu, shledá-li jeho protiústavní pochybení. O pochybení se však zjevně jednat nemůže, pokud se obecný soud nevypořádal s námitkou, kterou účastník řízení ani neuplatnil.
9. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá překvapivost v postupu odvolacího soudu, který od zálohy na cenu opravy vozidla odečetl zhodnocení vozidla opravou, pak proti tomuto postupu, který má být pro ni překvapivý, dostatečně věcně neargumentuje (o hlubší ústavněprávní argumentaci ani nemluvě) a zabývá se jinou námitkou, a to právě zápočtem daně z přidané hodnoty, jak bylo uvedeno shora (ovšem opět bez řádné argumentace).
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu