ECLI:CZ:US:2019:2.US.1646.18.1
sp. zn. II. ÚS 1646/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. 5. 2014 č. j. 61 T 1/2014-26214, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015 č. j. 3 To 96/2014-26929 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 6 Tdo 1553/2016-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 61 T 1/2014 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a obviněný T. K. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Oba se dopustili trestné činnosti, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, stručně řečeno tím, že úmyslně za účelem získání majetkového prospěchu společně vyrobili v objektu společnosti X, směs složenou z methylalkoholu a etanolu v přesně nezjištěném poměru, a to v objemu cca 10 000 litrů, přičemž s ohledem na obecně známou vědomost o vysoké zdravotní závadnosti látky methylalkohol i své konkrétní vědomosti museli být srozuměni s možnou vysokou zdravotní závadností této směsi. Tuto směs následně prodali obžalovanému J. V., který směs dále distribuoval. Z jimi připravené a dále nekontrolovatelně šířené směsi se pak na území České republiky intoxikovalo nejméně 117 osob, z nichž u 38 došlo k úmrtí a u 60 k těžké újmě na zdraví. Takto vyrobená a nekontrolovatelně šířená směs byla způsobilá usmrtit nebo způsobit vážnou intoxikaci až 158 000 lidí přinejmenším na celém území České republiky.
3. Za tuto trestnou činnost byli stěžovatel i obviněný T. K. odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. V., M. J., A. J., A. S., M. C., V. K., L. V. a R. S. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných R. F., T. K., J. V., M. J., A. J., A. S., M. C., V. K. a L. V. k náhradě škody specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu a podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015 sp. zn. 3 To 96/2014 byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek nalézacího soudu z podnětu odvolání poškozené České republiky - Ministerstva spravedlnosti České republiky zrušen ve výrocích, jimiž byli obvinění R. F., T. K. a J. V. zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit Ministerstvu spravedlnosti České republiky náhradu škody v částkách 100 000 Kč, 425 000 Kč a 152 606 Kč. Podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění R. F., T. K. a J. V. byli podle §228 odst. 1 trestního řádu společně a nerozdílně zavázáni k povinnosti nahradit poškozené České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky škodu ve výši 677 606 Kč. Odvolání stěžovatele i obviněného T. K. byla týmž rozsudkem podle §256 trestního řádu zamítnuta.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 6 Tdo 1553/2016 byla dovolání stěžovatele i obviněného T. K. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuta.
6. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud uvedl, že obvinění nenamítají rozpory mezi skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřují částečně nebo výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v §2 odst. 2, 5, 6 trestního řádu, popř. v nerespektování procesních pravidel stanovených v §207 odst. 1, §209 odst. 1 a §214 trestního řádu Takové námitky však podle dovolacího soudu pod uplatněné (ani jiné) dovolací důvody zásadně podřadit nelze.
7. Podle dovolacího soudu soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu) a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci jednání obviněných. Odvolací soud se po provedeném přezkumu se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když změnil toliko výrok o náhradě škody. Úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přitom není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní nesoulad dán. Pokud přitom soud prvního stupně po vyhodnocení důkazní situace dospěl k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, nebyly dány ani podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny, neboť soud tyto pochybnosti neměl. Existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné - pro sebe příznivější - skutkové a právní závěry.
8. Stěžovatel v dovolání brojil i proti právnímu posouzení svého jednání jako trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku s tím, že podle jeho názoru by byla namístě právní kvalifikace podle §156 trestního zákoníku. Blíže pak namítal, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu absentuje volní složka zavinění, jakož i úmysl ve vztahu k usmrcení poškozených (pro který nemá být skutkový podklad ani v odůvodnění rozsudku), že s obviněným T. K. činili konkrétní opatření k odstranění negativních zdravotních účinků metylalkoholu tím, že jej míchali s etylalkoholem, a že sami o sobě nemohli vyvolat stav bezprostředního obecného ohrožení.
9. K této námitce, kterou dovolací soud podřadil pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, provedl obsáhlý a podrobný rozbor obecných východisek a ty pak aplikoval na daný případ. Kromě jiného soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že "informace, na které obviněný spoléhal, nelze považovat za dostatečné důvody ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Obviněný naopak jednal v úmyslu nepřímém, jelikož věděl o vysokých zdravotních rizicích metylalkoholu, ale přesto "riskl" způsobení možných fatálních následků plynoucích z jeho jednání a spolu s obviněným T. K. namíchal 10.000 litrů toxické směsi a tuto prodal osobě obchodující s potravinářským lihem (ať již v podobě alkoholických nápojů či nezpracovaného lihu), přičemž mu muselo být zřejmé, že J. V. si takové obrovské množství lihu neponechá doma pro vlastní spotřebu. Obviněný tedy věděl, že svým jednáním může způsobit trestněprávně relevantní následky (vydání více než 7 osob v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, jakož i samotné způsobení smrti či těžké újmy na zdraví), a s možností způsobení takových následků byl srozuměn, a to minimálně ve smyslu smíření. O jeho lhostejném postoji k možným následkům v podobě způsobení těžké újmy na zdraví či usmrcení mnoha osob svědčí jeho spoléhání se na prima facie nevěrohodnou informaci, že smícháním jedovatého metanolu s etanolem v poměru 1:1 se neutralizují jeho toxické účinky, přičemž nevyvinul žádnou snahu si tuto informaci alespoň "nepřiměřeným" způsobem ověřit (když pouhým nahlédnutím na internet by se iracionálnost této informace velmi rychle potvrdila), a to ani navzdory skutečnosti, že sám neznal nikoho, kdo by takový postup aplikoval (již tato skutečnost sama o sobě svědčí o velmi vysoké nepravděpodobnosti toho, že by směs etanolu s metanolem v poměru 1:1 byla bezpečná, v opačném případě by takovou "levnější" variantu výroby potravinářského lihu využívalo nepochybně mnoho lidí), a že jej na možnou nebezpečnost jeho jednání upozorňoval i spoluobviněný T. K. [...]. Obviněný totiž vidině svého majetkového obohacení obětoval eventualitu, že jeho "pokus" o neutralizaci toxických účinků metanolu se nevydaří, přičemž s takovou eventualitou byl od počátku smířen. O jeho smíření svědčí navíc (kromě již zmíněných okolností) i skutečnost, že J. V. nechtěl o přítomnosti metylalkoholu v jím namíchané směsi záměrně nic říkat, v čem by mu však nic nebránilo, pokud by o věrohodnosti informace, na níž podle svých slov tolik spoléhal, neměl sám velmi důvodné pochybnosti."
10. Další výhrady stěžovatele směřovaly k posouzení objektivní stránky trestného činu obecného ohrožení podle §272 trestního zákoníku s tím, že namícháním závadné směsi metylalkoholu a etylalkoholu spolu s obviněným T. K. nemohli sami o sobě vyvolat stav obecného ohrožení, jelikož ten byl vyvolán až v důsledku činnosti J. V. a jeho distributorské sítě, resp. že stav obecného ohrožení mohl vzniknout až kumulací jejich jednání s dalšími okolnostmi, které byly v moci jiných osob.
11. K této námitce dovolací soud uvedl, že "pro obecné nebezpečí ve smyslu §272 trestního zákoníku je typická bezprostřednost (vzniku nebezpečí již nebrání splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob), živelnost a neovladatelnost průběhu událostí (vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob). Na podkladě shora rozvedených skutečností lze nepochybně konstatovat, že obecné nebezpečí, jehož způsobení bylo přisouzeno obviněným (vydání více než sedmi lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví), vzniklo již v okamžiku, kdy tito předali jednotlivé dodávky (2x 3 000 litrů a 1x 4 000 litrů) velkého množství jedovaté směsi metylalkoholu a etylalkoholu J. V. s tím, že se jedná o potravinářský líh (podle slov obviněného R. F. tudíž líh zdravotně nezávadný), přičemž o J. V. věděli, že obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji a neměli žádný důvod předpokládat, že by si těchto 10 000 litrů toxické směsi chtěl ponechat pro vlastní spotřebu. V tomto okamžiku již proto nebylo v moci obviněných ani jiných osob, aby zabránili vzniku obecného nebezpečí, jelikož nikdo jiný nevěděl o přítomnosti vysoce nadlimitního množství metylalkoholu v této směsi, nýbrž s ní všechny osoby v rámci distributorského řetězce nakládaly jako s potravinářským lihem (potažmo jako s alkoholem vyrobeným z potravinářského lihu). Obvinění si navíc museli být dobře vědomi jednoduchosti vytvoření takového obecného nebezpečí se zřetelem k tomu, že metanol je vzhledem i chuťově látka nerozeznatelná od etanolu. Za daných okolností nepostrádalo obecné nebezpečí vytvořené obviněnými R. F. a T. K. ani prvky živelnosti a neovladatelnosti, neboť vznik poruchy (tj. těžké újmy na zdraví nebo smrti poškozených) byl již závislý pouze na náhodných událostech vymykajících se jak vlivu obviněných, tak vlivu ohrožených osob, které při spotřebě alkoholických nápojů vzhledem i chuťově totožných se zdravotně nezávadným alkoholem nemohly vědět, že se jedná o toxickou směs."
12. Konečně oba obvinění v dovolání brojili také proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody na doživotí, stěžovatel konkrétně namítal jeho uložení v rozporu s §37, §38, §39 a §54 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. U této námitky dovolací soud konstatoval, že "naplnění podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle §54 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku bylo v případě obou obviněných posouzeno správně. V důsledku jejich součinného jednání totiž došlo k úmrtí nejméně 38 poškozených a intoxikaci metylalkoholem u nejméně 79 poškozených, z nichž minimálně 50 poškozeným byla způsobena těžká újma na zdraví. V daném případě tak došlo k enormnímu zásahu do zájmu na ochraně života a zdraví osob mnohonásobně převyšující "minimální" pomyslnou hranici potřebnou pro naplnění zákonné podmínky stanovené v §54 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Takový následek tudíž nepochybně lze označit za zvlášť těžký a těžko napravitelný. Nadto lze poznamenat, že následky reálně hrozící z jednání obviněných mohly dosáhnout ještě daleko větších rozměrů, nebýt rychlého zásahu bezpečnostních, zdravotnických a vládních složek České republiky. Pominout pak nelze ani další následky mimořádného charakteru (tzv. částečnou prohibici, částečný zákaz exportu alkoholu mimo území České republiky, částečný zákaz importu alkoholu z České republiky vyhlášený v Polsku a na Slovensku, milionové ztráty ve státním rozpočtu jakož i u subjektů obchodujících s "legálním" lihem atd.) přesahující hranice České republiky."
II.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti
13. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno v souvislosti s nesprávným právním posouzením skutku z pohledu zavinění. Subjektivní stránka posuzovaného trestného činu vyžaduje zavinění pachatele ve formě úmyslu. Jak vyplývá ze skutkové věty uvedené prvostupňovým soudem, je tato forma zavinění právě u stěžovatele dovozována z obecně známé vědomosti o vysoké zdravotní závadnosti látky metylalkohol a z konkrétní vědomosti stěžovatele, přičemž na základě těchto skutečností musel být stěžovatel srozuměn s možnou vysokou zdravotní závadností vyrobené směsi, jakož i ze skutečnosti, že stěžovatel s odsouzeným T. K. předali tuto nebezpečnou směs odsouzenému J. V., o kterém věděli, že obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji. Z této formulace soudy v dosavadním trestním řízení jednoznačně dovozovaly závěr o úmyslné formě zavinění stěžovatele, ačkoliv skutková věta postrádá formulaci volní složky úmyslu. Absence skutkových okolností, jež by odůvodňovaly existenci úmyslného zavinění stěžovatele a umožňovaly odlišení od vědomé nedbalosti, způsobuje vadu této skutkové věty a nemožnost učinění závěru o úmyslné formě zavinění, tedy nemožnost odsouzení takovým způsobem, jakým byl stěžovatel odsouzen.
14. K porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele došlo i nesprávnou právní kvalifikací skutku jako trestného činu obecného ohrožení podle ustanovení §272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přičemž v důsledku toho byl uložen stěžovateli exemplární trest. Na základě postupu soudů, kterými bylo ve věci nesprávně rozhodnuto i přes extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, došlo ke stíhání a následně k odsouzení stěžovatele za úmyslný trestný čin. Tento závěr však není možné učinit, jelikož v jeho případě nenaplňuje jednání zákonem vymezené požadavky pro trestný čin obecného ohrožení. V řešené věci byl stav obecného ohrožení vyvolán až v důsledku jednání odsouzeného J. V. a jeho nelegální distributorské sítě. Jednání stěžovatele nebylo způsobilé vyvolat bezprostřední hrozbu obecného ohrožení zdraví a života většího počtu osob, ani jeho jednání nevyvolalo stav obecného ohrožení na základě nahodilých okolností, jež by již dále nemohly být ovlivněny jinými osobami. Stav obecného ohrožení tak, jak jej předvídá zákon a judikatura, by v tomto případě nikdy nevznikl, kdyby z vytvořené směsi nebyl odsouzeným J. V. vyroben alkohol a dodán dalším osobám, které jej rozšířily ke konečným konzumentům.
15. K uloženému trestu odnětí svobody na doživotí stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup vedení trestního řízení směřoval od počátku k tomu, aby soudy mohly směřovat k uložení co nejpřísnějšího trestu, přičemž tímto bylo bezpochyby ovlivněno samotné dokazování ve věci. Soudy však v návaznosti na proběhnuvší trestní řízení, které provázela libovůle a selekce v průběhu procesu dokazování, ignorovaly osobu stěžovatele z pohledu individualizace ukládaného trestu. Při ukládání trestu stěžovateli nebylo nikterak přihlédnuto k jeho osobnosti, osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům, k jeho dosavadnímu způsobu života ani k možnosti jeho nápravy. Stejně tak bylo soudy přistoupeno k preferenci prvků generální prevence a odůvodnění uložení výjimečného trestu v podobě odnětí svobody na doživotí především ochranou společnosti, při současné ignoraci zásady přiměřenosti a individualizace trestu. Z faktického hlediska bylo dále opomenuto zohlednění závěrů znaleckého posudku znalce Mgr. Michala Perníčky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, ze dne 25. 3. 2013 a zároveň jeho výpověď v rámci hlavního líčení dne 19. 3. 2014. Z rozhodnutí dovolacího soudu pak dle názoru stěžovatele evidentně vyplývá snaha o ospravedlnění správnosti dosavadních rozhodnutí, kdy společenský nátlak a snaha o uklidnění společnosti v podobě uložení nejvyšší možné trestněprávní sankce je skrývána za skutečnosti provázející celou "metanolovou kauzu", jako např. částečnou prohibici na území republiky. Ačkoliv celá věc měla nezpochybnitelně mimořádný dopad na obyvatelstvo republiky, je nutné poukázat, že právě v duchu výše uvedených skutečností nelze tyto okolnosti bez dalšího klást za vinu právě stěžovateli. Stěžovatel se proto nemůže ztotožnit s tvrzením dovolacího soudu o neexistenci excesivního nepoměru mezi požadavky generální a individuální prevence, jelikož je přesvědčen, že právě v jeho případě se jedná o uložení exemplárního trestu, jehož jediným účelem je odradit a pohrozit potenciálním pachatelům tím nejpřísnějším možným trestem, ačkoliv tím došlo k porušení ústavněprávních zásad trestání a základních lidských práv a svobod stěžovatele.
III.
Vyjádření účastníků řízení
16. K obsahu ústavní stížnosti se blíže vyjádřil pouze Nejvyšší soud. Vrchní soud v Olomouci, jakož i Krajský soud v Brně, pouze odkázaly na obsah napadených rozhodnutí.
17. Nejvyšší soud se vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele. Poukázal na jednotlivé pasáže skutkové věty, z nichž se explicitně podává nejen vědomostní, nýbrž i volní složka úmyslného zavinění stěžovatele [a to výslovně i ve vztahu k možnosti způsobení smrti ve smyslu §272 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku]. Skutková zjištění svědčící o nepřímém úmyslu stěžovatele mají oporu v řádně provedených důkazech (zejména ve výpovědi stěžovatele z přípravného řízení, která je de facto doznáním a usvědčuje jej přímo i ohledně jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu).
18. Ani námitku stěžovatele, že jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat bezprostřední hrozbu obecného ohrožení zdraví a života většího počtu osob, jelikož to bylo vytvořeno až odsouzeným J. V. tím, že z dodané směsi vyrobil alkohol, který následně distribuoval dalším osobám, nelze považovat podle Nejvyššího soudu za důvodnou. Stav obecného ohrožení ve smyslu §272 trestního zákoníku byl vyvolán již jednáním stěžovatele a T. K. tím, že prodali 10 000 litrů zdraví vysoce škodlivé směsi osobě, která ji kupovala jako potravinářský líh, a o níž věděli, že bude dodanou směs distribuovat dále pro konzumní účely. Byl to právě stěžovatel společně s odsouzeným T. K., kteří mohli jimi způsobené bezprostředně hrozící nebezpečí zvrátit např. tím, že by odsouzeného J. V. včas upozornili na vysoce nadlimitní obsah metanolu v prodané směsi, jehož přítomnost nebyla na první pohled nijak odhalitelná.
19. K výhradě stěžovatele vůči uloženému trestu odnětí svobody na doživotí, který označuje za exemplární, Nejvyšší soud poukázal na platnou právní úpravu tohoto výjimečného trestu. Pro naplnění podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí, vymezené v §54 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, postačí existence jedné z alternativně stanovených okolností, a to buď požadavek ochrany společnosti, nebo nemožnost nápravy pachatele trestem odnětí svobody nad 20 až do 30 let. Zatímco druhá z uvedených podmínek reflektuje požadavek individuální prevence, v hledisku nezbytné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek generální prevence. Je to tedy zákonodárce, kdo stanovil, že pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí postačuje naplnění pouze jedné z těchto alternativ, přičemž nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů se při ukládání trestu stěžovateli pohybovaly v takto zákonem nastavených mezích. Nelze proto souhlasit s jeho výtkami stran libovůle soudů, jelikož (jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí) tyto se v mantinelech dané právní úpravy zabývaly veškerými konkrétními okolnostmi relevantními pro ukládání trestů ve smyslu §39 a násl. trestního zákoníku.
20. Shora uvedené vyjádření Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice. Stěžovatel se však v poskytnuté lhůtě k věci již nevyjádřil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Posouzení věci Ústavním soudem
22. Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
23. Jak bylo již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení trestním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014]. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
24. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a posoudil námitky stěžovatele ve světle shora uvedených zásad, avšak důvod pro kasaci napadených rozhodnutí neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby před Krajským soudem v Brně a postupně také v dalších fázích řízení. S těmito námitkami se však jednotlivé soudy adekvátním způsobem vypořádaly, což ovšem stěžovatel nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
25. Konkrétně v ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti právnímu posouzení svého jednání, rozporuje jeho subjektivní stránku a nesouhlasí s uloženým výjimečným trestem. Navzdory jeho přesvědčení ale z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, vzaly v potaz všechny podstatné okolnosti, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč.
26. Vzhledem k velmi obsáhlému odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nutné výsledky řádně provedeného dokazování opětovně rekapitulovat. Soudy objasnily návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání učinily. Lze konstatovat, že odůvodnění jejich rozhodnutí tak vyhověla požadavkům uvedeným v §125 trestního řádu. Není úlohou Ústavního soudu "přehodnocovat" důkazy provedené před obecnými soudy, neboť má zato, že uplatnění zásady bezprostřednosti a ústnosti soudního jednání, obzvláště v takto skutkově i právně složité věci, je důležitým aspektem pro spravedlivé rozhodování soudu.
27. K rozhodným námitkám stěžovatele, jež uplatnil v ústavní stížnosti, nemá Ústavní soud již mnoho prostoru vyjádřit se nad rámec odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, které je z jeho pohledu vyčerpávající a reagující právě na podstatné a relevantní výtky stěžovatele vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů. To však neznamená, že by Ústavní soud těmto námitkám nevěnoval náležitou pozornost a posuzoval je pouze formálně. Pokud jsou však z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu dobře seznatelné důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost, postačí, tak jako v jiných podobných případech, na odůvodnění tohoto usnesení v podrobnostech odkázat.
28. Pokud jde o námitky stěžovatele proti uloženému trestu odnětí svobody na doživotí, obecné soudy při úvahách o něm vycházely z příslušných zákonných ustanovení, která takový trest připouštějí, a v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily, proč nepostačovalo uložení výjimečného trestu odnětí svobody v rozmezí 20 až 30 let. Přitom si byly vědomy nejen závažnosti případu, ale také přísnosti ukládané sankce ve vztahu k osobě stěžovatele. Jeho výtkám, že takto vysoký trest byl stěžovateli uložen také proto, že věc byla příliš medializována, že jí veřejnost i státní orgány věnovaly obrovskou pozornost a byla zde poptávka po exemplárním potrestání viníků, nelze přisvědčit. Nalézací soud sice ve věci rozhodoval za velkého zájmu médií i veřejnosti, z jeho rozhodnutí však nelze dovodit, že by snad byl mediálním zájmem jakkoli ovlivněn. Je třeba také podotknout, že to byl právě stěžovatel, kdo společně se spoluobviněnými celou kauzu odstartoval a na jejím mediálním vyznění měl též rozhodný podíl (počtem usmrcených či intoxikovaných osob, množstvím kontaminovaného alkoholu a konečně i potenciálem nebezpečnosti pro další množinu lidí). Ústavní soud tak nesdílí názor stěžovatele, že medializací případu došlo k ovlivnění trestního řízení v neprospěch stěžovatele.
29 Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy své závěry o vině i trestu stěžovatele opřely o přiléhavá a srozumitelná zdůvodnění, na která lze v podrobnostech odkázat. Další přehodnocování těchto rozhodnutí tak Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
30. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu