ECLI:CZ:US:2019:2.US.1620.19.1
sp. zn. II. ÚS 1620/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2019, č. j. 13 Co 209/2018-917, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a výživových poměrů ve vztahu k nezletilým dětem M. a V., jejichž otcem je P. B..
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, o poměrech nezletilých bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 5. 2016, č. j. 14 Nc 399/2013-392, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 55 Co 341/2016-489, kterým byli oba nezletilí svěřeni do výlučné péče otce.
4. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 0 P 40/2017-810, ve věci výchovy a výživy nezletilých tak, že zamítl návrhy stěžovatelky na snížení výživného (výrok I) a na změnu péče a výživy (výrok II). Rozhodl, že stěžovatelka je oprávněna se s nezletilými stýkat dva víkendy v měsíci (výrok III) a dále o prázdninách, Velikonocích a Vánocích způsobem specifikovaným ve výroku IV. Okresní soud upravil rovněž nepřímý styk (formou telefonického hovoru), a to způsobem uvedeným ve výroku V. Tímto rozsudkem byly změněny shora citované rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze (výrok VI).
5. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž opětovně namítla, že v poměru rodičů nastaly změny. Uvedla, že péče otce je nedostatečná a děti jsou postihovány fyzickými tresty. Zdůraznila, že před okresním soudem navrhla provedení znaleckého posudku, ale tento návrh byl zamítnut bez uvedení důvodu, což dle jejího názoru způsobuje částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nalézacího soudu. Za zcela nesprávné považuje hodnocení výpovědi B. B., manželky otce nezletilých, kterou byly zpochybněny výchovné schopnosti otce (pozn. Ústavního soudu: v době rozhodování okresního soudu došlo k rozchodu otce nezletilých a B. B.; její výpověď vyznívající v neprospěch otce nezletilých proto okresní soud hodnotil jako méně věrohodnou, mj. též s přihlédnutím k předchozím výpovědím vyznívajícím jednoznačně ve prospěch otce). Stěžovatelka navrhla zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí s tím, aby bylo v potřebném rozsahu doplněno dokazování.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodl o odvolání ústavní stížností napadeným rozsudkem tak [výrok I a)], že potvrdil výroky I, II a VI rozsudku okresního soudu. Výrokem I b) prvoinstanční rozhodnutí změnil, a to tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilými každý první, třetí a čtvrtý víkend v měsíci, a dále (částečně upraveným způsobem) o prázdninách, Velikonocích a Vánocích. Nepřímý styk (ve formě telefonického kontaktu) ponechal odvolací soud neupravený.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu nesouhlasí a předkládá obdobné námitky, jež byly uplatněny již v předchozím průběhu řízení, i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, resp. uvádí, že krajský soud nevysvětlil, proč považuje skutková zjištění okresního soudu za správná. Opakuje, že se krajský soud nevypořádal s hodnocením věrohodnosti výpovědi B. B. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřistoupil k provedení důkazu znaleckým posudkem k objasnění aktuálních výchovných schopností rodičů a potřeb dětí, a to i přesto, že (kromě jiného) prý z výpovědí obou nezletilých vyplývá preference svěření do péče matky. Stěžovatelka má dále za to, že jí odvolací soud odňal právo nepřímého styku s nezletilými, v čemž spatřuje porušení čl. 32 odst. 1 Listiny.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva jeho účastníka, zda bylo vedeno ústavním způsobem, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry krajského soudu (a jeho prostřednictvím též soudu okresního) v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejím nezletilým dětem, v nichž tento soud neshledal předpoklady pro jejich svěření do péče stěžovatelky, nebo přinejmenším svěření do střídavé péče. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti atp. Stěžovatelka však povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, předkládala v obdobném znění již v odvolacím řízení. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena obecnými soudy, resp. krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů jejích nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
13. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
14. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledal krajský soud předpoklady pro svěření nezletilých do péče matky, případně pro svěření do střídavé péče obou rodičů, které ponechal ve výlučné péči otce, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
15. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě určující, že obecné soudy detailně rozvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování návrhu stěžovatelky, přičemž dostatečně objasnily, proč neshledaly žádnou výraznou změnu v poměrech rodičů, jež by odůvodnila rovněž zásadnější změnu výchovného prostředí nezletilých. O správnosti skutkových zjištění nemá Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky důvod pochybovat. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, krajský soud vycházel ze skutkových závěrů nalézacího soudu, které ještě doplnil o aktuální údaje (srov. bod 8 rozsudku krajského soudu).
16. Obecné soudy též dostály své povinnosti zohlednit postoj nezletilých dětí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 71/81 SbNU 253), nebo nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645)]. Krajský soud např. přihlédl k aktuálnímu pohovoru ze dne 15. 11. 2018, který s nezletilými vedl opatrovník, resp. sám obě nezletilé děti vyslechl (v rámci jednání konaného dne 13. 12. 2018). Krajský soud zohlednil rovněž následné písemné vyjádření nezletilých (ze dne 4. 2. 2019), z něhož vyplývá, že chtějí zůstat u otce (srov. bod 9 rozsudku krajského soudu). Současně však vzal v potaz přání nezletilých být se stěžovatelkou ve větším kontaktu. Na základě vyjádření rodičů a dětí proto dospěl krajský soud k závěru, že rozšíří rozsah styku nezletilých se stěžovatelkou, což považuje Ústavní soud za zcela adekvátní.
17. Co se týká dokazování, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však obecné soudy musí rozhodnout. Pokud jim proto nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci. Závěr krajského soudu o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování, tj. znaleckého posudku stran výchovných schopností rodičů a potřeb nezletilých (srov. s. 6-7 rozsudku krajského soudu) lze vzhledem k provedenému dokazování (zejména pak aktuálním vyjádřením nezletilých) a logicky odůvodněným skutkovým závěrům obecných soudů pokládat za přesvědčivý.
18. Za opodstatněnou nepovažuje Ústavní soud ani námitku nesprávného hodnocení výpovědi B. B. Jak již bylo řečeno výše, zdejšímu soudu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Naznačený extrémní nesoulad v nyní projednávané věci nenastal. Hodnocení okresního soudu, jenž s ohledem na nekonzistentnost předmětných svědeckých výpovědí zpochybnil jejich věrohodnost, resp. zpochybnil věrohodnost výpovědi provedené v nyní posuzovaném řízení, lze nadto považovat za odůvodněné.
19. Ve vztahu k námitce, že odvolací soud upřel stěžovatelce nepřímý kontakt s nezletilými, čímž se měl dopustit porušení čl. 32 odst. 1 Listiny, Ústavní soud toliko stručně uvádí, že z napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, že odvolací soud nepřímý styk s nezletilými neupřel, pouze při zohlednění skutečnosti, že telefonní kontakt mezi stěžovatelkou a nezletilými reálně probíhá, dospěl k závěru, že není nutné, aby tuto formu styku zvlášť upravil.
20. Ústavní soud dále ve formě obiter dicta připomíná, že stěžovatelce nic nebrání, aby návrh na změnu výchovných poměrů podala znovu. Možnost změny výchovných poměrů, např. stanovením střídavé výchovy u nezletilých, totiž není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (např. přání nezletilých).
21. Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým nezletilým dětem, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilých dětí spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí. Ústavní soud kvituje, že konsensu je v zájmu nezletilých dosahováno již nyní (shoda rodičů stran rozšíření styku dětí se stěžovatelkou), což je i do budoucna jednoznačně preferovaný způsob uspořádání jejich poměrů.
22. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu