ECLI:CZ:US:2019:2.US.1520.19.1
sp. zn. II. ÚS 1520/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Radima Zálešáka a 2) Lenky Zálešákové, zastoupených JUDr. Patrikem Nešporem, advokátem se sídlem V Oblouku 170/1, Jeseník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 21 Cdo 4367/2018-318, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 3. 5. 2018, č. j. 69 Co 536/2017-277, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 9. 2018, č. j. 69 Co 536/2017-298, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 3. 2016, č. j. 10 C 289/2013-219, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na přístup k soudu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, kdy všechna základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci podle čl. 4 Ústavy. Stěžovatelé současně požádali o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů směřující proti shora citovanému rozsudku krajského soudu. Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu [resp. jeho závěr, že žalobce J. Hlaváč je právoplatným vlastníkem nemovitostí (mimo jiné malé vodní elektrárny), a to na základě právem uznané skutečnosti (příklepu v dražbě)] je totiž podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Naopak stěžovatelé, kteří měli do svého majetku nabýt uvedené nemovitosti od jejich předchozího vlastníka, své vlastnictví - s ohledem na určení soudu, že vlastníkem je žalobce - neudrželi. Stejně tak je podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou závěr krajského soudu, že na vydražitele, který zaplatil cenu dosaženou vydražením, nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejně dobrovolné dražby na základě smlouvy ani rozhodnutím státního orgánu, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora. Takové nabytí nemá povahu derivativní ale originární, při němž se věc nabývá do vlastnictví vydražitele i bez ohledu na případné vlastnické právo navrhovatele dražby. Veřejná dobrovolná dražba je (jak rovněž dovodila ustálená judikatura soudů) neplatná jen vyslovil-li její neplatnost soud; neplatnost takové dražby přitom soud může posuzovat pouze v řízení podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy proto postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Již ze shora uvedených závěrů, na něž v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud odkázal a jež Ústavní soud shora zmínil, je zřejmé, že nabytí vlastnictví ve veřejné dražbě je specifickým postupem, při němž mimo jiné dochází k přechodu vlastnického práva udělením příklepu (v případě platnosti dražby) bez ohledu na jakákoliv práva třetích osob (srov. k tomu také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2462/2013). Rovněž podmínky, kdy lze dosáhnout určení neplatnosti dražby soudem, jsou v ustanovení §24 zákona o veřejných dražbách nastaveny přísně. Je tím dáno mimo jiné najevo, že zachování platnosti nabytí vlastnického práva prostřednictvím dražby z pohledu zákona je prioritní. To se projevuje také v tom, že vlastnictví se nabývá bez ohledu na případný vklad do katastru nemovitostí. Proto námitky stěžovatelů o rozporu dražebních principů (mimo jiné) se zásadou materiální publicity zápisu v katastru nemovitostí nemohou mít na vlastnické právo vydražitele vliv. Stejně tak není rozhodné, zda se některá z osob legitimovaných k podání žaloby na neplatnost dražby o dražbě vůbec (případně kdy) mohla dozvědět. Nesplní-li taková osoba podmínky podání žaloby, případně žalobu nepodá vůbec nebo nepodá-li jí včas, obranu takto zákonem předvídanou ztrácí. Zákon o veřejných dražbách pak rovněž nestanoví sankci ve vztahu k vydražiteli v případě, že dražebník poruší svoji oznamovací povinnost ke katastru nemovitostí; opak ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, a to ani k jimi blanketně zmiňovanému předchozímu znění právní úpravy.
6. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za dané situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu