ECLI:CZ:US:2019:2.US.1679.19.1
sp. zn. II. ÚS 1679/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: D. N., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3 To 73/2017-2060, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 4 Tdo 98/2019-96, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 68 T 1/2017 [poznámka ÚS: stěžovatel chybně označil rozsudek stejného soudu ze dne 21. 2. 2017, č. j. 68 T 11/2016-1773, který se jej však bezprostředně netýkal], uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve prospěch organizované skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a ze spáchání zvlášť závažného zločinu účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, který rovněž spáchal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, §108 odst. 1 tr. zákoníku za použití, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, a to pouze do výměry trestu, kdy měl za to, že přestože u něj bylo aplikováno mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, vzhledem k okolnostem případu mu měl být uložen trest mírnější. S ohledem na to, že v neprospěch stěžovatele podal odvolání i státní zástupce, napadeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") tak, že nově byl stěžovatel podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a §108 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků a 6 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nedůvodné.
3. Stěžovatel namítá, že výše uloženého trestu je v rozporu s povahou a závažností trestného činu, přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 617/2018, podle kterého ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. S ohledem na to, že nalézací krajský soud tyto okolnosti zohlednil (byť podle stěžovatele stále v nedostatečné míře, a proto proti jeho rozhodnutí podal odvolání), když při úvahách o výměře trestu přihlédl k okolnosti, že se stěžovatel k trestné činnosti doznal, projevil nad svým jednáním lítost, trestné činnosti se dopustil před více jak 10 lety a po následující dobu žil řádným způsobem života a proto by bylo pro stěžovatele uložení trestu i při samé spodní hranici trestní zákonné sazby nepřiměřeně přísné, zůstává pro stěžovatele nepochopitelné, proč odvolací vrchní soud tyto úvahy krajského soudu neakceptoval. Vrchní soud tento odklon od prvoinstančního rozhodnutí pouze stroze odůvodnil tím, že pro užití moderačního institutu neshledal žádné skutečnosti či okolnosti týkající se okolností případu či poměrů pachatele. Nejvyšší soud v reakci na dovolání jen uvedl, že vnesené námitky se míjejí s uplatněným dovolacím důvodem, a proto se jimi nebude věcně zabývat.
4. Stěžovatel připomíná, že jednání, které mu je kladeno za vinu, se účastnil na rozdíl od hlavních organizátorů výrazně kratší dobu, a tedy svým jednáním přispěl ke zkrácení daně v daleko menším rozsahu. Ze samotného jednání neměl výrazný majetkový prospěch, trestné činnosti dobrovolně zanechal, doznal se k ní a dokonce svými výpověďmi přispěl k objasnění trestné činnosti. Ačkoliv v rámci trestního řízení neusiloval o postavení spolupracujícího obviněného, má za to, že přispěl k objasnění všech skutečností. Proto považuje soudem uloženou výši trestu za nepřiměřenou a v rozporu s principem proporcionality trestní represe a domáhá se na svůj případ aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ohledně námitky neaplikování institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §58 odst. 1 tr. zákoníku považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že se jedná o mimořádný institut bez právního nároku, mající své místo pouze ve výjimečných situacích, přičemž posouzení této výjimečnosti je ponecháno na úvaze obecných soudů. Nejvyšší soud na s. 22 - 23 svého napadeného usnesení stěžovateli navíc vyložil, proč se jeho námitka nachází mimo dovolací důvody. Ostatně Ústavní soud poukazuje i na okolnost, že nad rámec závěru o nesprávně aplikovaném dovolacím důvodu se Nejvyšší soud se stěžovatelovou námitkou vypořádal, když se ztotožnil s postupem odvolacího soudu, který v případě ukládání trestu nevyužil §58 odst. 1 tr. zákoníku a tento svůj postup dostatečně zdůvodnil.
7. Okolnosti, na základě kterých přistoupil nalézací soud k mimořádnému snížení trestu, vyhodnotil soud odvolací jako souhrn běžných polehčujících okolností. Ani v rámci poměrů stěžovatele nebyly zjištěny žádné specifické okolnosti, kvůli nimž by uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby mohl důvodně pociťovat podstatně citelněji, než jiní pachatelé. Ústavní soud v těchto úvahách neshledává žádné, natož pak extrémní vybočení z kritérií stanovených trestním zákoníkem pro ukládání trestu. Stěžovatelem uváděné okolnosti (dobrovolné zanechání trestné činnosti, doznání se, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a přispění k objasnění stíhaných skutků, více jak 10 let od spáchání souzeného trestného činu) nelze považovat za okolnosti výjimečné, odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
8. Nelze rovněž opomíjet, že stěžovatel byl odsouzen za zvlášť závažný zločin, za který trestní zákoník v §240 odst. 3 za použití §108 odst. 1 stanoví trest odnětí svobody v rozpětí od 9 let a 2 měsíců do 13 let a 4 měsíců. Jestliže tedy stěžovateli byl na základě rozhodnutí vrchního soudu uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, byl mu uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby a je zjevné, že odvolací soud vycházel z výše uvedených polehčujících okolností, které hovořily ve prospěch stěžovatele.
9. Ústavní soud tedy považuje trest uložený stěžovateli za trest uložený v rozmezí zákonné sazby a z tohoto pohledu za ústavněprávně adekvátní. Stěžovateli byly rovněž vyloženy důvody pro odmítnutí možnosti mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 tr. zákoníku, když odvolací soud zejména zdůraznil, že stěžovatel trestnou činnost páchal po delší časové období (4 let), vzal v potaz rozsah trestné činnosti, sofistikovanost, rozhodné postavení stěžovatele a jeho distribuční firmy v soustavě zločinecké skupiny a výši způsobeného škodlivého následku, kdy tyto okolnosti byly ke stěžovatelově tíži.
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu