ECLI:CZ:US:2019:2.US.1507.19.1
sp. zn. II. ÚS 1507/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem, se sídlem Průchodní 377/2, Brno, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Městským soudem v Brně dne 18. 2. 2019 pod sp. zn. 70 Nt 1276/2019 a proti jinému zásahu Policie České republiky v souvislosti s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků dne 8. 3. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, kterým měla být porušena její práva na nedotknutelnost obydlí, na informační sebeurčení, na zachování tajemství písemností a záznamů, vlastnické právo a právo podnikat podle čl. 12, čl. 10 odst. 3, čl. 13, čl. 11 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Dále stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud Policii České republiky, Národní centrále proti organizovanému zločinu SKPV, expozituře Brno a dalším příslušným složkám policie zakázal pokračovat v porušování uvedených základních práv stěžovatelky a přikázal obnovit stav před jejich porušením tím, že budou vydány věci zajištěné při prohlídce jiných prostor provedené dne 8. 3. 2019 specifikované v protokolu o provedení prohlídky č. j. NCOZ-9436-/TČ-2016-417601 a znehodnocena veškerá elektronická data při této prohlídce získaná.
2. K návrhu státního zástupce ze dne 14. 2. 2019, v rámci prověřování podezření ze spáchání zločinů a zvlášť závažných zločinů v období od roku 2014 v souvislosti se systematickým ovlivňováním veřejných zakázek zadavatele statutárního města Brna, městské části Brno-střed, vydal soudce Městského soudu v Brně napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, konkrétně nebytových prostor užívaných stěžovatelkou v blíže vymezené budově v Brně. Podle městského soudu bylo možno mít za to, že v předmětných prostorách se mohou nacházet věci mající význam pro trestní řízení, a to listinné i elektronické doklady, počítače, tablety, paměťové nosiče a úložiště, telekomunikační zařízení, elektronická data, osobní poznámky, finanční hotovost či jiné hodnoty se vztahem k prověřované trestné činnosti. Jeden z podezřelých byl do února 2017 jednatelem stěžovatelky a od roku 2016 je jedním z jednatelů a zároveň jediným společníkem stěžovatelky otec tohoto podezřelého. Prohlídka byla nařízena jako neodkladný a neopakovatelný úkon.
3. Nařízená prohlídka byla provedena dne 8. 3. 2019. Z protokolu o jejím provedení č. j. NCOZ-9436-/TČ-2016-417601 vyplývá, že před jejím započetím byl proveden výslech jednatele stěžovatelky, jehož syn je mezi osobami podezřelými v dané trestní věci; následně se k prohlídce vyjádřila i druhá jednatelka stěžovatelky. Příkaz k prohlídce byl doručen oběma jednatelům před zahájením prohlídky osobně policejním orgánem; předmětné prostory pak byly jednatelkou zpřístupněny dobrovolně a rovněž hledané věci (počítače, firemní písemnosti a jiné doklady, flash a pevné disky) byly dobrovolně vydávány policejnímu orgánu. Vydané věci dosud stěžovatelce, podle jejího tvrzení, nebyly vráceny.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených základních práv, které odvozuje z toho, že napadený příkaz nebyl dostatečně a řádně odůvodněn a stěžovatelka nebyla před provedením prohlídky vyzvána k dobrovolnému vydání věcí, že při prohlídce byla bez legitimního důvodu zajištěna řada písemností a záznamů s pracovní i soukromou korespondencí a navíc byly zajištěny i věci bez souvislosti s prověřovanou trestní věcí, že nyní nemůže užívat zajištěné věci a disponovat s nimi a její podnikatelská činnost je v důsledku zajištění věcí omezena. Stěžovatelka připomíná ústavněprávní požadavky vztahující se k nařizování prohlídky jiných prostor a pozemků, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu (např. nálezu sp. zn. I. ÚS 2024/15 ze dne 15. 12. 2015). Napadený příkaz je podle ní odůvodněn zcela nedostatečně, v odůvodnění není náležitě osvětleno splnění podmínek pro nařízení prohlídky a vůbec není hodnoceno kritérium proporcionality. Stejně tak odůvodnění ve vztahu neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu je jen obecné a nekonkrétní. Stěžovatelka zvláště připomíná, že v daném případě nevystupuje jako osoba podezřelá, a proto by tím spíše mělo být dbáno na dostatečnost a přesvědčivost odůvodnění příkazu k prohlídce a měly by na ně být kladeny vyšší nároky. Třetí, nikoliv podezřelé osoby nemají ani přístup do trestního spisu a je u nich i obecněji menší pravděpodobnost, že by alespoň tušily důvody pro provádění prohlídky. Dále stěžovatelka namítá nedodržení principu proporcionality zásahu, neboť před provedením prohlídky se policejní orgán nepokusil dosáhnout vydání hledaných věcí bez donucení, tj. za použití mírnějších prostředků (výzvou vůči jednatelům stěžovatelky).
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i protokolu o provedení namítané prohlídky jiných prostor a pozemků a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí či postupu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí a postupu obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V projednávaném případě ovšem Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
8. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení trestního je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, respektive zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1477/09 ze dne 25. 6. 2009; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
9. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť "spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, respektive prohlídky jiných prostor a pozemků je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti". V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž je současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263)].
10. Domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor může být za zákonných podmínek nařízena také jako neodkladný či neopakovatelný úkon [§158 odst. 3 písm. i), §160 odst. 4 trestního řádu]. V tom případě je z hlediska ústavněprávního žádoucí podrobné písemné zdůvodnění tohoto charakteru úkonu v příkazu k domovní prohlídce nebo k prohlídce jiných prostor či pozemků, neboť zajišťuje transparentnost a kontrolovatelnost postupu příslušných státních orgánů. Přesto nelze ani z případného nedodržení tohoto požadavku bez dalšího vyvozovat závěr o ústavněprávním pochybení, které by vedlo k nepoužitelnosti důkazu získaného touto prohlídkou. Tento následek nenastane tehdy, jestliže ze všech okolností případu, seznatelných z příkazu k prohlídce nebo z trestního spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu byly dány [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 76/73 SbNU 351) nebo nález sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014 (N 103/73 SbNU 659)]. Nadto nelze opominout, že k vydání uvedeného příkazu postačuje "důvodné podezření" (§82 odst. 1 a 2 a §160 odst. 4 trestního řádu), že v obydlí nebo jiném prostoru "je věc ... důležitá pro trestní řízení", z čehož se odvíjí i adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" [usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467); srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 1581/11 ze dne 11. 8. 2011].
11. Napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, užívaných stěžovatelkou, popsaným ústavněprávním požadavkům vyhovuje. Jeho odůvodnění se neomezuje na pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení či jejich citaci; naopak jsou v něm řádně specifikovány důvody opodstatňující provedení domovní prohlídky. Je v něm vysvětlen skutkový základ, na jehož základě dospěly příslušné orgány k závěru o souvislosti mezi stěžovatelkou a prověřovanou trestnou činností, tedy k důvodnému podezření, že v dotčených prostorách užívaných stěžovatelkou se mohou nacházet věci (důkazy) mající význam pro trestní řízení. Rovněž je v příkazu rámcově vymezen okruh těchto věcí, které mohou být významné pro trestní řízení a mají být získány nařizovanou prohlídkou. Odůvodnění napadeného příkazu je tedy z ústavněprávního pohledu dostatečné, a to i při uvážení, že stěžovatelka jako jeho adresátka není osobou podezřelou ani obviněnou v dané trestní věci. Ústavní soud rovněž neshledává žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by městský soud, respektive rozhodující soudce v daném případě nedostál své úloze či že by zde byla snížena efektivita soudní ochrany.
12. Za dostatečné Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného příkazu i z hlediska neodkladnosti a neopakovatelnosti nařizované prohlídky; tento charakter nařizované prohlídky je v příkazu odůvodněn zvlášť a výslovně a není nutno jej "jen" odvozovat z okolností případu seznatelných z příkazu či z trestního spisu. Městský soud v tomto smyslu poukázal na nebezpečí zničení, ukrytí, případě další distribuce hledaných důkazních prostředků (důkazů), které mohou vést k usvědčení pachatele či pachatelů prověřované závažné úmyslné trestné činnosti, a to i vzhledem k charakteru této trestné činnosti.
13. Konečně Ústavní soud neshledal nezákonným či nepřiměřeným ani samotné provádění nařízené prohlídky dne 8. 3. 2019. Jak je patrné ze stěžovatelkou přiloženého protokolu, před zahájením prohlídky byl proveden předchozí výslech jednatele a jediného společníka stěžovatelky a následně byla slyšena i druhá jednatelka. Prohlídka a vydání hledaných věcí pak byly provedeny za součinnosti jednatelky stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že hledané věci mohly být a byly v příkazu k prohlídce určeny jen rámcově a konkretizovány až v průběhu prohlídky, je zřejmé, že nebylo možné vyzvat k jejich vydání před zahájením prohlídky a tuto vůbec neprovádět. Rovněž rozsah vydaných věcí, jak jsou popsány v protokolu o provedení prohlídky, se nejeví nadměrný či nepřiměřený; ostatně ani stěžovatelka sama konkrétně neurčuje věci, které byly vydány, aniž měly souvislost s prověřovanou trestní věcí.
14. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným příkazem k prohlídce jiných prostor a pozemků ani postupem policejního orgánu při jejím provádění zjevně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak je namítáno v ústavní stížnosti. Zásah do práv stěžovatelky v podobě nařízené prohlídky zjevně nebyl nezákonný ani neproporcionální; nedošlo tak ani k porušení čl. 12 Listiny či čl. 8 Úmluvy, ani k odvozenému porušení dalších základních práv podle čl. 10 odst. 3, čl. 13, čl. 11 a čl. 26 odst. 1 Listiny či podle čl. 8 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
15. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu