ECLI:CZ:US:2019:2.US.1571.19.1
sp. zn. II. ÚS 1571/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, správkyně konkurzní podstaty INSOLV v. o. s., sídlem Rumunská 1798/1 Praha 2, jako správce konkurzní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, sídlem Kaplířova 233, Sulejovice, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1 Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2019 č. j. 28 Cdo 4070/2018-244, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2018 č. j. 8 Co 81/2018-218, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. prosince 2017 č. j. 12 C 153/2013-182, rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 1. 11. 2012 č. j. 198058/2012-MZE-12151 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17. 7. 2012 č. j. 7608/2012-MZE-13312 sp. zn. 9RM9637/2012-13302, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního soudu v Litoměřicích a Ministerstva zemědělství, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu (dále jen "ministerstvo zemědělství"), rozhodnutí ministra zemědělství, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Ministerstvo zemědělství ústavní stížností napadeným rozhodnutím, výrokem I, rozhodlo, že na nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území Kalovice na LV 10002 jako p. č. 104/2 - ostatní plocha, manipulační plocha, p. č. 849 - zahrada, p. č. 847/12 - trvalý travní porost, a na LV č. 269 jako p. č. 67 - ostatní plocha, manipulační plocha se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě") a výrokem II, že na nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí pro katastrální území Kalovice na LV 10002 jako st. p. č. 54 - zastavěná plocha, zbořeniště, se zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě nevztahuje (výrok II).
4. Proti výroku I rozhodnutí ministerstva zemědělství podala stěžovatelka rozklad. Ministr zemědělství ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozklad stěžovatelky proti rozhodnutí ministerstva zemědělství zamítl.
5. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o nahrazení rozhodnutí ministerstva zemědělství a rozhodnutí ministra zemědělství znějící tak, že na shora určený pozemek p. č. 104/2 ve vlastnictví České republiky se vztahuje režim zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě (výrok I). Dále rozhodl, že na shora určené pozemky p. č. 849, 847/12 a 67 ve vlastnictví České republiky se režim zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě nevztahuje (výrok II). Dále ohledně těchto pozemků svým rozsudkem částečně nahradil shora uvedené rozhodnutí ministerstva zemědělství a rozhodnutí ministra zemědělství (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VI).
6. Stěžovatelka podala odvolání proti výroku I a IV, V a VI (výroky IV až VI jsou nákladové výroky), vedlejší účastnice proti výrokům II až VI. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Podle jeho názoru jsou skutková zjištění okresního soudu a z nich vyvozené závěry dostatečné a správné. Podle krajského soudu okresní soud správně určil, které pozemky nebyly využívány k zemědělské výrobě, nebyly jakkoliv obhospodařovány či nebyly nepostradatelné pro zemědělskou výrobu a nesplňovaly tak podmínky podle ustanovení §1 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně zemědělského půdního fondu") a tedy se na ně nevztahoval zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě. Okresní soud podle krajského soudu také správně určil, který pozemek tyto podmínky naopak splňoval (shora určený pozemek p. č. 104/2).
7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky i vedlejší účastnice podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť nejsou přípustná.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že orgány veřejné moci porušily její základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do ochrany jejího vlastnického práva zaručené ustanovením čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy a porušení zásady rovnosti účastníků řízení vyjádřené ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka také uvádí, že v tomto případě byl orgány veřejné moci porušen zákaz libovůle vyslovený ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny.
9. Stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí ministerstva zemědělství a rozhodnutí ministra zemědělství postrádá odůvodnění, které je navíc nedostatečné a není založeno na provedených důkazech. Stěžovatelka je přesvědčena, že správní orgány neprovedly žádné dokazování a svá rozhodnutí založily pouze na domněnkách. Správní orgány nezjistily skutečný stav věci, ač jim tak ukládá zákon. Tímto jejich postupem bylo důkazní břemeno přeneseno na stěžovatelku, což je komplikováno tím, že má prokázat skutečnosti staré dvacet pět let.
10. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že obecné soudy vedly důkazní řízení stran jí položené právní otázky v rozporu s právem na soudní ochranu. Pokud obecné soudy nevymezily obsah pojmu "nepostradatelný" ve smyslu zákona o zemědělském půdním fondu, postupovaly podle názoru stěžovatelky v rozporu s ústavními limity soudního řízení.
11. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena i ústavněprávní ochrana jejího vlastnického práva neboť úpadci, kterého zastupuje, jimi bylo odebráno právo na nich hospodařit.
12. Stěžovatelka dále uvádí, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat jí vznesenými právními otázkami, tedy se podaným dovoláním obsahově vůbec nezabýval, jakož se nijak nezabýval ani výkladem ustanovení §1 odst. 3 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Stěžovatelka je také toho názoru, že obecné soudy při výkladu právních předpisů postupovaly způsobem, který je výrazem zjevného faktického či logického excesu.
13. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka také uvádí, že stát v řízení vystupoval nejen v roli orgánů veřejné moci, ale také v roli účastníka řízení. Při tom postupoval současně svévolně a libovolně tím, že zneužil nastavená pravidla, čímž nejen stěžovatelku poškodil, ale také zasáhl do jejích ústavně garantovaných práv a svobod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v části (viz bod 15 usnesení) podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
15. Stěžovatelka svou ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ministerstva zemědělství, ministra zemědělství, okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu v plném rozsahu. Pomíjí tak skutečnost, že proti výroku II rozhodnutí ministerstva zemědělství nepodala rozklad, tedy nevyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (viz ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka také nepodala odvolání proti výroku II rozsudku okresního soudu, tedy také nesplnila podmínku přípustnosti ústavní stížnosti. Přesto do svého návrhu v ústavní stížnosti zahrnula i tyto výroky. Ústavní soud proto nemohl jinak, že ústavní stížnost v části směřující proti výroku II rozhodnutí ministra zemědělství a výroku II okresního soudu odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy) nemá ani pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními. Zasáhnout může pouze výjimečně, zejména v krajních případech svévole obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2168/18 ze dne 26. 7. 2018 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).
18. Tvrzení stěžovatelky, že orgány veřejné moci neprovedly žádné relevantní důkazní řízení, nemá oporu v přiložených - a ústavní stížností napadených - rozhodnutích. Stejně nepodložené je i tvrzení o přenesení důkazního břemene. Obecné soudy vycházely z dostatečně zjištěného stavu věci a nijak na stěžovatelku nepřenášely důkazní břemeno. Jejich závěry jsou založeny na relevantních skutkových zjištěních a jsou i dostatečně argumentačně podloženy. Nesouhlas stěžovatelky tak není způsobilý jejich tvrzenou protiústavnost založit. S tím je spojena i namítaná nerovnost účastníků řízení či odepření spravedlnosti, neboť přítomnost těchto vad není z rozhodnutí orgánů veřejné moci nijak patrná. Tentýž závěr platí o domnělém zásahu do vlastnického práva - v tomto směru Ústavní soud podotýká, že se nemůže jednat o zásah do vlastnického práva stěžovatelky, ale do vlastnického práva úpadce a tvrzení o zásahu do vlastnického práva stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Tato skutečnost je však podružná ve vztahu ke zjevné neopodstatněnosti jádra ústavní stížnosti.
19. Totéž se týká namítaného nesprávně podaného výkladu právního předpisu, zejména zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Obecnými soudy podaná interpretace dotčeného ustanovení není excesem, jak se domnívá stěžovatelka, ale má oporu v obecných principech interpretace práva. Demonstrativní výčet, který je obsažen v ustanovení §1 odst. 3 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, nezahrnuje výlučně pozemky, které jsou přírodního charakteru, jak tvrdí stěžovatelka. Pro takový její závěr neexistuje žádné opodstatnění - v daném ustanovení jsou jako příklady uváděny hráze nebo pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy. Domněnka stěžovatelky, že se jedná o pozemky přírodního charakteru, je těmito příklady popřena.
20. Totéž platí pro stěžovatelčinu námitku, že orgány veřejné moci měly nejprve definovat pojem "nepostradatelnost". V ústavní stížností napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci je dostatečný prostor věnován odůvodnění, proč je daný pozemek považován za pozemek náležející do zemědělského půdního fondu. Je také dostatečně specifikována jeho funkce, čemuž nijak nebrání jeho fyzický charakter. Nepostradatelnost tak byla v řízení přesvědčivě dovozena, aniž by bylo nutné určit její jakýsi apriorní vzor, jak požaduje stěžovatelka. Jedná se o pojem, jehož právní význam je totožný s významem plynoucím z obecného jazyka, neboť není důvod domnívat se opak a nejedná se ani o pojem interpretačně problematický. Její námitky v tomto bodě shledává Ústavní soud jako zcela formalistické a míjející podstatu řízení.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu