ECLI:CZ:US:2019:2.US.1839.19.1
sp. zn. II. ÚS 1839/19
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bohemia crest, s. r. o., se sídlem Čiklova 636/11, Praha 4, IČO 27942996, zastoupené JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem, se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2019 č. j. 11 A 67/2019-30, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. Marie Prchalové, zastoupené Mgr. Michalem Burčkem, advokátem, se sídlem V Potočkách 1537/8, Praha 4, a 2. Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního řádu, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 11 A 67/2019-30 ze dne 21. 5. 2019 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Úřad městské části Praha 18, odbor výstavby a územního rozhodování, vydal dne 1. 6. 2018 rozhodnutí o umístění stavby a povolení ke stavbě obytného domu. Toto rozhodnutí napadla první vedlejší účastnice (společně s několika dalšími osobami) odvoláním, které bylo dne 8. 2. 2019 zamítnuto rozhodnutím druhého vedlejšího účastníka, Magistrátu hlavního města Prahy. Stěžovatelka byla v předmětném řízení v postavení stavebníka.
2. Proti tomuto rozhodnutí podala první vedlejší účastnice (dále též jen "žalobkyně") u Městského soudu v Praze správní žalobu, kterou se domáhala zrušení a přezkoumání rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "žalovaný").
3. Městský soud v Praze přiznal napadeným usnesením žalobě odkladný účinek s odůvodněním, že byly naplněny tři zákonné předpoklady: výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobkyni újmu, tato újma byla pro žalobkyni nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám, a přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s veřejným zájmem.
4. Ze spisu Městského soudu v Praze, který si Ústavní soud vyžádal, je zřejmé, že Městský soud v Praze vydal napadené usnesení, aniž by vyrozuměl stěžovatelku o vedení řízení a návrhu vedlejší účastnice na přiznání odkladného účinku její žalobě a poučil ji o jejích právech osoby zúčastněné na řízení. Vyrozumění o vedení řízení bylo stěžovatelce zasláno až v den vydání napadeného usnesení, tedy 21. 5. 2019, a doručeno následující den, tedy 22. 5. 2019. Soud ve vyrozumění stěžovatelku vyzval, aby oznámila soudu, zda bude v řízení uplatňovat svá práva osoby zúčastněné na řízení.
II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení
5. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Podle stěžovatelky se Městský soud v Praze při vydání napadeného rozhodnutí neřídil ústavně konformním výkladem §34 a 73 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") vycházejícím z nálezů Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 4468/12 ze dne 23. 9. 2013 (N 167/70 SbNU 553) a sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 93/37 SbNU 269; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Městský soud v Praze totiž vydal napadené usnesení, aniž by předtím stěžovatelku jakkoli vyrozuměl o probíhajícím řízení nebo jí dal možnost se k návrhu na přiznání odkladného účinku vyjádřit. Stěžovatelka přitom byla v žalobě jako osoba zúčastněná na řízení výslovně označena, což bylo soudu známo.
7. Proti napadenému usnesení není možné podat žádný opravný prostředek, proto stěžovatelka podává ústavní stížnost jako jediný možný prostředek své právní obrany, zvláště s přihlédnutím k bezprostředně hrozící škodě, která kvůli napadenému usnesení hrozí. Okamžité zastavení stavby může být totiž dle stěžovatelky v daném okamžiku reálně nebezpečné i pro okolí. Toto hrozící nebezpečí stěžovatelka opětovně zdůraznila ve svém dalším podání ze dne 10. 6. 2019, v němž požádala, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K podání přiložila znalecké zprávy, kterými podpořila svá tvrzení o bezprostředně hrozící škodě a dalších nevratných následcích výkonu napadeného rozhodnutí.
8. První vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost je zcela nedůvodná, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s příslušným zákonným ustanovením §73 s. ř. s. Tvrdí, že dvě jednoznačně vyplývající podmínky z tohoto ustanovení byly splněny, tedy že odkladný účinek byl přiznán na návrh žalobkyně a žalovaný měl možnost se k takovému návrhu vyjádřit. Má přitom za to, že z tohoto ustanovení nevyplývá povinnost soudu informovat osoby zúčastněné na řízení, zvláště nemusí-li být soudu známy, neboť by tím byl význam institutu odkladu účinků zmařen. Dodržení lhůty pro vydání rozhodnutí "bez zbytečného odkladu" je dle první vedlejší účastnice zcela prioritní.
9. Druhý vedlejší účastník se naopak připojuje k věcné argumentaci stěžovatelky a souhlasí s tvrzením, že postupem Městského soudu v Praze došlo k zásahu do práv stěžovatelky na spravedlivý proces. Taktéž poukazuje na to, že se v projednávané věci jedná o stejný případ jako ve stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4468/12 ze dne 23. 9. 2013.
10. Městský soud v Praze ve svém vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Po podání žaloby ze dne 15. 4. 2019 soud vyzval žalovaného k vyjádření, načež žalovaný ve vyjádření ze dne 6. 5. 2019 uvedl, že s žádostí o přiznání odkladného účinku nesouhlasí. Soud následně usnesením ze dne 21. 5. 2019 přiznal žalobě odkladný účinek. Dne 23. 5. 2019 uplatnila právo osoby zúčastněné na řízení stěžovatelka. Opatřením předsedy senátu ze dne 3. 6. 2019 bylo elektronickou cestou zveřejněno na příslušných správních orgánech vyrozumění o probíhajícím řízení s výzvou k uplatnění práva osob zúčastněných na řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví zákon o Ústavním soudu. Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal soudní spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 67/2019. Po zvážení argumentace účastníků řízení a obsahu napadeného usnesení i vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že první vedlejší účastnice ve své žalobě ze dne 15. 4. 2019 označila stěžovatelku jako osobu zúčastněnou na řízení a že předseda senátu Městského soudu v Praze v průběhu řízení sepsal dokument s názvem "Vyrozumění o probíhajícím řízení" datovaný dne 24. 4. 2019. Soud stěžovatelku v tomto dokumentu vyrozuměl o probíhajícím řízení, poučil ji o jejích právech podle §34 odst. 3 s. ř. s. a vyzval ji, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení vyrozumění oznámila, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení či nikoliv (srov. spis Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 67/2019, č. l. 20). Ze spisu je však zřejmé, že toto vyrozumění bylo stěžovatelce odesláno až po vydání napadeného usnesení, tedy dne 21. 5. 2019, a doručeno následujícího dne, tedy 22. 5. 2019.
13. Jak dále plyne ze spisového materiálu, dne 30. 4. 2019 zaslal Městský soud v Praze výzvu žalovanému, aby se ve lhůtě 15 dnů vyjádřil k návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku. Žalovaný využil svého práva a k návrhu se vyjádřil v podání ze dne 6. 5. 2019 v tom smyslu, že s přiznáním odkladného účinku žalobě nesouhlasí. Městský soud v Praze následně dne 21. 5. 2019 vydal napadené usnesení, v němž odkladný účinek přiznal, přičemž stěžovatelku v usnesení neoznačil za osobu zúčastněnou na řízení.
14. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že ustanovení §34 s. ř. s. zaručuje osobě zúčastněné na řízení právo vyjadřovat se písemně i ústně k projednávané věci, a to i v případě návrhu na odklad účinků žaloby podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. [viz stěžovatelkou citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 4468/12 ze dne 23. 9. 2013 (N 167/70 SbNU 553) a sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 93/37 SbNU 269)]. V uváděných nálezech bylo usnesení soudu o přiznání odkladného účinku žalobě ve správním soudnictví zrušeno zejména z důvodu, že stěžovatelům jako osobám zúčastněným na řízení nebyla dána možnost vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, ke kterému měli stěžovatelé ze zákona právo se vyjádřit.
15. Ústavní soud shledal, že ke stejnému porušení práv stěžovatelky došlo i v tomto případě. Ačkoli totiž Městský soud v Praze věděl o postavení stěžovatelky jako osoby zúčastněné na řízení již z podané žaloby a zjevně jí toto postavení byl připraven přiznat, k vyrozumění stěžovatelky o jejích právech ve skutečnosti došlo až po vydání napadeného usnesení. To popírá samotnou podstatu soudního řízení, spočívající v tom, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním jednání rozhodováno, má mít možnost se ho účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 310/04). V demokratickém právním státě je totiž třeba dbát na to, aby pokud možno žádné úkony veřejné moci, jimiž je zasahováno do práv jednotlivců, a tím spíše do jejich základních práv, nebyly imunní vůči soudnímu přezkumu a možnosti soudní obrany proti nim [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018 (N 10/88 SbNU 133), bod 63; či nález sp. zn. Pl. ÚS 41/17 ze dne 27. 11. 2018 (N 189/91 SbNU 329; 16/2019 Sb.), bod 49].
16. Přiznáním odkladného účinku žalobě však Městský soud v Praze zasáhl do práv stěžovatelky jako osoby zúčastněné na řízení, aniž by měla stěžovatelka možnost do daného řízení v rozhodné době aktivně vstoupit. Soud sice stěžovatelku vyrozuměl o vedení řízení ve věci a poučil ji o jejím právu podle §34 odst. 2 s. ř. s., avšak k doručení této výzvy došlo až 22. 5. 2019, tedy den po vydání napadeného usnesení. Stěžovatelka tak reálně neměla možnost se jakkoli vyjádřit před vydáním napadeného usnesení, jímž byla zásadně omezena její veřejná subjektivní práva, čímž došlo k protiústavnímu zásahu do jejího práva na spravedlivý proces garantovaného Listinou a konkrétněji upraveného v §34 s. ř. s. ve formě práva osoby zúčastněné na řízení předkládat soudu vlastní argumentaci ve věci, která se jí týká.
17. Z judikatury Ústavního soudu (viz výše citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 4468/12 ze dne 23. 9. 2013 a sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 26. 4. 2005) plyne jednoznačný závěr, že postup správního soudu, jímž nebyla stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení dána možnost vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku správní žaloby, představuje porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, samotná nutnost rozhodnout o přiznání odkladného účinku rychle neznamená, že Městský soud v Praze nemusel dát stěžovatelce možnost se k návrhu vyjádřit a že nemusel stěžovatelce návrh adresně doručit dle §34 odst. 2 s. ř. s.; k doručení přitom musí pochopitelně dojít ještě před vydáním rozhodnutí o odkladném účinku. Ostatně Městský soud v Praze vyzval k vyjádření žalovaného a dal mu pro vyjádření dostatečnou lhůtu. Nic tedy nebránilo tomu, aby poskytl stejnou lhůtu k vyjádření i stěžovatelce. Zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí přitom skýtá dostatečný prostor pro získání vyjádření osoby zúčastněné na řízení. Pokud tak Městský soud v Praze v předmětném řízení neučinil, omezil tím nepřípustným způsobem ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
19. Ústavní soud ve světle výše uvedených argumentů uzavírá, že Městský soud v Praze svým postupem porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud postupoval podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí zrušil. V dalším řízení bude Městský soud v Praze povinen postupovat v souladu s nosnými důvody tohoto nálezu Ústavního soudu.
20. Takto bylo rozhodnuto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (srov. §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se stal přijetím tohoto nálezu bezpředmětným. Ústavní soud o něm proto samostatně nerozhodoval.