infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.2019, sp. zn. II. ÚS 1570/19 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:2.US.1570.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:2.US.1570.19.1
sp. zn. II. ÚS 1570/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem se sídlem Staré Město, Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. 8 Tdo 1448/2018-82, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 6 To 27/2017, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2016, č. j. 20 T 22/2013-2027, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zahrnující mimo jiné výhradu zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů. 2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin se zejména podává, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl stěžovatel shledán vinným trestným činem podvodu, za což mu byl uložen společný trest [srov. k tomu řízení, jež vyústilo v odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 361/2014 a na ně navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2471/14]. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 2 100 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a šesti měsíců. Konečně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení v obchodních korporacích či družstev na dobu devíti roků. 3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. 5. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými a řádně vyhodnocenými skutkovými zjištěními. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti. 6. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy rovněž přesvědčivým způsobem a dostatečně pečlivě svá rozhodnutí odůvodnily. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci. 7. V případě stěžovatele jde o pokračující trestnou činnost (o trestný čin podvodu), kdy prvou skupinou dílčích jednání a rozhodnutí o ní se Ústavní soud již zabýval a stěžovatelovu ústavní stížnost shora citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V rozsahu těchto skutečností pak nyní Ústavní soud na závěry svého předchozího usnesení ve věci stěžovatele pro stručnost odkazuje. Podstatná odlišnost zde totiž ve vztahu k nyní posuzované skupině dílčích jednání stěžovatele zjistitelná není. 8. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, byli směneční rukojmí buď totožní s výstavcem a leasingovým nájemcem, nebo s osobou s nimi spřízněnou, nevylučuje to ještě okolnost, že je stěžovatel svým záměrným jednáním uvedl v omyl a tím naplnil jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Stěžovatelovy vztahy se zajišťující bankou a fungování leasingové společnosti bylo pro leasingové nájemce natolik nepřehledné, že stěžovatel mohl lehce zastřít například promlčení směnečného dluhu nájemců (a mimo jiné i tím je uvést v omyl). 9. Ani podle názoru Ústavního soudu se soudy ve stěžovatelově věci nedopustily hypertrofie trestní represe, což by bylo například v rozporu se stěžovatelem odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010 (N 95/57 SbNU 247). V tomto nálezu totiž - byť stěžovatel takový výklad minimálně naznačuje - není uvedeno, že excesivní vyplnění biancosměnky by nikdy nemohlo naplňovat znaky trestného činu. V právě projednávaném případě se - rozdílně od cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 541/10 - nejedná o vztah dvou subjektů, kdy v rámci něho jeden z nich uplatní vůči druhému excesivně vyplněnou biancosměnku. V případě stěžovatele a jeho obchodní společnosti (resp. stěžovatelových spolupracovníků) šlo o záměrnou, plánovanou, dlouhodobou činnost, kdy excesivně vyplněné směnky byly uplatňovány proti mnoha subjektům s možností dosažení zisku v řádech stovek milionů korun. Již tím je ve stěžovatelově případě podle Ústavního soudu naplněna taková míra společenské škodlivosti, že případné uložení jiné než trestněprávní sankce stěžovateli by nepostačovalo. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti neuvádí v podstatě žádný věcný argument zpochybňující závěr, že věděl, že jeho spolupracovníci podle jeho pokynů přistupují k excesivnímu vyplnění biancosměnek, když rovněž v ústavní stížnosti netvrdí, že by z této činnosti neměl on sám (respektive jemu podléhající obchodní společnost) majetkový prospěch. Skutečnost, že k uplatnění mnoha biancosměnek nedošlo, pak byla zohledněna tím, že stěžovatel se shora uvedené činnosti podle soudu dopustil dílem ve stadiu pokusu a dílem ve stadiu přípravy. 10. Již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2471/14 pak Ústavní soud vysvětlil, že ve věci stěžovatele nebylo podstatné, podle čeho tvrdil, že biancosměnky vyplňoval, neboť způsob vyplnění nevyplýval ani ze stěžovatelem preferovaných leasingových podmínek, ani z dohody uzavřené mezi stěžovatelovu společností a bankou. Tedy stěžovatelem i k ústavní stížnosti předložená odborná posouzení, z nichž má vyplývat, že si stěžovatel mohl vybrat, podle čeho směnky vyplní (tedy zda podle dohody s bankou nebo podle leasingových podmínek), nejsou pro posouzení věci už z toho důvodu rozhodná. 11. Lze tak uzavřít, že rovněž podle Ústavního soudu obecné soudy i při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly spravedlivě uzavřít, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. 12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2019 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:2.US.1570.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1570/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 6. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 5. 2019
Datum zpřístupnění 12. 7. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6
  • 40/2009 Sb., §12, §209
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík trestný čin/podvod
trestní odpovědnost
směnky, šeky
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1570-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 107567
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-07-14