ECLI:CZ:US:2019:2.US.178.19.1
sp. zn. II. ÚS 178/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ř., zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Masarykova 3488/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1103/2018-34 ze dne 3. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem odsouzen za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře dvou roků. Jeho odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. Poté však Nejvyšší soud tato rozhodnutí zrušil, přikázal věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodl, že se stěžovatel nebere do vazby. Nejvyšší soud uvedl, že kvalifikovaná forma trestného činu výtržnictví spočívající v opětovnosti dle §358 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se vztahuje k činu uvedenému v odst. 1, tedy k činu výtržnické povahy podle trestního zákoníku, a není možné naplnění této kvalifikované skutkové podstaty dovozovat z předchozího spáchání přestupku, jako to učinil okresní soud.
2. Okresní soud poté stěžovatele opět odsoudil za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře dvaceti měsíců za jednání spočívající v tom, že stěžovatel "dne 27. 8. 2015 kolem 12:15 hod. poblíž domu na adrese [...] za přítomnosti nejméně tří dalších osob po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného [...] tak, že jej vícekrát, nejméně 3x, udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, čímž mu způsobil lehkou zhmožděninu levého spánku s pohmatovou bolestivostí, pohmoždění a drobné oděrky horního rtu vlevo provázené bolestivostí a otokem a dále tržně-zhmožděnou krvácející ránu vnitřní strany horního rtu vlevo o délce 2 cm, kdy uvedené zranění si vyžádalo lékařského ošetření poškozeného a následnou pracovní neschopnost v obvyklém trvání cca 1 týdne, v rámci níž musel poškozený dodržovat klidový režim, cca jeden týden musel nosit měkký krční límec a po tutéž dobu musel pro bolestivost úst přijímat pouze měkkou stravu", přičemž naplnění znaku opětovnosti spatřoval okresní soud v tom, že stěžovatel se "již předtím nejméně dne 22. 4. 2013 kolem 16:40 hod. před domem na adrese [...] dopustil výtržnosti tím, že srazil na zem [poškozenou], kdy jí kopy či údery způsobil otřes mozku a zhmoždění pravého stehna, v důsledku čehož byla [poškozená] omezena na běžném způsobu života, čímž spáchal jednak přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, a trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2013 č. j. 6 T 113/2013-52, mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 18 měsíců."
3. Krajský soud tento rozsudek částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a rozhodl, že stěžovatel se zařazuje do věznice s ostrahou.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Podle Nejvyššího soudu okresní soud tentokrát správně posoudil opětovnost jako znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví. K námitce nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud podotkl, že "samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné sazby) nemůže být zpravidla relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů". Dodal, že obecné soudy "zcela správně, řádně a logicky odůvodnily uložený trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců". Nejvyšší soud citoval závěry okresního soudu, podle něhož se stěžovatel dopustil trestného činu "na jedné z nejfrekventovanějších ulic v Ú., před početným publikem, útok vedl výrazně násilným a agresivním způsobem z malicherné stěží pochopitelné a omluvitelné pohnutky [...] poté, co za charakterově obdobná jednání byl opakovaně postihován přestupkově", přičemž mírnější potrestání se "zcela míjela účinkem". Námitky stěžovatele ohledně rozporů mezi vyhlášeným odůvodněním a písemným vyhotovením rozsudku krajského soudu jsou podle Nejvyššího soudu nepřípustné dle §265a odst. 4 trestního řádu, neboť dovoláním lze napadat pouze výroky rozhodnutí soudu, nikoliv jeho odůvodnění. Nadto Nejvyšší soud doplnil, že tuto námitku nelze podřadit pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
II. Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že krajský soud při vyhlašování rozsudku poukázal na skutečnost, že "se stěžovatel vedle přečinu výtržnictví dopustil i přečinu ublížení na zdraví", konkrétně podle stěžovatele při vyhlašování rozsudku zaznělo: "Nicméně je tam i odstouzení [správně: odsouzení] pro §146 TZ". Právní kvalifikace skutku jako ublížení na zdraví dle §146 trestního zákoníku byla obsažena v obžalobě, ale okresní soud ji vypustil již ve svém prvním odsuzujícím rozsudku z důvodů, které podrobně vyložil. Podle stěžovatele se tak krajský soud náležitě neseznámil s obsahem spisu, při úvahách o trestu vycházel "z nesprávných skutkových závěrů, zcela zjevně opřených toliko o tvrzení obžaloby", a proto nemohl věc spravedlivě posoudit. Podle stěžovatele nemůže být vyhlášené odůvodnění v příkrém rozporu s písemným odůvodněním rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že touto argumentací se měl Nejvyšší soud zabývat, nešlo totiž o námitku proti odůvodnění rozhodnutí, ale o součást argumentace směřované proti výroku o trestu.
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že strávil "řadu měsíců ve výkonu trestu odnětí svobody" na základě odsuzujícího rozsudku, který byl Nejvyšším soudem zrušen, a vedl po dobu téměř osmnácti měsíců řádný život. Tyto skutečnosti však obecné soudy nevzaly v úvahu, když znovu rozhodovaly o trestu. Stěžovatel poukazuje na to, že u trestných činů, u nichž horní sazba trestu odnětí svobody nepřevyšuje pět let, se upřednostňuje ukládání jiných trestů než odnětí svobody. Doba, kterou strávil ve výkonu trestu na základě zrušeného rozhodnutí, navíc dosáhla takové délky, že "by stěžovatel s ohledem na průběh výkonu trestu a s ohledem na to, že šlo o jeho první výkon trestu odnětí svobody, byl velmi pravděpodobně úspěšný se žádostí o podmíněné propuštění na svobodu, pokud by jeho propuštění dříve nenařídil Nejvyšší soud. Zrušení nezákonného trestu dovolacím soudem šlo fakticky k tíži stěžovatele, což je dle stěžovatele v právním státě nemyslitelné."
7. Podle stěžovatel v důsledku "liknavého postupu soudů" po zrušení jejich rozhodnutí Nejvyšším soudem "nemohl správní orgán neprodleně tuto skutečnost zaznamenat v registru řidičů, což stěžovateli přineslo další problémy".
8. Konečně stěžovatel namítá, že soud prvního stupně postupoval nezákonně při vyřizování dovolání. Nezaslal totiž neprodleně Nejvyššímu soudu jeho dovolání a žádost o odložení vykonatelnosti a pouze vyrozuměl obhájce stěžovatele, že "žádost o odklad vykonatelnosti dovolacímu soudu nezašle, neboť v prvém případě, kdy nakonec došlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí, této žádosti nebylo vyhověno." Podle stěžovatele "hraničí takový postup se státní svévolí".
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatel namítá, že došlo k příkrému rozporu mezi veřejně vyhlášeným odůvodněním rozsudku krajského soudu a jeho písemným vyhotovením. Podle stěžovatele krajský soud při veřejném vyhlášení uvedl, že "[n]icméně je tam i [odsouzení] pro §146 TZ", tedy pro přečin ublížení na zdraví, ačkoliv v projednávané věci byla tato právní kvalifikace opuštěna okresním soudem již při prvním projednání věci. Písemné vyhotovení jeho rozsudku pak podle stěžovatele neodpovídá veřejně vyhlášenému odůvodnění. Ústavní soud konstatuje, že i pokud by došlo k namítanému pochybení při veřejném vyhlášení rozsudku, nejednalo by se o natolik závažné pochybení, aby mělo i ústavněprávní rozměr. Ve stěžovatelově věci navíc došlo i k odsouzení za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, a to trestním příkazem okresního soudu z roku 2013. Ve světle těchto okolností nemohlo dojít k porušení stěžovatelových základních práv ani tím, že se Nejvyšší soud se touto námitkou odmítl zabývat jako nepřípustnou.
11. Dále stěžovatel namítá, že mu byl uložen nepřiměřený trest a že obecné soudy nezohlednily všechny relevantní okolnosti. Podle judikatury Ústavního soudu má námitka nepřiměřenosti trestu ústavněprávní povahu. "Nedostatečně odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu je [...] porušením zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. V závažnějších případech může být i porušením ústavní povinnosti zákonnosti trestu a zásahem do ústavního příkazu ‚nulla poena sine lege'" [nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017, bod 13; srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827), body 17, 29 a 30]. Ústavnímu soudu ovšem do pravomoci obecných soudů ukládat tresty za trestné činy (čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny) "náleží zasáhnout jen ve velmi výjimečných případech" (viz již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2027/17, bod 13). O takový výjimečný případ se v projednávané věci nejedná; obecné soudy řádně odůvodnily, proč je s ohledem na způsob spáchání trestného činu a vzhledem k osobě stěžovatele třeba uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Skutečnosti, na něž poukazuje stěžovatel, v okolnostech projednávané věci nezakládají nepřiměřenost uloženého trestu.
12. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud se k přiměřenosti trestu vyjádřil pouze v rámci obiter dicti. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.) je třeba před podáním ústavní stížnosti vždy v trestním řízení vyčerpat dovolání a obrátit se s každou námitkou ústavněprávní povahy nejprve na Nejvyšší soud. To platí i pro námitku nepřiměřenosti trestu, ačkoliv dle názoru Nejvyššího soudu dovolací důvody neumožňují uplatnění této námitky. Vzniká tak "napětí mezi konstantní interpretací textu trestního řádu a požadavky judikatury Ústavního soudu", které by "v ideálním případě měl vyřešit zákonodárce" (viz podrobněji citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2027/17, body 31-32). V projednávané věci se ovšem Nejvyšší soud přiměřeností trestu zabýval, byť tak učinil jen v rámci obiter dicti, a požadavkům citovaného stanoviska pléna tedy dostál (srov. obdobně citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2027/17, bod 32; důvod ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu spočíval v chybném vypořádání otázky přiměřenosti trestu, nikoliv v tom, že by nebyla tato otázka zkoumána vůbec).
13. Stěžovatel dále argumentuje, že na základě původních odsuzujících rozhodnutí vykonal již takovou část trestu, že by pravděpodobně byla úspěšná jeho žádost o podmíněné propuštění. Zrušení předmětných rozhodnutí Nejvyšším soudem, jeho propuštění na svobodu a nyní jeho opětovné odsouzení k trestu odnětí svobody mělo podle stěžovatele za následek nepřípustné zhoršení jeho postavení v důsledku úspěšného dovolání. Tato argumentace se týká otázky, zda a za jakých podmínek může být stěžovatel podmíněně propuštěn. Stěžovateli nic nebrání ji uplatnit u obecných soudů, které budou případně rozhodovat o jeho podmíněném propuštění. Teprve poté by bylo namístě, aby jejich úvahy z hlediska ústavněprávního přezkoumal Ústavní soud.
14. Námitka, že po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu postupovaly obecné soudy liknavě, takže správní orgán nemohl zrušení odsuzujících rozhodnutí zaznamenat do registru řidičů, nemá vztah k projednávané věci. Netýká se napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a není tudíž třeba se jí podrobněji zabývat. Ústavní soud podotýká, že pokud by nesprávným úředním postupem byla stěžovateli způsobena újma, má k dispozici zákonné prostředky k ochraně svých práv, po jejichž vyčerpání se může obrátit na Ústavní soud.
15. Konečně stěžovatel brojí proti tomu, že okresní soud stěžovatelovu žádost o odklad vykonatelnosti Nejvyššímu soudu bez prodlení nezaslal. Ani tato námitka se netýká napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ovšem považuje za vhodné podotknout, že se institutem odkladu (a přerušení) výkonu rozhodnutí zabýval mimo jiné v nálezu sp. zn. III. ÚS 2944/16 ze dne 31. 1. 2017 (N 20/84 SbNU 233), bodech 42-44, v nichž vyložil, že obviněný nemá podle trestního řádu možnost sám spojit dovolání s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí. Oprávnění podat tento návrh má dle §265h odst. 3 trestního řádu předseda senátu soudu prvního stupně (k mezím jeho uvážení viz bod 44 citovaného nálezu), kromě toho může Nejvyšší soud sám odložit či přerušit výkon rozhodnutí dle §265o odst. 1 trestního řádu. V situaci, kdy Nejvyšší soud nakonec dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, by navíc případná pochybení při rozhodování o odložení výkonu rozhodnutí neměla ústavněprávní rozměr (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 53/08 ze dne 25. 6. 2009, podle něhož skutečnost, že se Nejvyšší soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti v situaci, kdy odmítl dovolání pro zjevnou neopodstatněnost, nelze považovat za pochybení s ústavněprávní relevancí).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu