ECLI:CZ:US:2019:2.US.1625.18.1
sp. zn. II. ÚS 1625/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů Vojtěcha Soji a Barbory Sojové, zastoupených Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Horní 729/32, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 33 Cdo 4459/2016-372, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2016 č. j. 14 Co 166/2015-291 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 4 C 262/2009-212, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a BRON s.r.o., sídlem Hájová 1172/11, Břeclav - Poštorná, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 5. 2018 a následně na základě výzvy k odstranění vad doplněna advokátem dne 18. 6. 2018, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelům byla napadeným rozsudkem okresního soudu uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 125 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Oproti tomu byla žaloba vedlejší účastnice do částky 134 285 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok II.). Okresní soud z provedeného dokazování zjistil, že stěžovatelé a vedlejší účastnice uzavřeli smlouvu o dílo dne 14. 7. 2007 ve spojení s jejím dodatkem ze dne 22. 7. 2008, kterou se vedlejší účastnice (zhotovitelka) zavázala zhotovit hrubou stavbu rodinného domu pro stěžovatele (objednatele). Cena díla byla dohodnuta na 1 611 059,70 Kč a měla být uhrazena ve čtyřech splátkách, přičemž poslední z nich ve výši 125 000 Kč byla splatná v den předání a převzetí díla. Termín zhotovení díla byl dohodnut na 30. 11. 2008. Vedlejší účastnice uplatnila v žalobě tři samostatné nároky, a to nárok na doplacení ceny díla, nárok na zaplacení ceny vodovodní přípojky a nárok na zaplacení rozdílu mezi tzv. vícepracemi a méněpracemi. K prvnímu nároku soud zjistil, že dílo bylo předáno stěžovatelům dne 22. 12. 2008, byť nebylo naplněno ustanovení čl. VIII smlouvy o dílo, dle kterého měla být výzva k předání s desetidenním předstihem vepsána do stavebního deníku. Přestože nebyl stěžovateli podepsán dne 22. 12. 2008 předávací protokol, je zřejmé, že fakticky došlo k předání provedeného díla, které bylo dokončeno, což bylo potvrzeno výslechem samotných stěžovatelů. Stěžovatelé fakticky stavbu převzali a v následujícím období pokračovali v dostavbě a kompletaci rodinného domu. Okresní soud nepovažuje samotný fakt, že ze strany žalovaného nedošlo k podpisu předávacího protokolu za právně významný. Argumentace stěžovatelů, že jim dodnes nebylo dílo předáno za situace, kdy rodinný dům dostavěli a řadu let v něm bydlí, je neudržitelná. Když stěžovatelé zhotovené dílo převzali, vedlejší účastnice má nárok na zaplacení poslední smluvené splátky ceny díla ve výši 125 000 Kč, pročež okresní soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Stran nároku na zaplacení vodovodní přípojky okresní soud uzavřel, že ta část vodovodní přípojky, která byla součástí smlouvy o dílo, je nepochybně součástí nároku na zaplacení ceny díla. Nepředstavuje tudíž samostatný nárok a okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl. K nároku na zaplacení rozdílu mezi tzv. vícepracemi a méněpracemi okresní soud zjistil, že ve smlouvě si stěžovatelé a vedlejší účastnice sjednali, že tu lze měnit písemnou formou a vedlejší účastnice je oprávněna účtovat nad rámec sjednané ceny díla vícepráce, které však musí být odsouhlaseny či objednány ve stavebním deníku, přičemž z dokazování vyplynulo, že k žádnému objednání ani odsouhlasení víceprací nedošlo. V tomto rozsahu byla žaloba vedlejší účastnice také zamítnuta.
3. K odvolání stěžovatelů i vedlejší účastnice rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu v částce 112 917 Kč s příslušenstvím, dále výrok I. rozsudku okresního soudu změnil tak, že v částce 12 083 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, a dále potvrdil výrok II. rozsudku okresního soudu. Krajský soud totiž shledal, že stěžovatelům přísluší smluvní pokuta za prodlení vedlejší účastnice s předáním díla za dobu 15 dnů ve výši 0,05 % denně ze sjednané ceny díla, což činí částku 12 083 Kč. Stěžovatelé důvodně započetli nárok na zaplacení této smluvní pokuty proti nároku vedlejší účastnice, pročež krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu vedlejší účastnice v tomto rozsahu zamítl. Stran předání a převzetí díla krajský soud uvedl, že okresní soud správně shledal, že k předání díla došlo fakticky dne 22. 12. 2008 na schůzce, jejíž termín navrhli stěžovatelé. Tím, že termín předání dne 22. 12. 2008 navrhli stěžovatelé a vedlejší účastnice jej akceptovala, došlo k dohodě účastníků o termínu převzetí a předání díla bez ohledu na sjednaný způsob předání. To, že stěžovatelé odmítli podepsat protokol o převzetí díla z důvodů, že neměli možnost vyjádřit do něj své námitky a že jim nebyl předán originál stavebního deníku, nebrání závěru, že k faktickému převzetí díla na schůzce došlo. Z dopisu stěžovatelů adresovanému vedlejší účastnici ze dne 29. 12. 2012 vyplývá, že stěžovatelé jsou ochotni převzít dílo v takovém stavu, v jakém je, čemuž brání pouze to, že nejsou splněny jejich požadavky na vyjádření do protokolu o převzetí díla a není jim poskytnut originál stavebního deníku. Takové zjištění potvrzuje správnost závěrů okresního soudu o tom, že fakticky k převzetí díla dne 22. 12. 2008 došlo, dílo bylo hotovo a nebyly zjištěny žádné nedodělky, jejichž odstraněním by měla vedlejší účastnice dílo dokončit. Námitka stěžovatelů, že k předání a převzetí díla mohlo dojít toliko protokolárně a že sepis předávacího protokolu je hmotněprávní náležitostí k předání díla, není důvodná. Nyní posuzovaná věc se liší od případu řešeného Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 23 Cdo 3948/2010, v němž bylo výslovně ujednáno, že převzetí díla bude provedeno protokolárním zápisem, nadto za podmínky předání revizních zpráv, atestů funkčnosti a výkresů skutečného provedení. V citovaném rozhodnutí šlo o situaci, v níž měl protokolární způsob předání díla význam, a proto byl také sjednán. V nyní posuzované věci nemůže být učiněn obdobný závěr na základě toho, že ve smlouvě o dílo bylo sjednáno, že o již provedeném předání bude smluvními stranami sepsán zápis, a to navíc i proto, že podle předcházejícího ujednání smlouvy o dílo mohlo k předání a převzetí díla dojít také bez účasti stěžovatelů, pokud by byli k převzetí adekvátně vyzváni a nedostavili se. To je ve zjevném rozporu s tím, že by protokolární způsob převzetí díla měl být hmotněprávní podmínkou předání a převzetí díla.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. K námitkám, že krajský soud měl na věc aplikovat ustanovení týkající se ochrany spotřebitele, že nesprávně posoudil otázku tzv. vícenákladů a méněnákladů a že v důsledku pochybení krajského soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání, a tudíž nesplnili podmínku stanovenou §241a odst. 2 občanského soudního řádu. K námitce týkající se nesprávného vyřešení otázky okamžiku předání a převzetí díla krajským soudem Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé sice zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, avšak prostřednictvím námitek mířícím proti skutkovým zjištěním, na nichž krajský soud založil právní posouzení věci. Pokud stěžovatelé namítají, že krajský soud k závěru, že si smluvní strany nesjednaly protokolární předání díla, dospěl nesprávným výkladem obsahu ujednání čl. VIII smlouvy o dílo, pomíjejí, že Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě), dospívá ke skutkovým zjištěním. O právní posouzení jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Prosazují-li stěžovatelé vlastním výkladem obsahu smlouvy o dílo svou verzi, že bylo účastníky smlouvy sjednáno protokolární předání díla, napadají tím správnost skutkových a nikoli právních závěrů krajského soudu. Formulují vlastní skutkovou verzi, jejímž prostřednictvím teprve uplatňují námitku nesprávného právního posouzení věci. Nesprávná skutková zjištění však nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že okresní soud opomenul učinit skutkové zjištění, že způsob předání a převzetí díla, respektive splnění závazku vedlejší účastnice, byl dohodnut ve smlouvě o dílo. Bez přezkumu této pasáže smlouvy okresní soud uzavřel, že k faktickému předání díla stěžovatelům došlo dne 22. 12. 2008, přestože nebyl podepsán předávací protokol. Závěry okresního soudu se tak opírají o nedostatečně zjištěný stav věci a soudy spojily právní závěry se stavem pouze domnělým. Stěžovatelé si v čl. VIII smlouvy s vedlejší účastnicí sjednali, jak bude předání a převzetí díla probíhat, přičemž na základě tohoto ujednání mělo být předání a převzetí díla oboustranným stvrzením toho, zda závazek vedlejší účastnice byl splněn či nikoli, a stěžovatelé měli mít možnost dílo převzít či nepřevzít a svou vůli písemně projevit do zápisu podle čl. VIII odst. 2 smlouvy. Ve skutečnosti však stěžovatelům nebylo umožněno projevit svou vůli způsobem ve smlouvě dohodnutým a nebyla dodržena písemná forma dohodnutého postupu. Zástupce vedlejší účastnice totiž stěžovatelům neumožnil vepsat své stanovisko, jak nesprávně uvedl okresní soud, důsledkem čehož je, že dílo nebylo převzato způsobem dohodnutým ve smlouvě vinou vedlejší účastnice. Dílo však není možno převzít jinak než způsobem dohodnutým ve smlouvě, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu. Důsledkem rozhodnutí obecných soudů, že stěžovatelé "fakticky" dílo převzali, je povinnost stěžovatelů plnit svůj závazek ze smlouvy o dílo, přestože vedlejší účastnice svému závazku ze stejného právního vztahu nedostála (stěžovatelé namítají nedodělky díla a nepředání originálu stavebního deníku). To odporuje ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách.
6. Dále namítli, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces tím, že okresní soud opomenul učinit skutkové zjištění, že smluvní vztah mezi vedlejší účastnicí a stěžovateli byl uzavřen v režimu spotřebitelské smlouvy podle tehdy účinných ustanovení občanského zákoníku. Stěžovatelé na tuto skutečnost upozorňovali v průběhu celého řízení, avšak soudy právní úpravu spotřebitelských smluv vůbec nevzaly v potaz. Učiněné skutkové a následně právní závěry tak nemohou být úplné, správné a v důsledku ústavně konformní. Uvedené skutkové zjištění a z něj vyplývající právní závěry mají zásadní význam pro rozhodnutí ve věci samé, tj. zda stěžovatelům, vznikla povinnost platit a jakou částku. Okresní soud dále chybně neučinil skutkové zjištění, že dílo vykazovalo ke dni 22. 12. 2008 nedodělky v souhrnné hodnotě minimálně 86 689 Kč, což vyplývá z dopisu právního zástupce vedlejší účastnice ze dne 21. 1. 2009 adresovaného stěžovatelům i z podané žaloby, v nichž vedlejší účastnice odečítá tuto částku tzv. méněprací (nedodělků) od částky tvrzených tzv. víceprací ve výši 212 376 Kč. Vedlejší účastnice tak projevila vůli k zápočtu tohoto závazku vůči závazku stěžovatelů. Dle pravomocných rozhodnutí však žádný závazek stěžovatelů vůči vedlejší účastnici z titulu "víceprací" nevznikl a stěžovatelé se domnívají, že mají právo započíst svou pohledávku z titulu nedodělků ve výši 86 689 Kč vůči svému dluhu vedlejší účastnici z titulu poslední platby ze smlouvy o dílo ve výši 125 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím a rozhodnutím soudu prvního stupně Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé namítli, že obecné soudy učinily nesprávný závěr, že došlo k faktickému předání díla stěžovatelům dne 22. 12. 2008, přestože ve smlouvě byl ujednán způsob, jakým k předání a převzetí mělo dojít, který nebyl dodržen. Dle stěžovatelů tak k předání a převzetí díla stále nedošlo. K této námitce je nutno zejména odkázat na obsáhlé, přesvědčivé a srozumitelné odůvodnění okresního soudu a krajského soudu, které vysvětluje, proč ujednání obsažené v čl. VIII smlouvy o dílo nelze považovat za ujednání o protokolárním předání a převzetí díla a tudíž proč zápis, který měl být při předání a převzetí pořízen, není hmotněprávní podmínkou předání a převzetí díla (viz body 2 a 3 tohoto usnesení). Z ústavněprávního hlediska nevykazuje odůvodnění poskytnuté stěžovatelům již okresním a krajským soudem žádná pochybení. Ústavní soud pouze - stejně jako již učinily obecné soudy - konstatuje, že nemůže obstát argument, že do dnešního dne nedošlo k předání a převzetí díla, když stěžovatelé fakticky brojí právě pouze proti formalitám při postupu předání a převzetí a nikoli proti jakýmkoli důsledkům, které by z vadného předání či převzetí, při němž by neměli možnost dílo nepřevzít, plynuly. Nelze přisvědčit námitce, že za nepředané má být považováno fakticky převzaté a roky užívané dílo, proti jehož zhotovení (ve smyslu vad díla) stěžovatelé v řízení ničeho nenamítali, toliko z důvodu, že stěžovatelé nemohli do zápisu o předání vepsat své stanovisko, že dílo přijímají. Právě takto se totiž vyjádřili v rámci svého výslechu v posuzovaném řízení stěžovatelé, že by jejich stanovisko bylo kladné a dílo by přijali (str. 6 napadeného rozsudku krajského soudu).
11. K ostatním námitkám uvedeným v ústavní stížnosti týkajícím se toho, že krajský soud měl na věc aplikovat ustanovení týkající se ochrany spotřebitele a že nesprávně posoudil otázku tzv. vícenákladů a méněnákladů, Ústavní soud poukazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, dle kterého stěžovatelé k těmto námitkám nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání, a tudíž nesplnili podmínku stanovenou §241a odst. 2 občanského soudního řádu. U těchto námitek je třeba učinit závěr, že nedošlo k vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně práva poskytuje (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), když vyčerpáním všech procesních prostředků se nerozumí jejich prosté podání (formální aspekt), nýbrž uplatnění v takové podobě, aby se jimi příslušný soud mohl věcně zabývat (materiální aspekt). Uvedenými námitkami se tak Ústavní soud plně v souladu se závěry vyřčenými ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nezabýval.
12. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozsudky nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelů podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu