ECLI:CZ:US:2019:2.US.14.18.1
sp. zn. II. ÚS 14/18
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, se sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2015 č. j. 16 C 141/2012-260 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 12. 10. 2016 č. j. 16 C 141/2012-272, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016 č. j. 57 Co 601/2016-287 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017 č. j. 25 Cdo 3285/2017-312, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Fakultní nemocnice Ostrava, příspěvkové organizace, se sídlem 17. listopadu 1790/5, Ostrava, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava-Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2015 č. j. 16 C 141/2012-260 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 12. 10. 2016 č. j. 16 C 141/2012-272, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016 č. j. 57 Co 601/2016-287 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017 č. j. 25 Cdo 3285/2017-312 bylo porušeno právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
II. Tato rozhodnutí se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy a obsahu ústavní stížnosti
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ní domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na zdraví dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě (dále též "okresní soud") domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 1 500 000 Kč s tím, že následně poukazoval na možnost soudu zvýšit v souladu se zákonem náhradu na částku 3 000 000 Kč. Se žalobou byl po provedeném dokazování včetně znaleckého posudku úspěšný, neboť okresní soud mu přisoudil rozsudkem ze dne 15. 1. 2015 náhradu škody na zdraví ve výši 1 827 000 Kč (na základě zvýšení základu bodového ohodnocení bolestného i ztížení společenského uplatnění vždy o 50 % a poté sedminásobku zvýšení součtu obou bodových hodnot v přepočtu na Kč). Co do částky 1 173 000 Kč žalobu zamítl. K odvolání žalované Fakultní nemocnice Ostrava poté Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") usnesením ze dne 29. 6. 2015 zrušil napadený rozsudek ve výrocích I, III, IV a V (zamítavý výrok II byl ponechán v platnosti, předmětem řízení tedy zůstala částka 1 827 000 Kč) a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení s tím, že se okresní soud musí vypořádat s otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzeným škodním jednáním a vzniklou škodou a týž soud musí vyzvat žalobce podle §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), aby specifikoval jednotlivé nároky na náhradu škody a podle nich požadovanou částku. Krajský soud kromě toho sdílel právní názor okresního soudu, že při vzniku tvrzené škody před datem 1. 1. 2014 jako dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je podle přechodných ustanovení téhož předpisu nezbytné aplikovat dřívější rozhodnou právní úpravu (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "dřívější o. z.").
3. Okresní soud poté usnesením ze dne 25. 8. 2015 vyzval v souladu s pokyny krajského soudu, s poučením o následku odmítnutí žaloby, podle ustanovení §43 o. s. ř. žalobce-stěžovatele ke specifikaci uplatněných nároků včetně jejich výše. Žalobce reagoval dne 23. 9. 2015 podrobným podáním (č. l. 247, 248 verte), v němž znovu popisuje skutkový základ nároku na škodu na zdraví, dovozuje příčinnou souvislost mezi pochybeními při lékařské péči ze strany žalovaného a vzniklými škodními následky a nakonec identifikuje uplatněné nároky zčásti slovně a též v paragrafové podobě s tím, že přiznání částek nad základní bodová ohodnocení (v procentech, násobků), zejména u ztížení společenského uplatnění, ponechává na úvaze soudu.
4. Přes takto formulované doplnění žaloby okresní soud usnesením ze dne 9. 12. 2015 žalobu i doplňující podání žalobce odmítl. Dovodil, že žalobce řádně nespecifikoval své nároky, nevyhověl tedy požadavkům uloženým mu výzvou soudu. Žalobce podal proti tomuto usnesení odvolání, v němž zopakoval některé formulace ze svého doplňujícího podání, krajský soud však usnesením ze dne 30. 11. 2016 napadené usnesení nižší instance potvrdil a ztotožnil se i s důvody jejího rozhodnutí. Poté podal žalobce dovolání, jehož obsah, i když v něm byly rozvedeny další podrobnosti, sledoval argumentační linii odvolání. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 4. 10. 2017 dovolání žalobce odmítl. Uvedl, že dovolání - ani z obsahového hlediska - neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237, §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
5. Proti posledně uvedeným usnesením obecných soudů nyní stěžovatel brojí ústavní stížností. V ní polemizuje se závěry soudů, že neoznačil jednotlivé nároky co do důvodu a výše. Tvrdí, že jeho doplnění žalobního návrhu ze dne 23. 9. 2015 reagovalo na výzvu okresního soudu více než dostatečně. Určení konkrétní výše nároku na náhradu škody na zdraví je podle něj odvislé výhradně od závěrů znaleckého posudku. Procesní postupy soudů stěžovatel považuje za nespravedlivé, v rozporu s elementární slušností.
6. Ústavní soud si vyžádal spis okresního soudu vedený pod sp. zn. 16 C 141/2012 a zároveň vyzval obecné soudy, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily.
7. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikuje, jak měl jeho práva porušit dovolací soud. Dovolání neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, a proto nebylo způsobilé k věcnému projednání. Jedině úspěšné zpochybnění tohoto závěru by mohlo založit opodstatněnost ústavní stížnosti, avšak argumenty v tomto ohledu ústavní stížnost neobsahuje. Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, popřípadě zamítnout.
8. Krajský soud zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení a zdůraznil, že žalobce ani po výstižném poučení podle ustanovení §43 o. s. ř. neodstranil vady žaloby. Neuvedl tedy, zda a jakou částku požaduje na bolestném, ztížení společenského uplatnění či na ušlém zisku nebo jiné škodě, a rovněž neodůvodnil svůj požadavek na zaplacení celkové částky 3 000 000 Kč. Tyto nedostatky brání v pokračování řízení, neboť není vymezen předmět řízení.
9. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své napadené usnesení s tím, že byl vázán právním názorem krajského soudu.
10. Vyjádření byla zaslána též vedlejšímu účastníkovi, jenž ve své odpovědi poukázal na průběh řízení po stránce procesní, postavil se za napadená usnesení všech tří obecných soudů a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, neboť nedošlo k porušení stěžovatelova základního práva. Vzhledem k obsahu tohoto i ostatních vyjádření k ústavní stížnosti, jakož i k obsahu samotné ústavní stížnosti, jež kromě ústavněprávních akcentů nepřináší nová tvrzení oproti řízení před obecnými soudy, nepovažoval Ústavní soud za procesně hospodárné zasílat podání účastníků stěžovateli k replice.
II. Posouzení věci Ústavním soudem
11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je tedy k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná podle ustanovení §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost byla podána v otevřené lhůtě podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a obsahuje veškeré zákonné náležitosti plynoucí zejména z ustanovení §30, 34 a §72 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud neshledal, že by byly podle §44 zákona o Ústavním soudu naplněny podmínky pro nařízení ústního jednání.
12. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i vyjádření stran, jakož i po posouzení průběhu řízení přede všemi instancemi obecných soudů, jak je patrný z připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
II.a/ Obecná východiska
13. Ústavní soud předně podotýká, že ho neváže ústavněprávní kvalifikace, kterou věci přisuzuje stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti. Podle zásady iura novit curia se může zabývat návrhem i z hlediska ustanovení, jichž se stěžovatel či ostatní strany řízení nedovolávají. Ústavní stížnost je charakterizována skutky, které kritizuje, resp. svým předmětem, jehož neústavnost tvrdí, a ne pouhým právním odůvodněním [srov. nález ze dne 9. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 302/99 (N 24/17 SbNU 177); nález ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.), bod 54; nález ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 443/16 (N 200/83 SbNU 209), bod 24]. Z tohoto pohledu se Ústavní soud zabýval takřka výhradně ústavněprávní otázkou naplnění základního práva na soudní ochranu a potažmo na přístup k soudu, ač věcný rozsah ústavní stížnosti je nasměrován též k posouzení věci z aspektů hmotněprávních.
14. Již podstatně dříve formuloval Ústavní soud žádoucí přístup obecných soudů k vadným procesním úkonům účastníků civilního řízení soudního tak, že obsahují-li zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení bez jiné procesní aktivity soudu (např. dokazování), je nutné dát účastníkům k takovému odstranění vady příležitost [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Později byl tento procesní požadavek pro určité situace precizován tak, že účastník řízení nemůže být, již v zájmu principu legitimní důvěry v akty soudní moci, poškozen na svých právech poučením sice formálně správným, avšak neúplným či pro právního laika matoucím. V takovém případě musí zásada ignorantia iuris non excusat ustoupit principu legitimní důvěry v přesné a jasné znění aktů soudní moci, neboť v právním státě platí zásada, že soud zná právo [nález ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2163/11 (N 97/69 SbNU 641)].
15. Nálezem ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581) Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího obecného soudu ve věci, v níž bylo po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") požadováno odškodnění spočívající ve vyčíslených nákladech obhajoby v trestní věci, v níž byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (nebylo prokázáno, že by skutek spáchal obžalovaný; dokazování trpělo vadou nezákonnosti domovní prohlídky u obžalovaného). Stěžovatel vylíčil v žalobě rozhodné skutečnosti od domovní prohlídky přes usnesení o zahájení trestního stíhání až po zprošťující rozsudek; tvrdil však, že požaduje odškodnění z titulu nezákonného příkazu k domovní prohlídce. Prvostupňový i odvolací obecný soud nepřiznaly žalobci odškodnění z důvodu, že příkaz k domovní prohlídce nebyl pro nezákonnost zrušen; nezákonné rozhodnutí tu ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. spočívalo v usnesení o vznesení obvinění a měřítkem opodstatněnosti trestního stíhání byl posléze výsledek trestního stíhání. Ústavní soud však shledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny) v absenci poučení žalobce obecnými soudy. Skutková tvrzení byla úplná, dokazování též, a trvaly-li obecné soudy na výslovném akcentu na usnesení o vznesení obvinění a zejména na zprošťujícím rozsudku jako na právních důvodech žaloby, pak měly stěžovatele v intencích ustanovení §5 o. s. ř. náležitě poučit.
16. V nálezu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2338/18 (N 98/94 SbNU 209) řešil Ústavní soud problematiku civilní žaloby, v níž se stěžovatel domáhal po státu, resp. Ministerstvu spravedlnosti omluvy a částky 1 500 000 Kč za tvrzené porušení svých osobnostních práv. Dojít k němu mělo aplikací krevní transfuze ve zdravotnickém zařízení věznice bez jeho souhlasu, tedy zásahem do tělesné integrity. Žaloba byla nejprve zamítnuta soudem prvního stupně pro promlčení nároku podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud však prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu s právním názorem, že vůlí žalobce bylo uplatnit nárok na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku. V dalším průběhu řízení, v němž byl žalobce vyzván k doplnění žaloby, shledaly postupně všechny instance včetně dovolací doplnění žaloby nedostatečným a žaloba byla usneseními soudů odmítnuta. Ústavní soud však konstatoval porušení práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny s právní větou, že při hodnocení určitosti a úplnosti žalobního návrhu je třeba dát přednost takovému výkladu vůle žalobce, který umožní věcné projednání žaloby, jejíž případné nedostatky se lze pokusit odstranit v rámci důkazního řízení (jakkoli tu riziko neúspěchu nese žalobce). Usnesení obecných soudů navíc nebyla dostatečně odůvodněna a nebylo z nich zřejmé, jaké absentující skutečnosti mají bránit projednání žaloby.
17. Ústavní soud již v minulosti poukázal na to, že od účastníků nelze vždy očekávat správný odhad legislativního a judikaturního vývoje, čemuž by měla být podřízena procesní taktika. Nedůslednost či nepředvídatelnost postupu orgánů veřejné moci nelze vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale - v relaci ke konkrétní věci - je nutné upřednostnit vůdčí ústavní hodnoty a principy [blíže nález ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 919/09 (N 112/65 SbNU 507)].
18. Z práva na spravedlivý proces plyne, že se soudy musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů [nález ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717) a další].
19. Při rozhodování v civilních sporech, v nichž se řeší procesní otázka projednatelnosti žaloby, tedy musí být poskytnuta jistá koncese takovému žalobnímu textu, který žalobce "nediskvalifikuje" odepřením přístupu k soudu odmítnutím žaloby a který je podle konkrétního procesního stavu v dalším průběhu řízení relativně snadno zhojitelný. Přes trvající riziko na straně žalobce tu je významná role svěřena soudu.
20. Je třeba si zároveň povšimnout, že se takto postupuje typově ve věcech provázených silnými ústavními garancemi. Jsou jimi kupříkladu spory o odškodnění z výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny) nebo právě spory s přítomností principu plného odškodnění, kde je tvrzen zásah do zdraví člověka jako zásah do jeho tělesné a duševní integrity, a tedy do sféry chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny [nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99)]. Procesní překážky v podobě informačního deficitu žalobce v závislosti na obsahu posudku soudem ustanoveného znalce nebo v podobě nuancí postupu soudu při využití diskrece pro účely stanovení výše plnění tu nemohou působit k tíži žalobce, jakkoli je ten skrze projevy své vůle pánem sporu.
II.b/ Rekapitulace relevantních procesních úkonů obecných soudů včetně jejich ústavněprávních reflexí
21. Okresní soud vedl řízení o žalobě na náhradu škody na zdraví žalobce-stěžovatele ze skutkového důvodu tvrzeného selhání lékařů žalované nemocnice při operaci nebo po ní (dekomprese nervu v karpálním tunelu levé paže v roce 2010 s následnou pooperační péčí). Žaloba obsahovala podrobná skutková tvrzení, včetně později rozvedeného popisu kauzality mezi úkony či opomenutími lékařů a vzniklými škodními následky, nerozlišila však výslovně mezi v úvahu přicházejícími dílčími nároky na bolestné a na ztížení společenského uplatnění, ač strádání žalobce po operaci a jeho následná zdravotní omezení v běžném životě zmiňuje. V petitu se požadovalo zaplacení částky 1 500 000 Kč.
22. Při dokazování sdělením obsahu posudku znaleckého ústavu a výslechem lékaře odpovědného za posudek, konaném dne 30. 9. 2014, byl stranám zprostředkován též znalecký závěr o možnosti zvýšit podle prováděcího předpisu (vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění) bodové ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění o 50 % i násobně podle §6 odst. 1 písm. a) a c) a §7 odst. 3 citovaného předpisu. Zástupce žalobce k tomu uvedl, že s ohledem na §7 prováděcího předpisu žádá soud, aby zvážil zvýšení požadované náhrady na částku zhruba pětinásobku bodového ohodnocení; k tomu je třeba poznamenat, že v závěrečném vyjádření při jednání dne 13. 1. 2015 žádal přiznat částku 3 000 000 Kč. Neprovedl však výslovně v tomto směru změnu, resp. rozšíření žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. Soud na jeho přednesy nikterak nereagoval. V rozsudku ze dne 15. 1. 2015 pak zvýšil bolestné v intencích návrhu znaleckého posudku o 50 %, stejným procentem navýšil též bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění a součet obou takto zvýšených bodových ohodnocení se mu po přepočtu na peněžitou částku podle klíče 120 Kč za jeden bod stal základem ve výši 261 000 Kč pro mimořádné zvýšení náhrady škody na sedminásobek podle vlastní úvahy, tedy na částku 1 827 000 Kč (§7 odst. 3 prováděcího předpisu). Při tomto výpočtu soud vycházel ze žalobcem požadované "celkové náhrady škody ve výši 1 500 000 Kč, kterou navýšil v průběhu jednání na 3 000 000 Kč", a zatímco ve výroku I žalobě co do částky 1 827 000 Kč vyhověl, výrokem II žalobu na zaplacení zbylých 1 173 000 Kč zamítl. K tomu zbývá dodat, že okresní soud zodpověděl podrobně na str. 13-15 rozsudku otázku příčinné souvislosti mezi zjištěným škodním jednáním a vzniklou škodou na zdraví a posléze dovodil naplnění hypotézy ustanovení §421a odst. 2 dřívějšího o. z.
23. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat hmotněprávní aspekty věci. Musí však konstatovat procesní pochybení okresního soudu, jenž bez adekvátního procesního úkonu žalobce (změna-rozšíření žaloby) za něj "dopověděl" specifikaci nároků na bolestné a ztížení společenského uplatnění, aniž jej předtím, zejména bezprostředně po jeho přednesu na jednání při důkazu znaleckým posudkem a výslechem zpracovatele, poučil o nezbytnosti žalobu rozšířit či se jej alespoň dotázal na procesní smysl jeho tehdejšího přednesu. To pak vedlo k vadě spočívající v práci soudu s částkou 3 000 000 Kč jako předmětem žaloby a ve výroku II, v němž soud (vedle výrokem I přiznaných 1 827 000 Kč) rozhodl zamítavě o částce 1 173 000 Kč; tento výrok však již nabyl právní moci.
24. Procesní vady rozhodnutí soudu prvního stupně se poté staly důvodem vrácení věci témuž soudu usnesením krajského soudu ze dne 29. 6. 2015. Také toto rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn, z pohledu tvrzeného porušení základního práva na spravedlivý proces, podrobit přezkumu z hledisek procesních, nikoli hmotněprávních. Odvolací soud vytkl první instanci dva druhy vad rozsudku. První výtka spočívala v tom, že okresní soud rozhodl, ačkoli neměl ujasněn předmět žaloby a žalobce nepoučil o odstranění vad žaloby podle §43 o. s. ř. Zajisté správné je v těchto souvislostech konstatování odvolací instance, že žalobou nebyly rozlišeny samostatné nároky na bolestné a ztížení společenského uplatnění; za daného procesního stavu však mohl krajský soud sám zvážit, i když v kontroverzní situaci, poučení žalobce, aniž by přistoupil ke kasaci prvostupňového rozsudku. Ústavní soud nemůže přisvědčit druhé výtce krajského soudu, podle níž si okresní soud neujasnil předpoklady odpovědnosti za škodu a nevypořádal se s otázkou příčinné souvislosti mezi lékařskými výkony a škodou na zdraví. Toto však okresní soud provedl a jeho odůvodnění je tu, jakkoli Ústavní soud není v zásadě oprávněn posuzovat jeho materiální správnost, z hlediska formy a relace k zákonným požadavkům dostatečné (viz bod 22 in fine výše). Na okraj je záhodno konstatovat, že podle odvolacího soudu měl žalobce po vrácení věci vysvětlit, proč žaloval na částku 3 000 000 Kč - ač tato nemohla již být, vzhledem k právní moci výroku II rozsudku prvního stupně, předmětem řízení o žalobě.
25. Okresní soud poté usnesením ze dne 25. 8. 2015 náležitě poučil žalobce o vadách žaloby. Žalobce reagoval prostřednictvím svého zástupce podáním ze dne 23. 9. 2015, jehož obsah soud posoudil v následném usnesení ze dne 9. 12. 2015, jímž žalobu včetně doplnění podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl, v podstatné části tak, že "neobsahuje přesné vyčíslení toho, co zahrnuje částka 1 500 000 Kč, nejsou uvedeny jednotlivé položky ..., není specifikováno bolestné ani ztížení společenského uplatnění".
26. K tomu je třeba citovat relevantní obsah podání ze dne 23. 9. 2015, v němž se z pozice žalobce provádí, po předchozí rekapitulaci tvrzeného škodního děje, rozbor splnění podmínky příčinné souvislosti mezi činností žalované nemocnice a újmou na zdraví žalobce; následuje popis zdravotních následků pro žalobce, významný z hlediska nároků na bolestné a zejména ztížení společenského uplatnění. V závěru se pak praví, že žaloba obsahuje nárok "vyplývající z bodového ohodnocení ve smyslu §1, 2, 4 vyhl. č. 440/2001 Sb. a přílohy č. 1 k vyhlášce se zvýšením dle §6 odst. 1 písm. a) o 50 % a dále z bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění podle §3, 5, 7 vyhl. č. 440/2001 Sb. a přílohy č. 2 včetně navýšení dle §6 odst. 1 písm. c) o 50 %, a dále žaloba vycházela z možného postupu soudu dle §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. účinné do 31. 12. 2013, kdy soud může ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění přiměřeně zvýšit s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, a to 25 Cdo 759/2005, když zapojení žalobce v osobním a pracovním životě ..." (a následuje odůvodnění mající význam pro mimořádné zvýšení náhrady zejména po stránce ztížení společenského uplatnění).
27. Z takto doplněné žaloby bylo podle přesvědčení Ústavního soudu možné vycházet v dalším řízení bez jakéhokoli dokazování. Uvedeny jsou oba dílčí nároky, nárok na odškodnění za ztížení společenského uplatnění v úplnosti, nárok na odškodnění bolesti odkazem na příslušná ustanovení. V citované pasáži sice chybí pojem "bolestné" či "odškodnění bolesti", z kontextu je však identifikace nároku patrná a soud prvního stupně v rozsudku sám již dříve tento nárok specifikoval. Žalobce zůstal nadále v řízení omezen celkovou požadovanou částkou odškodnění ve výši 1 500 000 Kč. Za vadu doplnění žaloby je nutné považovat absenci vyčíslení obou dílčích nároků v uvedeném peněžitém rámci. Žalobce však měl pro tento účel výslovný podklad v odůvodnění rozsudku okresního soudu a na základě prostého dotazu či doplnění poučení podle §5 o. s. ř. mohl soud prvního stupně obě částky od zástupce žalobce i při jednání zjistit.
28. Po odvolání žalobce proti odmítavému usnesení okresního soudu, v němž žalobce v podstatě zopakoval všechna svá předchozí tvrzení, dal krajský soud plně za pravdu okresnímu soudu a usnesením ze dne 30. 11. 2016 jeho usnesení potvrdil. Poté se žalobce obrátil na Nejvyšší soud, ten však usnesením ze dne 4. 10. 2017 jeho dovolání odmítl. Ač dovolání stěžovatele obsahovalo vylíčení dovolacího důvodu spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud dovolateli vytkl, že jeho podání neobsahuje vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
29. Nejvyšší soud ještě v období před 1. 1. 2013 (den účinnosti novelizace řízení o dovolání provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) vnímal posouzení dovolání nejen jako nalézání judikatorního přesahu věci, ale též jako zohlednění zvláštností případu, jestliže by přivodily nesprávné rozhodnutí nižších instancí. Tento aspekt dovolacího přezkumu vyzdvihl též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) apeloval na dovolací instanci, že účel sjednocování judikatury nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, aby se tato ochrana zcela vyprázdnila. Samotný Nejvyšší soud ještě poté v usnesení ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSCR 66/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/2012, uvedl, že nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen proto, že nastolená právní otázka postrádá judikatorní přesah. Je-li tu řešení dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu, naplňuje se též tímto způsobem účel zajištění jednotnosti rozhodování soudů.
30. Po nabytí účinnosti ustanovení §237 o. s. ř. v aktuálním znění se situace výrazně změnila. Namísto zachování přijatelné míry individualizace posuzování případu vyžaduje Nejvyšší soud nejen vylíčení dovolacího důvodu (nesprávnosti právního posouzení věci), ale zejména deskripci splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. (§241a odst. 2 o. s. ř.), ústící do náležitě formulované a doložené právní otázky. To je ovšem značně obtížné. Ze čtyř variant (předpokladů) přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je pouze jedna z nich plně "v rukou" dovolatele (odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího). Všechny ostatní (právní otázka dosud neřešená dovolacím soudem, rozhodovaná tímto soudem rozdílně, změna judikatury dovolací instance) vyžadují dosti rizikovou kreativitu dovolatele, ve třetí a čtvrté variantě dokonce většinou co do správnosti podmíněnou ingerencí velkého senátu Nejvyššího soudu. Za takového stavu nelze podle konkrétních okolností pokládat za neefektivní prostředek ochrany vlastního práva takové dovolání, které se soustředí především na popis dovolacího důvodu. Ostatně, vyvěrají-
-li pochybení nižších instancí z porušení natolik fundamentálních kautel civilního procesu, jako je například poučovací povinnost s východiskem v §5 obecných ustanovení o. s. ř., pak je zatěžko formulovat právní otázku, pravidelně vycházející z interpretace již konkrétní případové problematiky. Ústavní soud tu současně vyslovuje přesvědčení, že se dovolací instance ani při takto sofistikovaně upraveném pokládání právní otázky nemůže zříci obecné zásady posuzování procesního úkonu - a to i založeného na zákonném požadavku "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání" (§241a odst. 2 o. s. ř.) - podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), tedy nejen formalizovanou verbální optikou mluvy dovolacího soudu v souvislosti s řešením právních otázek.
31. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) požaduje Ústavní soud, aby bylo podle §237 o. s. ř. posouzeno jako přípustné takové dovolání, jež napadá rozhodnutí závislé na vyřešení právní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. V nálezu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 554/18 (N 177/96 SbNU 240; bod 36) připomíná Ústavní soud obecným soudům, že čl. 4 Ústavy pro ně není prázdnou proklamací, ale postulátem velícím jim učinit součástí svých úvah podle nezbytnosti též závěry s bezprostřední oporou v ústavním pořádku.
32. Při takto presumovaných východiscích interpretace by Nejvyššímu soudu neuniklo, že stěžovatelova žaloba byla odmítnuta ve sledu procesních úkonů takřka bezprostředně poté, co soud prvního stupně již vynesl formálně bezvadný rozsudek v jeho prospěch. Z hlediska účelů soudního řízení tu vzniklo neobvyklé, pervertované pořadí, neboť odstraňování vad žaloby má posléze vyústit v meritorní rozhodnutí, a nikoli aby bylo nejprve rozhodnuto o meritu věci a posléze pak toto rozhodnutí odklizeno odmítnutím žaloby. Převrácený sled procesních úkonů napovídá, že nižší instance svou procesní roli nezvládly.
33. Dovolací přezkum tedy v posuzované věci nebyl souladný s postuláty nastolenými Ústavním soudem a trpěl z hlediska práva na spravedlivý proces (na přístup k soudu) podstatnou vadou: výsledek řízení před nižšími instancemi mohl být, čehož nebylo využito, Nejvyšším soudem meritorně posouzen. Jak již dříve bylo při ústavním přezkumu zdůrazněno, v materiálním právním státě nejde pouze o formální aplikaci práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo nemůže být nikdy interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou zpravidla nese zcela nepřijatelné důsledky. Je normativním systémem, jehož účelem je rozumné a spravedlivé uspořádání vztahů mezi členy společnosti. V těchto souvislostech se v soudních řízeních objevuje, ať již vlivem právní úpravy, či restriktivního přístupu Nejvyššího soudu, určitý paradox, na nějž je výstižně poukázáno v nálezech ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (viz výše) a ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 170/11 (N 1/64 SbNU 3). Věci s výrazným spravedlnostním kontextem musí být věcně posouzeny a jejich protiústavnost odhalena až v řízení před Ústavním soudem, aniž by předcházelo meritorní posouzení před Nejvyšším soudem. Slovy obou nálezů by však na dovolatele "nemělo být nahlíženo v podstatě jen jako na ,dodavatele´ materiálu pro eventuální sjednocování judikatury ... bez ohledu na existenci porušení toho nejvýznamnějšího, tedy základních práv a svobod jejich nositelů". To ostatně vyplývá i z již zde opakovaně zmíněného čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.
III. Závěry
34. Ústavní soud již vícekrát vyslovil tezi, že "spravedlnost musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel, neboť nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je rozpoznat skrze zákon spravedlnost." [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (N 42/68 SbNU 425)].
35. Měl-li být citovaný postulát v posuzované věci naplněn, musel Ústavní soud zhodnotit roli všech aktérů řízení, tedy vedle obecných soudů zejména žalobce. Zajisté, že ze žalobce, přesněji řečeno jeho právního zástupce, nelze sejmout odpovídající díl odpovědnosti za nedostatečnou ochranu práv a zájmů klienta ve věci, v níž má strana žalující status domini litis. Svého podílu na dosavadním výsledku řízení se však nemohou zříci obecné soudy, neboť byl porušen vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a zájmem na aplikaci a interpretaci podústavního práva. Je evidentní, že i přes přednost procesního elementu v algoritmu ústavního přezkumu mají hmotné a procesní právo relativně samostatné a rovnocenné postavení - i když musí hmotné právo na své prosazení v procesu nezřídka spoléhat [nález ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. I. ÚS 531/98 (N 171/16 SbNU 249)].
36. Při úvahách o ústavní konformitě přijatého řešení nelze ztratit ze zřetele osobu stěžovatele. Invalidní muž nyní ve věku 46 let, otec rodiny, utrpěl před téměř deseti lety závažnou a nevratnou zdravotní újmu a před obecnými soudy se bere o své právo. Na samém počátku řízení, jakkoli s časovým odstupem od podání žaloby, bylo rozhodnuto ve věci samé v jeho prospěch; bezprostředně poté pak následuje odmítnutí žaloby, tedy procesní úkon značící, že se soud jeho žalobou nebude vůbec zabývat. Není přijatelné, aby se žalobce stal, bez vyčerpání všech dostupných a náležitě zvážených prostředků, pouhým objektem dialogu mezi soudy a jeho zástupcem či dokonce mezi soudy navzájem.
37. Silný procesní důvod kasačního nálezu Ústavního soudu má své ratio v nemožnosti abstrakce od pochybení všech tří, zejména nižších obecných soudů. Byl-li výsledkem jejich rozhodování zásah do žalobního práva, který se - v důsledku nesprávného posouzení obsahu žalobcova podání ze dne 23. 9. 2015 - projevil odmítnutím žaloby, pak jde o porušení základního práva, jež dosáhlo intenzity nezbytné pro meritorní přezkum a vyvolalo nutnost intervence Ústavního soudu. Vadný procesní stav lze přitom již před soudem prvního stupně bez větší rozhodovací zátěže napravit, neboť jde pouze o úplnost konkretizace těch žalobních dílčích nároků, které již byly označeny.
38. Hlavní aspekt rozporu (a současně alternativu poučení účastníka) ve vztahu soudy-žalobce je třeba spatřovat v nepochopení procesní dispozice s těmi dílčími nároky v rámci náhrady újmy na zdraví, jež předpokládají možnost úvahy soudu pro případ jejich přiměřeného zvýšení. Soudy se v takových situacích obvykle a vcelku přirozeně spokojují se dvěma možnostmi vyčíslení nároku, a to buď s výchozím rámcovým vyčíslením výše dílčích škodních nároků, jež ponechává prostor pro zvýšení základní částky plynoucí z bodového ohodnocení, nebo s konkrétním vyčíslením již zvýšené částky vycházejícím z posudku soudem ustanoveného znalce [k tomu srov. nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16 (N 141/82 SbNU 257)]; o nákladech řízení se pak rozhoduje podle §142 odst. 3 o. s. ř. (závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, může soud přiznat i plnou náhradu nákladů řízení, i když měl účastník úspěch jen částečný). Zde však žalobce prostřednictvím svého zástupce zvolil jakousi kombinaci: uplatil oba své nároky v souhrnné výši a nepřistoupil ke změně žaloby ani po jejich vyčíslení znalcem (a posléze soudem) s tím, že je věcí úvahy soudu, zda a k jakému zvýšení základní částky přistoupí. Pak je ovšem procesně i hmotněprávně omezen v případné další dispozici s nároky tím spíše, že ohledně části peněžitého plnění již nabyl právní moc zamítavý výrok soudu prvního stupně.
39. Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud nálezem tak, že ústavní stížnosti zcela vyhověl (§82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), a to v aspektu práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tedy práva na přístup k soudu. Přistoupil proto ke zrušení všech usnesení obecných soudů [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] s tím, že v dalším průběhu řízení jsou obecné soudy rozhodnutím Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázány.