infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.2019, sp. zn. II. ÚS 1569/19 [ usnesení / ŠIMÁČKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:2.US.1569.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:2.US.1569.19.1
sp. zn. II. ÚS 1569/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Michaela Fürnberga a Aleny Fürnberg, obou zastoupených Mgr. Jitkou Snítilovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4513/2018-156 ze dne 19. 2. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 208/2017-130 ze dne 10. 5. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 26 C 13/2015-87 ze dne 11. 5. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelé jsou potomci pana Hugo Wertheimera, jednoho z akcionářů obchodní společnosti Pardubická rafinerie lihu, továrna na likéry a octovou tresť J. Wertheimer akc. spol. (ode dne 28. 10. 1939 nazývané Pardubický lihovar, rafinerie lihu a octárna, akc. spol.) se sídlem Praha 2, Na Poříčí 34, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajských obchodním soudem v Praze pod sp. zn. B-XVI-1. Předmětná společnost byla na základě dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále jen "dekret č. 101/1945"), ve spojení s vyhláškou ministra výživy č. 26/1946 Ú. I. I. dne 27. 10. 1945 znárodněna. Stěžovatelé se dle §7 dekretu č. 101/1945 ve spojení s §7 až 11 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945"), u Ministerstva financí a následně obecných soudů domáhali za znárodněný majetek náhrady. 2. Ministerstvo financí vydalo 7. 5. 2014 rozhodnutí č. j. MF-39191/2014/4402-49775/2013/44, jímž žádost žalobců o náhradu zamítlo. Rozhodnutím ministra financí č. j. MF-52865/2014/4402 ze dne 8. 8. 2014 byl zamítnut také rozklad stěžovatelů. Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí správní žalobu dle §65 a násl. soudního řádu správního, kterou Městský soud v Praze usnesením č. j. 10 A 162/2014-33 ze dne 10. 2. 2015 odmítl pro nepříslušnost a poučil stěžovatele o možnosti podání žaloby v občanskoprávním řízení. Kasační stížnost proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 As 56/2015-29 ze dne 11. 6. 2015 zamítl jako nedůvodnou. Ústavní stížnost Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 2575/15 ze dne 28. 6. 2016 odmítl. 3. Stěžovatelé se následně domáhali přezkumu vydaného rozhodnutí ministra financí podle části páté občanského soudního řádu. Obvodní soud pro Prahu 1 v napadeném rozsudku žalobu o nahrazení rozhodnutí ministra financí tak, že náhrada za znárodněný podnik připadající na podíl žalobců se stanoví na částku odpovídající 7 135 281,15 Korun protektorátních ke dni 31. 5. 1940, zamítl. Obvodní soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž podle něj vyplývá, že dekrety prezidenta republiky již splnily svůj účel v době bezprostředně poválečné, ze současného hlediska jsou již bez aktuálního významu a postrádají nadále konstitutivní charakter. 4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Rovněž argumentoval judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, načež došel k závěru, že k náhradě za křivdy způsobené minulými politickými režimy slouží výhradně restituční legislativa, která se však na nároky žalobců nevztahuje, neboť ke znárodnění majetku došlo 27. 10. 1945, tzn. ještě před rozhodným obdobím od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (dále jen "rozhodné období"), jak jej vymezil zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a proto se odškodnění domáhat nelze. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž nesouhlasili s tím, že restituční předpisy znamenají překážku pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu za majetek znárodněný podle dekretu č. 101/1945, a dále poukazovali na rozdílný výklad restitučních předpisů v České republice a na Slovensku. Nejvyšší soud dovolání v záhlaví zmíněným usnesením odmítl jako nepřípustné. Potvrdil rozhodnutí Městského soudu s tím, že majetkové křivdy, k níž došlo v důsledku znárodnění v letech 1945 - 1948, se lze domáhat pouze za podmínek stanovených restitučními předpisy s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96 ze dne 22. 10. 1997 (N 129/9 SbNU 175) nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1325/96 ze dne 2. 11. 1999. Možnost vznášení nároků na vyplácení či určení náhrad přímo na základě poválečných předpisů je tímto "zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna" v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3549/16 ze dne 14. 3. 2017, stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1944/2003 ze dne 22. 1. 2004. Samotný rozpor v judikatuře dvou suverénních států pak přípustnost dovolání nezakládá, přičemž tuto otázku žádný z účastníků za řízení před soudy nižších stupňů nevznesl a odvolací soud se jí tak vůbec nezabýval. II. Argumentace stěžovatelů 6. Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich právo na rovnost, právo na ochranu vlastnického práva a právo na spravedlivý proces dle čl. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 7. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že se judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu zmiňovaná obecnými soudy týká bez výhrad projednávané věci. Předmětem jejich žaloby totiž není napravení majetkové křivdy, jak je chápána restitučním zákonodárstvím, nýbrž splnění povinnosti, která žalované České republice, respektive jejímu právnímu předchůdci, "platně vznikla a nikdy nezanikla". Upozorňují, že se nesnaží restituční předpisy obejít, ani se nesnaží jejich působnost rozšiřovat, jak dovodily obecné soudy, nýbrž se domáhají toliko splnění povinnosti státu vyplývající z dekretů prezidenta republiky. Ke znárodnění došlo 27. 10. 1945, tzn. ještě před rozhodným obdobím, "nejednalo se tedy o akt zvůle komunistického režimu, ale o právní jednání suverénního demokratického státu", které pod restituční předpisy nespadá. Právní vztahy dekretem č. 101/1945 "již založené nadále přetrvávají až do současnosti, a stejně jako přetrvává vlastnické právo státu k majetku znárodněnému na základě tohoto dekretu, přetrvává nadále i povinnost státu zaplatit za něj přiměřenou náhradu." 8. Stěžovatelé také trvají na tom, že vydání restitučních předpisů "v žádném případě není překážkou vymáhání nároků vzniklých mimo rozhodné období," a odmítají názor považující restituční zákony jako leges speciales, tedy speciální úpravu i ve vztahu k dekretům prezidenta republiky z roku 1945. Účelem restitučních předpisů bylo napravit křivdy spáchané totalitním režimem v letech 1948 - 1989, je tedy třeba je chápat jako "mimořádný prostředek nápravy" - smyslem bylo způsobené křivdy zmírnit, nikoliv stanovit výlučný způsob jejich nápravy a "definitivně zamezit vymáhání nároků vzniklých v době předcházející rozhodnému období". 9. V předcházejícím bodu uvedený argument podkládají stěžovatelé také závěry Ústavního soudu Slovenské republiky, který při výkladu restitučních předpisů v usnesení sp. zn. II. ÚS 468/12 ze dne 11. 7. 2013 konstatuje, že restituční předpisy nebyly vydané proto, aby způsobily zánik vlastnického práva oprávněných osob, ale "aby jim ulehčily obnovení tohoto vlastnického práva." Jestliže došlo k zabrání majetku státem bez právního důvodu, osoba neztratila svůj vlastnický vztah k tomuto majetku a "nic nebrání tomu, aby se svého nároku, resp. finanční náhrady domáhala žalobou opírající se o všeobecné předpisy občanského práva." Podle stěžovatelů jsou tyto závěry "více než relevantní", ačkoliv se jedná o právní závěry soudu jiného státu, neboť se týkají týchž právních předpisů, vydaných týmž zákonodárcem pro území obou států. Odlišný výklad zákona při zásadě jednoty právního řádu není dle stěžovatelů "naprosto akceptovatelný" stejně jako to, aby stěžovatelé byli na svých právech zkráceni jedině kvůli příslušnosti k jinému státu. Pokud tedy Ústavní soud SR při výkladu týchž předpisů došel k závěru, že nepředstavují žádnou překážku pro domáhání se nároku prostřednictvím obecných předpisů, nemohou české soudy přijmout výklad opačný, aniž by měly oporu v textu zákona. Opačný postup by dle stěžovatelů znamenal zásah do jejich ústavního práva na rovnost. 10. Stěžovatelé dále odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 318/06 ze dne 13. 12. 2007 (N 221/47 SbNU 911) a sp. zn. I. ÚS 2904/07 ze dne 1. 9. 2010 (N 178/58 SbNU 555), v nichž se výslovně dovozuje: "Pokud tedy podle své dikce uvedený dekret prezidenta republiky zakotvuje právo na náhradu, vzniká účastníkům procesní právo, aby o jejich žádosti bylo procesně rozhodnuto." Stěžovatelé podotýkají, že pokud je státu uložena Ústavním soudem povinnost o nároku náhrady za znárodněný majetek rozhodnout, je stát povinen tak učinit "způsobem zákonným" a odpovídajícím "požadavkům elementární spravedlnosti," k čemuž však dle jejich názoru nedošlo. III. Hodnocení Ústavního soudu 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 12. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, jak obecné soudy posoudily jejich nárok na náhradu škody dle §7 až 11 dekretu č. 100/1945 za majetek znárodněný podle dekretu č. 101/1945. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v posuzovaném případě postupovaly v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelů, neboť se náležitě zabývaly všemi relevantními argumenty předloženými stěžovateli a všechna svá rozhodnutí, souladné se s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, patřičně odůvodnily. 13. V nálezech sp. zn. I. ÚS 318/06 ze dne 13. 12. 2007 (N 221/47 SbNU 911) a sp. zn. I. ÚS 2904/07 ze dne 1. 9. 2010 (N 178/58 SbNU 555), kterých se dovolávají i stěžovatelé, Ústavní soud dospěl k závěru o existenci procesního nároku stěžovatelů na vydání rozhodnutí příslušného orgánu, pokud tedy uvedený dekret prezidenta republiky zakotvuje právo na náhradu. Toto procesní řešení však "nic nevypovídá o konečném řešení hmotněprávním," jinými slovy nepředjímá výsledek řízení o samotné náhradě škody. Je ovšem třeba zdůraznit, jak ostatně učinil již obvodní soud, že o procesním právu stěžovatelů už rozhodnuto příslušným orgánem bylo, a to dne 7. 5. 2014 zamítavým rozhodnutím Ministerstva financí č. j. MF-39191/2014/4402-49775/2013/44. 14. Ústavní soud si je vědom praktické nemožnosti se do roku 1990 napravení všech nespravedlností a majetkových škod způsobených minulými politickými režimy jakkoliv domáhat. Za účelem alespoň částečného zmírnění těchto křivd vydal stát restituční předpisy, které jsou "beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného" (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a staly se výlučným prostředkem, jimiž se lze domáhat náhrady škody způsobené minulými režimy. Vůči obecným předpisům mají tedy povahu leges speciales, jak ve výše uvedeném stanovisku konstatovalo plénum a ve své judikatuře následuje i Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1944/2003 ze dne 22. 1. 2004). 15. Stát se rozhodl zmírnit křivdy vzniklé v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jak je vymezeno v §1 odst. 1 zákona č. 87/1991, o mimosoudních rehabilitacích, přičemž jeho počátek k datu 25. 2. 1948 se dle ustálené judikatury Ústavního soudu opírá o "rozumné a objektivní důvody", jelikož zákonodárce byl "nucen jasně vymezit časovou hranici, za kterou již v zásadě nelze jít bez nebezpečí dalšího řetězení odškodnění až do doby předmnichovské republiky či ještě dále," [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/97 ze dne 25. 3. 1998 (N 41/10 SbNU 277; 79/1998 Sb.) či obdobně např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/96 ze dne 13. 5. 1997]. Stanovenou hranici nikterak nezpochybnil ani Evropský soud pro lidská práva a konstatoval, že ochrana vlastnictví vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nemůže nikterak omezovat svobodu smluvních států při stanovení působnosti a podmínek, za nichž přistoupí k navrácení majetku, který byl na ně převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu (např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku ze dne 7. 3. 2003 č. 39050/97, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004 č. 31443/96 či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kopecký proti Slovensku ze dne 28. 9. 2004 č. č. 44912/98). Tento zákon přitom pamatuje také na znárodňovací dekrety prezidenta republiky, neboť v §2 odst. 3 stanovuje vznik nároku oprávněných osob uplatnitelného podle zvláštního zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby, jestliže k odnětí vlastnického práva dle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948 došlo v rozhodném období. Ke znárodnění majetku, za nějž se stěžovatelé domáhají náhrady, došlo 27. 10. 1945, restituční předpisy se na ně tedy nevztahují a není možné se, jak vyplývá z přecházejícího bodu, nároku domáhat ani obecnými předpisy. Stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) výslovně uvádí, že se podle obecných předpisů nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a "zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". Jestliže zde plénum hovoří o vlastnickém právu, vztahuje se tento právní názor tím spíše (a maiori ad minus; od většího k menšímu) i na nároky na odškodnění. Ústavní soud se v tomto také ztotožňuje s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, v němž se mj. uvádí, že "možnost vznášení nároků na vyplácení či určení náhrad přímo na základě poválečných předpisů je tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna." Smyslem restitučních předpisů tedy nebylo křivdy minulých režimů pouze zmírnit, ale také stanovit výlučný způsob jejich nápravy. Nároku stěžovatelů se z výše uvedených důvodů úspěšně domáhat nelze a k zásahu do žádného z jejich ústavně zaručených práv tím, že jim nebylo napadenými rozhodnutími vyhověno, nedošlo [srov. nález sp. zn. II. ÚS 275/95 ze dne 2. 10. 1996 (N 90/6 SbNU 157) a usnesení sp. zn. I. ÚS 288/2000 ze dne 23. 1. 2001 (U 4/21 SbNU 471)]. 16. Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury ani s ohledem na stěžovateli namítanou judikaturu Ústavního soudu Slovenské republiky. Nadto je nutno podotknout, že v stěžovateli uvedeném usnesení sp. zn. II. ÚS 468/12 ze dne 11. 7. 2013 se Ústavní soud Slovenské republiky věnoval situaci, kdy k zabrání majetku státem došlo v rozhodném období a bez právního titulu, nikoliv znárodněním mimo rozhodné období dle v tehdejší době platné legislativy. 17. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu i jemu předcházejících soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že v projednávaném případně nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítá. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2019 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:2.US.1569.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1569/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 6. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 5. 2019
Datum zpřístupnění 1. 8. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodaj Šimáčková Kateřina
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 100/1945 Sb.
  • 101/1945 Sb.
  • 87/1991 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík dekret prezidenta republiky
znárodnění
škoda/náhrada
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1569-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 107718
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-08-17